Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Pákistán - Karakoram highway a Veselé Vánoce

Tak ještě jednou z Pakistánu…Dobrý odpoledno-večer, možná ráno

Nyní se nacházíme v nejvýchodnější metropoli Pakistánu, v Lahore. Město, jež leží n prahu Indických hranic, nějakých 25 km, má už znatelný nádech Indie. I když je rušné, dopravně naprosto šílené, špinavé a chaotické, dle Gilberta, jednoho německého spisovatele a cestovatele, který s námi sdílí pobyt v hotelu, je Lahore oproti východnímu sousedu, Indii, velmi klidné a ukázněné. Tak jsme tedy zvědaví, čím se před svátky Indie pochlubí. Máme v plánu 22.12. přejít hranice.

Krávy papají - město Gilgit

Krátký souhrn Pákistánu a co o něm tak říct? Tři týdny v Pákistánu byly nezapomenutelné, chvílemi děsivé, chladné, krásné, unavující, smutné i veselé, tuhé i řidké, přebezpečněné a úplně a zcela nově nakydnutý na talíř kus divočiny. Než jsme sem jeli, měli jsme mínění o Pákistánu, jakožto o zemi muslimské a východní dost podobný názor jako na Irán. Že si zřejmě budou i podobné. Ani náhodou! Tak jako když jsme přestupovali z Turecka do Iránu, rozdíl byl celkem znatelný. Byl to takový sociálně – hygienický skok. Jakmile jsme ale přešli z Iránu do Pákistánu, byl to střemhlav let na držku do propasti sraček. I když se to potom trošku zlepšilo, nebo jsme si na to zvykli, pořád je to o několik tříd podstandardní s Iránem. S tím se ale musí počítat, když se sem jede. Po projetí Iránu a Pákistánu, musím podotknout, že by Irán mohl s fleku fungovat na postu jedné z balkánských zemí, když teda vynechám tu náboženskou diktaturu. Oproti Pákistánu je ale o dost na výši. Jsem zvědavý na ten sešup v Indii. Třeba pak i Pákistán zařadím blíž k Evropě, než k Asii. Zatím je to divočejší a divočejší…no tak uvidíme. Ale ať je tady jen nepomlouvám, tak musím podotknout, že tu mají přehezkou krajinu a dobré jídlo. Lidi se snaží být milí a ochotně pomáhat. Někdy až zbytečně moc. Víc kladů už si nevybavím. Možná ani nejsou. A možná, že jeden velký je, že jsem tu byl a poznal i tuhle stránku jednoho ze státu divoké Asie…

V korytě přítoku řeky Gilgit

Jak teda bylo v jednom z nejvyšších pohoří světa?

Prožili jsme si zde vlastně takový vánoční čas. Chladno, klídek, sníh a večery u svíček, jelikož moc nešla elektrika…

První den v Karimabadu, v údolí Hunzy, jsme se šli projít k jezeru Atavant, kde jsme stopli konečně zmalovaného náklaďáka. Jezero vzniklo zemětřesením před 6 lety a odřízlo několik vesnic od ostatních v údolí Hunzy. U jezera nás policajt nechce pustit na loď, že musíme mít opět nějaký permit, vyřizující se v Karimabadu, kdybychom se utopili, že za to nemohou. Po pár minutách nás ale pustil, jen si vypsal naše jména a čísla pasu. Do vesnice Husaini plujeme člunem kolem dvou hodin a na jezeru je pěkná kosa. Na břehu potom na slunci rozmrzáme a jíme v malé dřevěné vývařovně. Zpět jedeme také člunem, a to na bednách jablek, které převáží po jezeru z Číny a potom kamióny se rozváží po Pakistánu. Dny jsou tady hrozně krátké, a když slunce zapadne za sakra vysoký masiv, nastane zima. Za tmy se vracíme na hotel a pak už jen odpočíváme.

Karimabad - Uprostřed Ultar peak, špička na levo - Lady finger

Dalšího dne vyrážíme po sedmé hodině do hor. Krátký trek do sedla Ulatarských luk. Je to sedlo, kde se dělí cesty na 6000 metrů vysoký „Lady finger“ a přes sedm tisíc vysoký „Ultar peak“. Po třech a půl hodinách docházíme jen k vodopádku na malou loučku. Narážíme na partu třech mladíku, co si tady prodlužují víkend v horách. Vaří nám polívku a nabízí nějakou pálenku. Po jedné hodině scházíme zpět, protože na Ulatarské louky je to ještě něco pod dvě hodiny cesty a nechce se nám zde moc zatmět. Dolů jdeme vytesaným korytem ve skále, ve výšce asi 100 metrů nad údolím. Celkem sranda cesta. Potom už seběhneme do dědiny a pádíme na večeři. Každý den nám domácí dělá nějakou dobrou polívku a hromadu druhého jídla, které pořád doplňuje. Takže cpeme, cpeme, cpeme…

Indus, v dáli Nanga Parbat

Když se probudíme pod spacákem, dekou a peřinou, opět vstáváme do hezkého slunného dne. Jakmile výjde slunce, je tady relativně teplo, ale večery tu jsou pouze s nemotornými prsty a omrzlým rypákem. Dnes jen odpočíváme a sluníme své tváře na terase hotelu. Odpoledne scházíme k řece Hunza a jen se tak procházíme. Moc se toho jinak nestalo, jen sem tam něco bouchne v dálce a stěny hor nám přikmitočtují dozvuk exploze. Místní, ale říkal, že je to v pohodě. Prý jen Taliban o sobě dává vědět, že je ještě mezi námi. Kdyby se prý neozvali, bylo by to horší. Mohli by něco chystat.

Bratři ve vesnici Nagar

14.12. Renču pořád trápí břicho. Na průzkumnou misi místních údolí jdeme jen s Tondou. Vycházíme do protějšího údolí Momoba (nebo tak nějak), pod vrchol hory „Diran peak“. Další kakra vysoká hrouda. Obcházíme cestičkou řeku a vracíme se druhou stranou údolí do vesničky Nagar. Odtud zpět k Hunze a na hotel. K poslední večeři si objednáváme maso a místní specialitku, meruňkovou polévku. Polévka byla naprosto výborná! Hlavní chod byl ještě lepší! Rýže, nějaká zeleninová majda a maso udělané ala guláš. Dalo by se říct, že jsem snědl porci za celou rodinu. Dvakrát polévku, dvě velké porce hlavního chodu, jednu menší jen s rýží a masem a druhou jen se zeleninou, pro vegetariánské dítko. A zase začíná zima, tak mizíme pod deky, peřiny a spacáky…

Západ slunce nad Karimabadem

Dalšího dne končí náš pobyt v Karimabádu a sjíždíme do hlavního města Northern area, Gilgitu. Tří hodinový přejezd, asi 85 kilometrů serpentiny, kolem řeky Hunza, která se stéká s řekou Gilgit u stejnojmenného města. Ubytujeme se v hotelu Madina. Celkem v centru, kde se dá nalézt vše, od jídla, šatů, bot, až po elektroniku, která tu má jepičí život. Zima je tu taky ještě pořádná. I když už se nenacházíme ve výšce 2500 metrů, jako v Karimabadu, je tady znatelná přítomnost prosince. V létě je tady, ale prý v noci kolem 20 °C a přes den přes 30. Tak si tady musíme zajet v letních měsících někdy…

Houpací most a tunel

Ráno, vyspaní a opět zachumlaní pod deky a peřiny, vstáváme do zamračeného dne, který se po pár hodinách vyjasní. Jdeme si zamluvit lístky do Rawalpindi a poté vyrážíme kousek za město, do aglomerace Denio, kde odtamtud scházíme po proudu k menšímu přítoku řeky Gilgit. Tam odpočíváme a nahříváme kůži. Večer jdeme na večeři do restaurace, kterou jsme si celkem zamilovali a dáváme si mozeček. Nejspíš kozí a byl sakra moc dobrý. Zašlo slunce, vyšla zima… Po týdnu v Karákorámských horách se začínáme těšit zase do tepla, i když je tady nehorázně hezky.

Faisal Mešita v Islamabádu

Dalšího rána vyrážíme hned před polednem do města, asi 50 kilometrů vzdáleného, směrem na jih Karakoram highway, Juglot. Je to vlastně takové meziříčí. Stékají se tady dvě řeky, a to Indus a řeka Gilgit. Jdeme se tedy projít ke spojům a smáčíme tam nohy. Na tomhle místě je ještě zajímavé, že se zde scházejí tři nejvyšší pohoří světa. Ze strany od Indu doprava (díváme se proti proudu) Himaláj, mezi řeky stoupá Karákorám a z leva, po straně od řeky Gilgit, pohoří Hindukuš. Zpět jsme jeli nablýskaným a orolničkovaným kamionem, který do kopce vypověděl, tak jsme přestoupili do malého vanu a dopravili se za tmy do Gilgitu. Opět nastal chlad. Na pokoji opět vypnuli elektřinu a my se schováváme pod peřinu. Taky zkoušíme onen „naš“, zelený bordel, co se balí do papírového kapesníčku a strká mezi zuby a pysk. Potom se to tam chvilku nechá působit a po sléze vyplivne, co nejdál je to možné. Je to tu legálně v prodeji a cucá to skoro každý, hlavně řidiči. Nic to nedělá a je to relativně hnusné. Prostě takový jiný druh nic neříkající látky, asi jako cigarety, šňupací tabák, nebo žemlovka. Zítra nás čeká celodenní přejezd do Rawalpindi autobusem.

Na rozmezníku třech nejvyšších pohoří světa

Tak ta cesta do Rawalpindi byla relativně krátká, kolem 18-ti hodin. Tam jsme se s rikšou přepravili na vlakové nádraží a rovnou nastoupili na vlak do Lahore. Čili všechno klapalo, až na to, že jsem seděl vedle chlapa, co trpěl větry a byl tam smrad, jak v pavilonu šelem. Nějaké ženy za námi to tam vystříkávaly intimsprejem.

Cukrovinky

Ubytovali jsme se v hotelu, téměř v centru, vyprali jsme hadry a jinak v relativně teplu poseděli na terase střechy hotelu. Nic se ňák neděje a to je možná i dobře. Máme dva dny poslední v Pákistánu, tak zálohujeme a třídíme věci, no prostě ukončujeme další etapu cesty.

Dnes, 20.12., jsme procházeli město. Starou pevnost a novou mešitu, u ní postavenou a Lahorské bazary. Spleti úzkých rušných uliček a kličkování v nich mezi motorky, prodavači, odpadky a vším možným. Taky máme na proti hotelu křesťanský kostel. Tudíž jsme na bazaru narazili i na vánoční výzdoby, hvězdy s nápisem "Happy christmas" a další capinky okolo Vánoc. Trošku atmosféra svátků aspoň.

Zítra ještě dozařizujeme nějaké věci, mrknem do muzea a odpočinem si před Indii, abychom s čerstvou hlavou mohli vyrazit kupředu.

Tak se mějte krásně a přeju příjemné prožití svátků, a kdybych už nenapsal do Silvestra, tak i Šťastný Nový rok. Pozdravujte ježíška a pozor na ty kosti… My si vánoce užijeme už někde v Indii…