Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Irán - ...už zarůstám vousem...

Dobrý den (to už jsem dlouho neřekl),

nacházíme se nyní ve městě Shiraz, ve městě historickém a tak nějak jsme ho křížem krážem prolezli. Po noci strávené v samotě, na místě nábožensky spjaté se zoroastriismem, je toto město velmi divoké. Včerejší místo bylo tak nabité pozitivní energií, že jsem z toho ani nemohl usnout. Ale musím se pochlubit, že bych byl skvělý pasáček, jelikož při přepočítání svého ovčího stáda před spaním, jsem zjistil, že se mi ty potvory rozmnožily. Bylo jich asi o dvě stě tisíc více, než předevčírem…

tak jsme se nakonec ocitli u těch Věží Mlčení. Dovezl nás tam týpek, který nás sebral z ulice Yazdu a pozval nás ještě před tím na Kalijan (ang. Huble Buble), prostě vodní dýmka. Dostali jsme se večer do areálu a přespali přímo u dvou zoroastrijských věží. Opět parádní místo pro složení hlavy. Ráno jsme to zběžně proletěli a poté mizeli na výpadovku z města, do vesničky Taft. U cesty nás zahlédl jeden vysmátý člobrda, a tak jsme se mu líbili, že nám propůjčil letní bývání v oné obci. Mávl na projíždějící auto a dal mu instrukce, ať nás tam doveze. Cesta s mladým bujným šikulou byla taky něco. Když mu policista ukázal, že má zastavit, objel druhé auto, přibrzdil, potom podřadil a ujel se šibalským úsměvem ve zpětném zrcátku pryč.

Ubytovali jsme se v domku, prošli si obci a vylezli na skálu, abychom se protáhli. Večer jsme čekali návštěvu jednoho Čecha, který jede stejnou trasu a seznámili jsme se na netu. Do toho nás unesl kamarád toho rozjařeného pána, co nám zapůjčil domeček. Prý se o nás má postarat, tak nás vzal k sobě domů i s Tondou (ten čech) a i s jeho rodinou jsme povečeřeli. Potom nás odvezl zpět do ubikace a proběhl takový český večer.

Dalšího dne jsme poobědvali (uvařili si kilo špaget a co jsme nesnědli, vzali do ešusu na později), sbalili krosny a vyrazili do hor. Klíče jsme nechali tam, kde byly původně. Od dveří v botě a od hlavních vrat pod kamenem.

Procházeli jsme krásným kaňonem a najednou uslyšeli flétnu. Hrál na ni pán z Yazdské university, co učí lezení po skalách. Potom vytáhl nástroj „tar“ a začal na něj vybrnkávat nějaké iránské kousky. Přisedli si k němu a užívali si skvělou atmosféru. Za chvíli přijel jeho student Zaran a dovezl iránsky vyrobené pivo. Nealko-ochucené pivo s etanolem. No dobrý driják to byl. Museli jsme vyrazit dál. Vybavili nás vodou, čajem, cukrem a taky plechovkou fazolí. Po třech hodinách chůze jsme korytem došli na hřeben, kde jsme rozdělali stan, pač začalo zapadat slunce. Nastalo krásné ticho u špaget v horských podmínkách.

Dalšího dne jsme došli k hlavní cestě na Yazd, kde nás Tonda opustil a vyrazil k Pakistánským hranicím, jelikož měl posledních 6 dní v Iránu. My se vydali ještě hlouběji do hor k úplně zapadlým vesnicím, pod horu Širku (něco přes 4000 m n.m.), kde jsme si prošli vísku Dahbale. Na kaskádovitém, sadovém plácku rozděláváme oheň a dohříváme špagety. Dnes je teplo a vypadá to na širák. Na večer přišli dva pánové a zvali nás k sobě, že bude pršet. Nevěřícně jsme odmítli a zůstali u ohně. Za pár hodin začalo poprchat a my narychlo rozbalili igelit, kde jsme setrvali až do půl jedenácté ráno.

…no a na snídani se hodí špagety. Procházíme dále do nitra hor a berou nás dva padesátnici k sobě na čaj a játrový kebab. Doma byli další dva jeho bratři a jedna sestra. Byli hrozně zvláštní. Pořád se osahávali, jak se sestrou, tak mezi sebou. Vypadalo to, že ji po nocích všichni piglují snad. Nalili do nás pár panáků nějakého alkoholu, který ředili s Mirindou a říkali tomu whisky. Tak to tady vypadá, že ředí všechno se vším a pak tomu říkají světovými názvy. S otázkou jestli pijeme whisky, se tady setkáváme čím dál častěji. Aláh pod střechu nevidí.

Potom se jeden sebral a s tou sestrou a šli se honit do vedlejšího pokoje, nebo co. Po vodní dýmce nás zdvořile vykopli. Pokračovali jsme na vesničku Tezerjan a za ní přenocovali. Jinak Renča měla narozeniny dnes, tak jsem ji jako dárek přehodil na kytaře struny na pravou stranu, aby si mohla zabrnkat. Už mé velké sestře je 30.

Další den sjíždíme do Zardeje pod hory a směrem na jih se přesouváme do Haratu. Po jídle stopnem kamión, který nás bere směrem na Shiraz. Když se smívá a vidíme pěkné místo na nocleh, chceme zastavit. To nám dopřáno není se slovy, že jsou tady „Chatar“ a s gestem ukazováčku projíždějícím přes ohryzek odmítá. Okolo vidíme pár pasáčků ovcí a rozpadlé betonové slamy. Vyhazuje nás u benzínky, že zde je to O.K. Jdeme kus za ní a vaříme si brambory. Takové potěšení s obyčejných uvařených brambor jsem ještě neměl. Původně měly být udělány v ohni, ale v téhle pusté oblasti, je největší kus dřeva má tříska v prsteníčku.

36 den na cestě začal snídaní v motorestu. Placka s medem a čaj pro dva vyšlo dráž, než mé nové brýle. Mám nové brýle, což je tady dost super. Ty původní jsem omylem zanechal v jednom tureckém kamiónu, kdy jsme se rychle brchali před dotěrným šoférem. Když člověk ztratí dioptrické brýle, je jako slepý. Když já příjdu o brýle sluneční, jsem jako ozářený, ba dokonce osvícený?? Pouvažuju o tom u západu slunce.

Jinak jsme dojeli před město Marvadash, před kterým se nachází dávno-dávná Persepolis. Místo je to úchvatné a obrovské. O ceně zde nemusím člověk ani smlouvat. Vstup 5000 riálů/asi 1/3 €. Když jsem si vzpomněl na Aténskou Akropoli za 12€..no.

Strávili jsme zde asi tři hodiny a potom se přesunuli na místo zoroastríského chrámu Dagsh-e-Rotam, který je rovněž famósní. Je tu chrám věčného ohně a asi pět svatyň. Teď sedím asi 20 metrů nad jednou z tesaných jeskyní na skále a píšu. Další mysticko-výjimečná noc po ruinách Miletosu a Věžích Mlčení. Zítra míříme do Shirazu, kde nás čeká zahrada, bazar a další věci ke zhlédnutí.

P.S. Nechci se chlubit, ale na toaletách už začínám být dost dobrý v „hand wash ass“.

Mějte se hezky…nazdárek

Věže Mlčení

Kaňonem

Persepolis

Dagsh-e-Rotam - nahoře spaní