Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Šťastný Nový rok z Dílí

Šťastný Nový rok z Dillí, tři lidi v Indii s vámi sdílí…

DSCF1478.JPG

Pár dní se teď poflakujeme v hlavním městě Indie a je to celkem šupa. Nechápu, jak tady lidi můžou doletět hned z Evropy. To by mě na letišti asi pěkně ofouklo. Ještě, že polehounku sklouzáváme do víru orientu. Asi tak, jak dnes lehounce vklouzla taková malá roztomilá myšička velikosti míče amerického fotbalu do jídelny, kde jsme baštili výbornou rybku.

Než jsme se ale ocitli v New Delhi, stalo se tohle…

100_6059.JPG

U Štědrovečerního šátku

Z Lahore, Pákistánkého, pro nás nejhezčího města, jsme se rikšou dopravili na hranice prdicí, až prďáckou rikšou. Tam proběhla legislativní blitka stohu papíru. Bez 54, rovná kopa. Lítačky na obou pólech hranic, mezi ostnatými dráty, razítka, nespočet pasových a vízových kontrol, prohledávání výletních baťůžků a celní hra na povyšování se na turisty ze strany celníků, zabrala asi hodinu a půl. K tomu probíhá na wagha border (indicko – pákistánských hranicích) každodenní ceremonie, při níž se vojáčkoví pohraničnící sejdou v mezi prostoru, stáhnou vlajky, zdraví se, chvíli se čepýří s jejich čepičkami jako kohouti a když chodí, vykopávají nohy až k bradě, kdo výš. Celkem zábavné představení, na které chodí davy lidí z obou států a skandují různé slogany svých zemí. Vypadá to trošku jako na hokejovém derby Valmezu a Vsetínu. Nakonec se každý rozejde svou cestou. I my jsme se vydali svou. Kousek za hranicemi jsme rozložili tábor a s chutí Finladndie na jazyku usnuli až do rána.

DSCF1006.JPG

Indickopákistánská ceremonie

Dne před Vánoci jsme měli celkem shon. Dostat se do Amritsaru, nakoupit ingredience na večer Štědrodenní, něco sem, něco tam a před soumrakem se zdekovat za město, kde by mohla být vykonána idylka svátků. Po obstarání polotovarů, tovarů a hodně práce aspoň do varu, jsme tedy vyjeli z Amritsaru na jih, směrem na Tarn Taran. Před ním stojí malá vesnička Doburgi, jež má zhruba 8 – 12 domků. I tak čítá 1000 obyvatel. Každé místo, větší než rozžvýkané pedro má milion obyvatel. Najít tedy klidné místo, kde by člověk mohl být sám a být z dohledů zvědavých očí, je takřka nadlidský výkon. Je to asi jako kdybyste byli krabičkou Startek a snažili se být nenápadní v regálu nádražní putiky. Po příchodu na krásné místo do menšího lesíku za vesničkou, kde byly stromy zdobené papoušky, kteří pocvrlikovali nějaké indické zvuky, jsme postavili stany. Než se nám podařilo vůbec onen stan vytáhnout z futrálu, byly naše postavy obklíčeny malými zvědavci. Posléze i velkými. S tmou se ale odebrali do svých úkrytů a my měli klid na menší přípravu na další den u šálku čaje dargeling (taková směs koření).

DSCF1198.JPG

Hinduističtí bohové

24.12. Hned po ránu ovšem naběhli zpět k nám i se spoustou známých. Tonda jel ještě dokoupit pár maličkostí do města, já vyrazil pro benzín do vařiče a Renča s partou vesničanů zdobila stromek a chystala jídlo. Po příchodu s lahví petrolu jsem přes dav neviděl ani stany. Zkoušel jsem spočítat lidi, ale pořád se mi hemžili a přesouvali, že kolem 4O-tého člověka, jsem ztratil přehled. Když jsem dopisoval deník u vánočního stromku, připadal jsem si jako schizofrenik. Vytlačit z hlavy hlasy a obrysy lidí, kteří se mi tlačili na záda a hemžili se kolem a k tomu se soustředit na psaní, bylo značně obtížné. Rozhodl jsem se tedy netrpět schizofrenií minimálně tento život.

Začal se tedy dělat salát, chystat ovoce na Štědrovečerní stůl, tedy na šátek na zemi a jiné klasické procedury před hodováním. Po příchodu Tondy s vyvalenými oči, taky ho překvapili naši fanoušci, když upřeně hleděli na naše vánoční lelkování, usadili jsme se ke stolu. Tedy k tomu šátku. Přijel se za námi na motorce podívat i Amrit, muž, který žije od 15 let v Holandsku a trošku pobral evropské zvyky a vysvětlil ostatním, o co jde. Dokonce jim vysvětlil, že bychom chtěli být sami a oslavit to pouze spolu. Také nám sehnal ke Štědrovečernímu šátku bílé a červené víno, které stojí v Indii pěkných moc peněz. Když jsme ho den před tím sháněli ve „wine and beer store“ (obchůdky v městech s alkoholem), chtěli po nás 11OO rupií (1Kč/cca 3 indické rupie), na což jsme reagovali tím, že si to nekoupíme. Takže díky Amritovi za ně. Taky nám nechal pod stromečkem nějakou tašku s dárkem. Co tam asi bude? Lidé odešli, sem tam se někdo vrátil, ale slovy „čelo čelo“ (jdi jdi) odešli. I ti největší nechápavci, kteří se neustále vraceli, po osmé pochopili. Snědli jsme tedy polévku, udělali rybu v alobalu na slámě, dali si k ní bramborový salát a poté odpočívali pod vánočním stromkem a zpívali koledy. No idylka jak hrom. K tomu papoušci pípali nad našimi hlavami, v mezičase vypustili něco i na naše hlavy a u plápolajících svíček pozobáváme dobroty ze stolu. Rozbalíme si dárky a poté si pouštíme „Tři oříšky pro Popelku“. No a u ní popíjíme dárek od Amrita, který nám nadělil 60% rum a malinovou vodku. Amrit byl náš indický ježíšek, který nám zpříjemnil náš Křesťanský svátek.

100_6059.JPG

Poslední večeře s 20 apoštoly

V sedm ráno už děcka opět dloubají do stanu a pokřikují. Do dvou hodin je u nás půl vesnice. Balíme a uklízíme opět za četného počtu publika. Děláme ještě pro místní šarádu, když jsem vzal mističku se solí a chodil kolem stromku a šátku a sypal to kolem. Potom jsme si s Tondou hodili hrstičku za rameno a talířek schovali. Toník ještě při úklidu vypil půl láhve whisky naplněnou kolou a vyhodil ji do igelitky, za což sklidil veliký mohutný „hmmm“. Z velkého sáčku s bonbóny nabízíme dětem pár cukrlátek. Sběhly se děti a vyrvali sáček, málem i s rukama Tondy do meziprostoru lesa. Na chvilku sněžily bonbóny a po dopadu na zem, malí caparti, zabírající asi 10 m2 odklidili onen nános. Pár minut na to byl lesík pokryt lehkou vrstvou prašanem bonbónových papírků. Odcházíme na vlak do Amritsaru.

V Amritsaru najdeme „Golden tample“ a ubytováváme se u chrámu u charity, kde se za dobrovolný příspěvek dá přespat. Je tu kvantum lidí a spí se všude. Pro turisty je tu zvlášť sekce. Jdeme mrknout do chrámu, který je obzvlášť hezký. Chodí se zde taky bos a šátky si zde dávají na hlavu i muži. Je to chrám Sikhů a chodí se zde modlit. Místo je to klidné, hraje zde z chrámu živá plouživá muzika a jí se z mističky „prasat“, což je taková tmavá krupička.

DSCF1154.JPG

Golden temple v Amritsaru

Na Štěpána jdeme opět do chrámu spočnout a dopsat deníky. Je tady celkem zábavné, že místo abychom si my fotili Indy a jejich chování, chodí si oni fotit nás. Někteří dojdou, vyfotí si nás a jdou. Jiní si přisednou, vyfotí se s námi, někdy i po jednom celá desetičlenná skupina a vesele odchází. Další fištróni nenápadně potichu připlují, dělají, že fotí na stropě větrák, rozhlíží se podloubím, a když máme zrakohledy v denících cvaknou a nenápadně se vytrácí jako by nic. Jsme tady větší atrakcí pro ně, než oni pro nás. Odpoledne procházíme město a do místního parku jdeme pouštět draky. Taková podvečerní zábava. Drak, koupen za 5 rupií, koruna česká a kousek, se ležerně semo tamo vznese a pak spadne. Je pravda, že 5 rupií, nemůže stát ani materiál, což je nějaký voskový papír a špejle. Teoreticky za tu cenu, nemůže snad ani hořet. Každopádně půl hodinky jsme si se svými draky užili kopec srandy. Pak se jim přihodil smrtelný úraz, když si natrhli všechno a zlomili si obě dřívka. Draci dolétali, od osmi jdeme do bijáku. Bollywoodský trhák „Don 2“. No. Film to byl zajímavý. Bylo v něm úplně vše. Scénaristi museli ze sebe vychrlit to nejlepší, když spojili akci, zábavu, zpívání, romantiku, pohádky, tanec, tvrdé výstupy tvrdých chlapů, chvílemi drama, sci-fi, prostě mix všeho se vším. Chvíli mluvili v hindu, některé hlášky servírovali v angličtině a sem tam se ozvala německá věta, když se příběh odehrával zrovna v Německu. Tonda v půlce usnul, Renča usnout nemohla, protože film byl pro ni moc nahlas a já nevěřícně koukal. No zážitek to ale byl, ne že ne. Potom jsme zašli na jedno lahvový, o objemu 650 ml, které stálo stejně jako film (90 rs), ale bylo lepší.

DSCF1316.JPG

V chrámu

Dalšího dne jdeme projít město a nějaké památky Amritsaru. Durgiana Mandi, je takový menší zlatý chrám, bez tolika lidí. Což nám vyhovuje víc. Chvíli koukáme na chrám a klidnou hladinu vody kolem, posloucháme hudbu linoucí se z chrámu a opět škrábeme do deníku.

Jinak se nám všem zlepšilo zažívání a i následné střevní formování, tudíž zkoušíme, co se dá. Znvu se nám trošinku přiostřila kuchyně. Většinou při objednávání urgujeme na neostrost pokrmů a někdy se to dokonce i poštěstí, že to není ostré. Jinak jídla jsou v celku chutná.

Přespáváme ještě jednu noc u místní armády spásy. Ráno jdeme posnídat do parku sendviče a odpoledne vyrážíme autobusem směrem Dílí, ke městu Khana. Za noci vystupujeme a rikšou se necháme vyhodit kousek za město, kde nalézáme pěkný plac na loučce a stavíme stany. No, pěkný, kazí nám to malinko všudypřítomné lidské výkaly, ale našli jsme místo, kde nebyla intenzita hnědé barvy příliš velká.

100_6059.JPG

Indická fleška od pouličních prodejců

Ráno zjišťujeme, že je to dokonce kriketové a volejbalové hřiště. Kriket tady mají děsně rádi. Nevím, jak mezi těmi smradlavými metami můžou chytat míčky. Každopádně je tady dost normální, že někdo jde, přičapne, uvolní se a jde dál. Jen co jsme snídali a balili, jsme jich viděli asi 6 nedaleko nás. Zase máme pár přihlížejících kolem v kroužku a civí na náš balící um. Musí se ale nechat, že nejsou nijak vlezlí, drží si odstup a pouze přihlíží. Když jsme nechali věci o Vánocích venku, ani se jich netkli. A když si něco vzali bez dovolení, stačilo je okřiknout jako malé děcko a stydlivě to vrátili na své místo.

100_6109.JPG

Velký bejk

Jedeme tedy dál směrem Dilí. Dnes zkoušíme stop a bere nás až do hlavního města muž v ambulanci. Je to další bizardní prostředek na trase. 200 kilometrů v sanitce. Koupili jsme dobré duši, řidiči sanitky oběd a zaplatili mu opravu světla na zadní straně vozu. Na konec si ten neřád ještě řekl o peníze. Samozřejmě nic nedostal a rozloučili jsme se s ním. Cestou k hlavnímu nádraží rikšou se kromě bouračky nějakých aut nic nestalo. Spíš se divím, že stylem řízení asijských řidičů, vidíme první bouračku od Turecka až teď! Indie je asi nejbláznivější svět pro řidiče a noční můra pro instruktora v autoškole. Domluva s rikšamanem na 80 rupií, podle něj vypršela dovozem na místo, když nám nechtěl vrátit dvacku do stovky. Co se to s lidmi děje. Nakonec dal.

Nacházíme krásný a relativně levný hotel. Dalo by se říct i špičkový. Na televizi si pustíme divadelní představení Cimmermanů a usneme, jak nikdy. Další den si Renča dává odpočinkový den a s Tondou jdeme pozišťovat nějaké informace opět o novém plánu. Chceme se z Kalkaty, zhruba za měsíc a kousek přesunout lodí do Singapuru, případně do Bangoku. Dle jednoho muže to jde, dle druhého ne. Uvidíme asi až na místě. Projdeme něco z města, chvíli smrdutého a potom zase s vůní líbeznou, která pěkně dráždí nosní dírky. Špína tady kvete jako plevel, ale jinak je Dílí hezké a plné života. Tonda si udělal kerku na ruce, koupili jsme flešky, které byly pouze kopie a našli pár parádních obchůdků. Nad pouličními prodavači flešek jsme vyzráli, když jsme zjistili, že ty, které mají čip, místo umělé hmoty, nemají na plíšku tečku a mají malinko jiný styl písma. Za 60 korun 32 giga, byla dobrá koupě. Na večeři jsme si dali rybu s pohledem na onu myšku a mohli jsme zase na kutě.

100_6147.JPG

Tonda se tetuje

Na Silvestra si tetování nechala udělat i Renča, nad kotník, já to zatím neplánuju. Co se mi ale stalo veselého, bylo, že cestou na Aksher Dham temple v metru mi ukradli peněženku z kapsy, blbečkové. Holt jsem si na ni nedával pozor, tak je to částečně i moje vina. Krom necelých 700 na českých jsem tam naštěstí nic neměl, ale i tak se to nedělá. Dostal jsem prvně za vyučenou. Drž si cennosti, troubo! Vlastně podruhé jsem si je nedržel. Potom jsme prošli takový opičí chrám, Hanuman, který je opravdu ve tvaru opice. Ještě jsme stihli jeden chrám, ale pak se setmělo a my se vypařili na pokoj s lahví rumu, vodky a pivkem. Nyní ještě ve starém roce dopisuju a za chvíli mizíme do ulice. No to bude Nový rok..!

Je 1.1. 2012 a celý den střízlivíme na pokoji u Medvídka Půa a Popelky.

Tak Šťastný Nový rok