Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Malajsie + 10 hodin v Singaporu

Sabai dee,

ozývám se tedy po nějaké době, a to z Laosu. Jsme se Sabčou ve městě Luang Prabang - město, jež není hlavní, ale kdysi bývávalo. Taky je zařazeno v seznamu UNESCO. Je tady vlastně moc hezky. K tomu pořád děsné horko a opět vysmátí Asiaté, jako před tím v Kambodži, Thajsku a Malajsii. Bojím se, že dojedu do Evropy, na někoho se usměju jak tady, a místo vyceněných bílých zubů do tvaru půl měsíce akorát schytám po čuni. Křenící se výraz je tu nakažlivější než malárie…

Dabong

Naposledy jsme se ještě všichni tři (Renča, Tonda a já) nacházeli a relaxovali na pláži v západní části Thajska. Po odpočinkové třídenní pauze u moře, se vydáváme spolu dále na jih k Malajsii. Během dvou dní zvládáme cestu přes Trang a hornatou část země, která je krásná a celá porostlá stromy a rostlinami. Tudy nás veze jeden dredatý klučina. Dále míříme do Phatthalungu, kde za městem spíme v boudě u ananasového pole a dalšího dne jedeme do Yaly a k přechodovému městu do Malajsie - Betong. Stopování v Thajsku je poměrně snadné. I ve třech lidech se zavazadly se dá rychle přesouvat. Drtivá většina čtyřkolového parku zahrnuje pick-upy. Ty se taky nejlépe stopujou a jejich výhodou je, že nemusíme krosny strkat do kufru, či dovnitř auta, ale hodíme je jen na korbu, sebe taky, a už si užíváme vyhlídkovou jízdu s plápolajícími vlasy. Co se týče stopování v Malajsii, tak je taky fajn a i tři lidi mají šanci stopnout auto, ale je zakázáno sedět na korbě za kabinou.

Ráno u Tenah Merah

Z přechodového malajského města Keroh pokračujeme s mladým klukem, co pracuje v nemocnici, až do Tenah Merah. Je to větší městečko, kde zařídíme vše potřebné, abychom další den mohli vyrazit do vesniček směrem na jih. Zkoušíme malajské dráhy a jejich funkčnost do města Kg. Sirian, což je 4 hodiny jízdy. Vlak má zpoždění, a když přijede, je narvaný až po strop, vydýchaný vzduch, děsné horko a smrad. Možná je to i z nás, jelikož si někteří lidi kolem nás dávají šátky před nos. Každopádně nehodnotíme příliš vysokými body malajskou železnici a vystupujeme raději o pár stanic dřív. Ve městečku Dabong nabíráme chvíli čerstvý vzduch do plic a potom jdeme za město k řece najít vhodný plácek pro stan. To se nám také podaří a na břehu u soutoku řek stavíme camp. V podvečer se z nedalekých kopců ozývá hromový zvuk a neustále blýská. Čekáme velký déšť, který se nakonec nedostavuje. Co ale přišlo, bylo, že se zvedla hladina a vytopila naše těla ve spacácích na písku. Teda především Renču, protože spala nejblíže vody a obličej ponořen do vody ji vzbudil. V jednu nad ránem přesouváme všechno o další stupeň břehu výše. Voda se rychle zvedá, ale podruhé už k nám nedojde.

Shiva u Batu caves

Ráno projdeme vesničku Dabong a poté s jedním závodníkem projíždíme hornatý sever Malajsie, a to opět na korbě pick-upu. S jízdou se nemaže a dupe na pedál, co mu síly stačí. Máme z jízdy v přírodě takové zrychlené safari. Dnešek je takový všelijaký a sem tam i prší, tak se víceméně celý den posunujeme autama směrem Kuala Lumpur. Dnes ale dojedeme pouze do Kuala Lipis, kde přespíme nad dálnicí u lesíka.

Následujícího rozbřesku má Tonda kotníky od krve. U čaje v motorestu zjistíme, že je to od pijavice, která rychle prchá od našeho stolu. Jde se tedy prohlédnout na záchod, zda jich nemá víc. Nemá. Poté se nám celkem rychle podaří stopnout mladého muslima, který jede až do Kuala Lumpur. Klučina nás doveze před jeskyně „Batu caves“, které leží u hlavního města a jsou zde hodně známé. Jsou vlastně až zbytečně známé a je z toho hinduistická atrakce. Všude spousta Indů, lidí, suvenýrů a všeho. Velký, asi 15 metrů vysoký Shiva vítá před branou do hlavní jeskyně, kde to také vypadá jako v cirkusu. Hudba, barevné obrazy, klasické sošky bůžků a jiné bebechy. Trochu jsme si to představovali jinak a spát u jeskyně tedy nebudeme. Jedeme autobusem do centra, podívat se na největší lákadlo KL, Petronas twins. Vstupné do věží je dražší (50 RM – 300 Kč), ale výhled a prohlídka stojí opravdu za to. Večer strávíme v parku a po tom. co nás v deset vyženou, jdeme spát do opuštěné zahrady.

Petronas twins - Kuala Lumpur

Dalšího dne ještě shlédneme 452 metrů vysoké mrakodrapy a odpoledne směřujeme vlakem k jihu do vísky Gemas. V jednom palmovém lesíku budujeme moskytiérový přístřešek. Večer se na nás přijde podívat zřejmě zatoulaná kráva. Je velká a svítí jí jen oči ve tmě. Vodní krávy jsou velké, vypadají hrůzostrašněji než naše stračeny a krom toho se v Malajsii vyskytují i krávy divoké. Tahle byla asi domestifikovaná, ale i tak vydávala bučící zvuky s takovou vervou, že Renča dvakrát vyšplhala strachy na palmu. Jinak byla noc relativně klidná.

Výhled na Kuala Lumpur

Míříme pořád směrem Singapore. Dalšími stopy se přemístíme do Long Pengu a pak se pokoušíme dostat k jezeru Takung air Semberong. Od jedněch manželů, co nás svezli k onomu jezeru, se dovíme, že slouží jako zásobárna vody, a tudíž se zde koupat nesmí. Manželé mají tady poblíž plantáže s gumovníky, papayou, palmové stromy na olej a jiné. Udělají nám tedy malou exkurzi a pak nás zvou na jídlo do svého rodného města Khluong. William Law ah Tien se ženou nám doporučí jedno místo k přespání a vezou nás tam. Sice sem chodí asi půl města na procházky, ale je zde v lesíku hezky, je tady potok, kde se dá koupat a vyprat a taky je tady bouda, kde se dá spát. Tonda z batohu vytahuje druhého štíra za poslední tři dny a nabývá na dojmu, že mu to tam strkáme my - schválně.

Manželé Williamovi nám na další den zařídí odvoz do Johor Bahru, přístavního města před Singaporem a zvou nás ještě na snídani. Pak s nimi zajedeme na malajskou farmu a ke skleníkům s „dragon fruit“. Zde si nás předávají se svým zetěm a ten nás veze do Johor Bahru. JB je větší město a je celkem drahé, jelikož sousedí se Singaporem, s jedním z nejdražších států v Asii. Přespíme tedy kousek za městem, v Kulai. Spíme pod širákem na louce a kolem dvanácté se v dáli blýská. Kolem třetí už se blýská i u nás a o půl čtvrté i prší. Stavíme stany a zažíváme na cestě první bouřku. Trošku vytopení nakonec usínáme schoulení na suché části stanu, když déšť poleví.

Dopoledne pak prší až do jedenácti. Balíme i přes mokré věci a míříme zpět do Johor Bahru, kde pojíme a poté se přeclíme do Singaporu. Singapore je ostrov jižně pod Malajsií, vzdálený asi 2 km. Je to vlastně jedno velké město, kde platí striktní pravidla a všechno šlape podle řádu. Lidi se snaží smát a sekají dobrotu, možná i ze strachu. Když jedeme ze severní části metrem na jižní, díváme se, kde by se dalo přespat. Spát v lesíku je nemožné, neboť je buď oplocen, nebo je u něj cedule, dost podobná této:

Cedule zákazu vstupu

Když dojedeme do kempu, který je součástí čistého, zábavného a veselými lidmi obývaného parku, zjistíme, že tu lze vyřídit bezplatný permit, abychom si mohli postavit stan. Ovšem permity se dají zabukovat i přes internet a všechno si už rezervovali místní na vykonání víkendového „bárbekjů“. Turisti tedy nemůžou, jelikož tohle nevěděli. Kdybychom si postavili stan a přišel by hlídač, který rád vykonává svou práci, napsal by každému lístek k uhrazení 2000 singaporských dolarů, což je 30000 korun! Buzerace a šikana. V tomhle byla Indie zlatá. Stačilo si jen odkopat hovna kolem sebe pryč a dalo se lehnout všude.

Potom si tedy dáme to nejlevnější jídlo, na které zde narazíme, což je Mc Donaldův hambáč, a míříme autobusem zpět k hranicím. Lidé jsou zde tak zblblí technikou, že všichni sedí v busu, sluchátka v uších, čumí do stejných mobilů a hrají na něm i stejné hry. Opravdu celý autobus! V jeden den dostáváme výstupní razítko z Malajsie, vstupní i výstupní razítko Singaporské a opět vstupní do Malajsie. Deset hodin v Singapuru bohatě stačilo a jedeme zpět vlakem až do Kulaie, kde přespíme na dětském hřišti v altánku.

V jeskyni Batu caves

Domluvíme se, že si pojedeme proležet šunky na východní stranu Malajsie, do Mersingu. Malé městečko, nebo spíše malé letovisko, které je příjemné a klidné. Opět každý den prší, aspoň jednou denně. Během tří dní zde projdeme trošku okolí, vypereme prádlo, okoupeme se a celkově odpočineme tělu. Po třech nocích v pěkném, baťůžkářském hotelu „Omar guesthouse“ jedeme po pobřeží opět k severu.

Batu caves - Malajsie

Ještě se spolu zastavíme u jedné pláže, kde se koupeme v děsně velkých vlnách, které když ležíte u břehu a nedáváte pozor, vás semelou jako kombajn. Akorát za trenkami místo klásků máte půl doskočiště písku. Další den se oddělíme, jelikož jedu zpět do Bangkoku pro Sabču. Po 174 dnech s Renčou a pár týdnech s Tondou, na sebe máváme na křižovatce u Kampung Leban Condong. Mám zhruba pět dní na překonání 1800 kilometrů stopem, což by neměl být problém. Hned mi zastaví samovolně auto, ještě mávnu na ty dva, se kterými jsme si popřáli šťastné cesty a ujíždím na sever k městu Kuala Terenggan. Tam si mě pak vystřídá několik aut a poslední kára mě bere až před hranice, do města Pasir Mas. Přijedu sem pozdě a začíná pršet. Hlavu složím u jedné menší mešity, kde dostanu i čaj a najíst.

Singapore

Po suché noci pod přístřeškem jedu k hraničnímu přechodu Su Ngai Kolok autobusem, jelikož pořád pokapává. Před obědem jsem v Thajsku. Je nějaký divný den. Přestal mi fungovat mobil, zbláznil se vypůjčený foťák od Tondy, ztratil jsem brýle z klobouku a rozpadly se mi žabky. Den začal posmutněji, ale na stopy byl vydařený. Od hranic překonávám nejmizernější část, a to 200 km na korbě, až do Hat Yai. Dostal jsem se parádně jedním stopem na hlavní tah na Bangkok. Jižní část Thajska bojuje s extrémistickými muslimy, kteří zde několik dní zpátky odpálili dvě bomby. Jednu v Yale v hotelu a druhou v Betongu u hranic. V obou městech jsme se před 14-ti dny nacházeli. Nyní jsem byl celkem rád, že jsem to přejel jedním autem. Odtud by to mělo jít samo. Do večera se ještě přesunu do Wiang Sa. Zde jdu za nekonečné město a hledám něco k přespání. Je tma. Prolézám i palmové háje, les gumovníků, ale žádný přístřešek, jen lidi, kteří mě posílají fofrem pryč. Nakonec u lesíka naleznu stříšku pro auta, kde se dá jednoduše napnout moskytiéra. Po dvou dnech jsem v půlce cesty.

Malajsie

Ráno mě manželé z rybářské továrny dovezou na hlavní cestu do Surat Thani a pak mi vnutí prachy na snídani. Snídám tedy hamburgry a kroasány s ledovou kávou. Potom, než se stačí Jon (šofér long vehiclu) rozjet s kamiónem, zastavuji ho a dalších několik set kilometrů jedu trakem. Je to parádní pocit prořezávat za zvuku amerického a thajského country thajskou krajinu v kabině kamiónu. Pokud v příštím životě nebudu nějaké zvíře, chci být dálkovým kamiónistou. Nynější život už tedy zasvětím sbíráním odznáčků a kartiček hokejistů. Ve volném čase budu ještě vyřezávat kostičky chevy.

Z kabiny vyskočím v Pran Buri a odtud se už jen popovezu do šíleně turistické destinace Hua Hin. To jsem netušil. Chtěl jsem ještě přespat na pláži, ale když jsem spatřil pláž, která měla na šířku 10 metrů a na metru čtverečním bylo asi 5 bílých obličejů, skulinkami uliček kolem hotelů, krámků a rybářských obydlí mizím pryč. Už je ale tma a ven z města je to ještě daleko. Spím tedy v jednom hotýlku. Respektive v jedné jeho části - v dřevěném pokojíčku velikosti dvou a půl rakve, trčící z původní stavby. Celkově je hotel divný. Vlastní jej 170 kilový Holanďan, který buď sedí a kouří, nebo stojí na terase a kouří. K tomu má mafiánský hlas a mladou ženu, kterou vyměnil za starší. Obě samozřejmě pohublé Thajky a obě mu tam pracují, včetně jeho dcery. Hotel je zařízen blbůstkama různého typu. Vypadá to, jako kdybyste nasoukali do normálního domečku všechen nábytek, obrazy, drobnůstky na poličky a jiné kousky ze zámků od baroka po secesi, k tomu tam naprali retro-ozdůbky z různých koutů světa a celé vám to pomohl navrhnout nějaký indický umělec.

Na pláži v Mersing

…ale vyspal jsem se zde dobře a pokračuju v cestě. Jsem už od Bangkoku kousíček. Zamýšlím ještě přespat někde kousek od hlavního města. Bere mě ale jeden muž, který jede do Bangkoku, moc nechápe mé cestování a smýšlení se spaním a dopravou, ale směje se tomu s částečným uznáním. Stavební inženýr a elegán mě zve ještě na oběd. Nakonec mi chce dát peníze. Po třetím odmítnutí, mi vráží peníze do ruky se slovy „ať nespím pod nadjezdem, ale jdu do hotelu“. Tak jo…

Jsem zpět v Bangkoku, na ulici Khosan road a ubytuju se v dormu za 150 Bh. Narazím na jednoho Malajce Shawna, který je na dovolené po severní části JV Asie. Večer se trošku připijeme, ochutnáme nějaké žáby a jiné dobroty a dalšího dne můžu jet na letiště čekat na Sabču. Což taky dělám, ale ještě předtím projíždím město a sháním, kde opravit nemocnou kytaru. I to se mi nakonec podaří.

Petronas twins za tmy - Kuala Lumpur

Dnes (9.4.) je tady dokonce král, tak každou chvíli zaznívají salvy, ale městská doprava vázne. Na metro, které jede na letiště, musím pěšky. Nakonec mě autobus, co jezdí zadarmo, hodí k metru, což jsem i rád, páč jsem si už jednou zašel špatně a do půlnoci musím být na metru, páč po této hodině už nejezdí až do šesti ráno. Dlouhé čekání na letišti krátím, jak se dá. Čtyři hodiny ráno…Sabča je tady. Když mě vidí, půl hodiny s nevěřícím úsměvem brečí, že to nejsem já, že mě nezná a že jsem snědl Toma. No nevím, kam bych ho dal. Čekáme do šesti, než začne jezdit metro a pak zpět na Khosan road…

Tak to je pro dnešek vše,

lakon

…už se mi to pomalinku krátí... ajta krajta…

Trojčata