Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Konec Iránu - poslední brnk

Salam salam,

tak si posledních pár dní v Iránu zpříjemňujeme na ostrůvku Hormoz, vzdálen 20 kilometrů jižně od přístavního města Banar Abas. Stalo se toho spousta spoustů od Shirazu. Od zážitků příjemných, až po ty smutné. Ale popořadě.

V Shirazu jsme v parku natrefili na jednoho mladého klučinu Amira, shodou okolností křesťana, který nás doprovázel při prohlídce města. Zavedl nás na mnohé místa, na které bychom asi nešli. I po týdnu, co jsme se s ním rozloučili, nám stále píše zamilované zprávy, jak se mu stýská a jak nás miluje.

Večer potkáváme ještě dalšího šíleného člověka, ale správně bláznivého. Omid se svou ženou Mahnaz a malým chlapcem v pick-upu nám zastavuje v dešti na silnici z města Shiraz. Vyžene ženu s děckem na korbu i s našimi věcmi a nás si posadí dovnitř. Ženě skrze kapky deště na tváři prosakoval úsměv a mávala na nás zadním okénkem. Potom se ubytujeme u jeho sestry, kterou Omid vylekal, když nás postavil před dveře, zaklepal a stoupl si s rodinou za roh. Jeho sestra Lejla se nás lekla, jak kdybychom měli černou kápi s kosou v ruce. Další den si nás domů přeje právě Omid, když jsme zůstali u Lejly předešlou noc, a jelikož prší souhlasíme. Omid je věčně veselý člobrda, který vypadá jako Sagvan Tofi. Umí pár slovíček anglicky a rád používá slovíčko „very“. Takže všechno je „very very good“, nebo „very very bad“, či „very very nice“. Když nám představoval přezdívky své rodiny, řekl: „Im king, Mahnaz prinses“, pak ukázal na nejstarší dceru (asi 10 let) a prohlásil „sheep“. Druhá dcera byla „very very good monkey“ a pětiletý chlapec byl „dunky and dog mix“.

Když jsme s ním a jeho rodinou jeli v autě (asi 8 lidí v osobáku) a nějak si ho dobírali, podle tónu hlasu, odvětil:“ladies and getlamans…..shut up!“ Na to, že jim teklo střechou do baráku, na dvoře měli nepořádek a bláto, elektrika fungovala, když měla dobrou náladu, nebo Omid přešrouboval zloděje, tak to byla asi nejšťastnější rodina, co jsem viděl…“very very good“.

Když jsme od nich odjeli, vzal si nás pod křídla majitel továrny na sůl. Postarší pán klidného vzhledu, tichý a vyrovnaný děda s britskou kamennou tváří a iranským dobrým srdcem. Nechal nás přespat v kanclu své továrny, udělal nám soukromou exkurzi a pohostil do sytosti. Další den se loučíme a jedeme dále do města Sirjan.

Teď ta smutná kapitola. Nechal jsem v jednom kamiónu foťák! Ach má hlava děravá! Myslel jsem, že si snad urvu hlavu. Snažil jsem se kamión ještě dohnat taxíkem, ale taxikář zřejmě moc nepochopil můj úmysl a kroužil semnou po městě a nějak nereagoval. Když jsme chvíli za ním jeli, pak zastavil, že dál nejede. Ocas. Už jsem se s tím malinko vyrovnal. Doufám, že ho šofér dá policii v Zahedánu, že bych si ho vyzvedl, při výstupu přes hranice. Že tam jedem věděl, snad bude mít dobré srdce. Nebo by ho mohl dát na ambasádu, na druhé fotce, je vyfocené vízo a ti už by to podle žádosti mohli poslat domů. No uvidíme. Teď fotím na mobil a v Pákistánu seženeme nějakého laciného rychlo malíře.

A zase veseleji…ze Sirjanu další den fičíme do Bandar Abasu a odtud hned na ostrov Hormoz, kde si v teploučku válíme nožky u moře. Dokonce jsme tu narazili i na mládence s rakiou, tak jsme se na pláži malinko zbořili. Večer jsme udělali ohýnek. Když procházela policie, jeden z mladíků, Ruhul, vylil radši hrníček s pekelně pálivou vodou do písku. Popíjeli jsme chvíli dál a o pár minut později, když policajti šli zpět, zakopali nám oheň pískem. Radši jsem sbalil i kytaru, páč veřejné hraní je tady taky zakázané. Celkově jsou tady ty zákony postavené tak akorát na mikádo.

Další den jdeme za Alim. Ali je hodný muž a učitel matiky na universitě, kterého jsme potkali na člunu na ostrov. Přejedli jsme se oběda a poté procházíme město ostrovní, dříve portugalská osada s pevností a brána k nákupu orientálních věcí. Místo jako dělané pro byznys. Večer se dekujeme na samotu na pláž, i když nás Ali přemlouvá, ať spíme u něj.

5.9. roku 1390 (farsi kalendář) vstáváme celkem brzo, koupáme se a relaxujeme. Odpoledne zajdeme za Alim zase, pojíme a vyrážíme na místní skály. Je to úplně brutální místo. Je to jako Disneyland pro geology. Tolik kamínků, nerostů a zkamenělých korálů, to se jen tak nevidí. K tomu je vše pokryto solí, nebo zkamenělou solí, či jinou solí, nebo solí mého potu. Taky je tu spousta kočičího zlata – pirit. Jednou, kdysi dávno ho zde našel jeden muž a myslel, že je to zlato, tak si toho nasbíral celu bednu. No a potom zjistil, že to je laciný šmuk a bylo mu to na hovno a pohádky byl konec.

Teď sedíme u Aliho doma a čekáme, co se bude dít. Zítra valíme zpět na kontinent a potom se pomalu budeme sunout na východ do Zahedánu. Nejpozději 2. prosince musíme vystoupit z Iránu, nebo se na nás zle zašklebí systém.

Dalšího dne jsme lodí odjeli zpět na pevninu a starýma americkými kamiony se přesouváme do Bamu. Jízda byla šílená. Řidič předváděl své umění v řízení a dokázal si balit hašiš do cigarety, k tomu si s námi povídal a řídil levou nohou…a to i z kopce přes serpentiny. Dokázal to i s baní opia. No šikula. Přespali jsme před jejich traky ve stanu a ráno s nimi posnídali. Dál jsme ujížděli dalším kamionem do města Zahedan. Všichni už od Bandar Abasu nás varují před Balučema. Hrozní to zloději a lidi nebezpeční. Teď projíždíme Iránský Baluchistán v kamionu se dvěmi Baluchy do Zahedánu. Chvíli se nás vyptávali na otázky víry, Koránu a Islámu, a taky na to, jaký máme vztah k Američanům. Nakonec si nás jeden vzal i domů, takže jsme spali v Balučském domě ve stylu Barokním a hrozně přeplácaným barvami. Pán domu měl dvě ženy a asi 12 dětí a jeho bratr dost podobně, takže famílie jako kráva. Zrovna míchali beton pro nástavbu domu, kde se usadí jeho syn. Vůdce smečky - otec dohlížel na své malé pomocníky a říkal, co mají dělat. Naposledy pro rodinu brnku na kytaru a zítra nás čeká Pakistán.

Po vyspání se dekujeme k hranicím a to způsobem obtížným. Chvíli jedem taxikem ke sběrnému busu, ale zmerčí nás policajt venku. Policie v těchle místech berou turisty a eskortují je pryč z nebezpečné oblasti. Čekáme tedy, co s námi bude na cestě u policejno-vojenské základny. Po hodině a půl stopnou auto a jedeme s vojákem k hranicím. Potom si nás předávají na různých stanicích, až nakonec po 3 hodinách dorazíme k hranicím. Tam si to s námi projdou a předají do spáru Pákistánských celeníků.

ahojte všichni

Billboard - poznej dva rozdíly...

Západ slunce na Hormozu

Hormozské dno nad mořskou hladinou

Kamioňácká snídaně

Jídlo do barev Iránu

Brána do města Shiraz

Vodopád