Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Nepál - země fascinace, úžasu a dobrosrdečnosti - část II.

Zdravíčko lidičkové,

tak už jsme zpět v Indii. Už ale ne, v tom zamlženém, přelidněném a chudém Uttar Pradeshi, ale v hezkém, čajovými kvítky zeleném West Bengalu a to přímo v městě čajovém, Darjeeling. na první pohled to vypadá skoro jako Nepál a je položen ve výšce 2134 m n.m. Je to tady malá oblast vložená mezi Nepálem, Tibetem, Bangladéží a Bhutánem, tak tibetské vlaječky a Budhismus tady syčí ze všech stran. O tom ale až zase jindy.

Před cca 10 dny jsme se ještě nacházeli v Himalájských horách, na asi 14 – ti denním treku, který nám doporučil jeden německý spisovatel, který napsal knihu o Nepálské revoluci a tuhle krajinu také procházel. Je zde výhoda, že zde nepotřebujete žádného průvodce, neplatí se tady žádný stupidní permit za pobyt, můžete se libovolně pohybovat krajinou a ne jen po určené trase, kde nemůžete překročit její hranici ani proudem moči, stan si můžete rozdělat i v korunách stromu a ne na určených místech, na které musíte dojít a taky, možná v první řadě, i když na posledním místě věty, nejdete v průvodu turistů, jelikož se zde nevyskytuje ani živáček zahraničního putovníka. Pouze místní obyvatelstvo. Čili svoboda a klid se tu hemží všude kolem, jako červi v kýblu.

Dorpatánská pláň

…

Když se i oči přidají k rozmrznutým částem těla, máme krásný výhled na krásnou, nasvícenou pláň a vesnici Dorpatan, jež leží na rovné plošině, po které volně pobíhají koníci, vprostřed se rozlévá řeka Uttar Ganga a to vše, je sevřené masivy hor. Po rozmrzající půdě, která se na slunečním slunci rychle mění v bahno, dorážíme do vesničky Dorpatan. Hned u prvního statku, kde kolem něj vlají velké barevné vlajky a od nich vrchem přes statek, se napínají malé tibetské vlaječky, zastavujeme a prosíme o jídlo a čaj, které nám byly udělány. Dokonce zde můžeme i přespat a v jednom ze zděných stavení nám vyklízejí a zametají cimru s postelí. Po jídle se jdeme projít po planině k lesu, kde na trávě zalehneme a nabíráme sluneční energii, jako střešní panely. Když se vrátíme, máme nachystanou placku a tibetský čaj, který je dělán z jačího másla a je slaný. Moc mi nechutnal, ale darovanému koni…a zkouším nové věci rád. Poté přišel pán domu, Jhempa Thile, pocházející s Tibetu a přestěhoval se zde. Večer, i s jeho přítelem Jeevanem Kumarem Ponem, který umí anglicky, večeříme a povídáme si do noci. Jeevan nám radí kudy jít dolů a získáváme instrukce, jak se dostat po řece Uttar Ganga dolů, zpět do civilizace. Říkal, že je tady maximálně 50 turistů do roka. Nyní se tu staví letiště, které bude mít spoj s Kathmandu. Tak jsme přijeli včas, než se to tady rozjede s průjmem turistů. Večer se spí dobře a je teplo. Taky dnes nevstávám před svítáním dřív, což je dobré znamení.

To jsme my...

Po snídani placek, připomínající langoše, které paní venku za rozbřesku kuchtila na ohni, se loučíme s rodinou a vyrážíme po rozlehlé planině „malého Tibetu“ dolů. Cestou potkáváme dalších pár Tibetských domečků a je to moc hezký pohled. Za vesnicí ještě odpočíváme a shlížíme krásu tohoto místa. Potom malými cestičky mezi horami a říčkou sházíme z náhorní plošiny, jež se nacházela nějakých 2990 m n. m., přes vesničky Bhuji, Kanga a Masa, až do vesnice Niseldhor. Plán dle Jeevana vychází přesně a do 4 hodin jsme v Niseldoru, kde jíme u jedné paní. Strava je tady velmi chudá, buďto dostanete rýži s dhalem a zeleninou, nebo chau chau. Když je ale šikovná hospodyně, je dhal (taková kroupo-čočková majda) pokaždé jiný a zelenina k tomu, je také vždy jinak okořeněná a trošku jinak připravená. Dnes k tomu dostáváme i sušené, prosmažené kozí maso, jež je moc dobré. Paní doma zrovna vyráběla místní víno. Ono „rakši“ – nepálské lokální víno, je děláno z rýže a zrna, které nechají kvasit a dá se pít i kvašené, pod pojmem „čan“. Místní tomu také říkají „domácí pivo“. Poté, co „čan“ zkvasí, nastává vaření a lehké destilování do konečné podoby „rakši“ – onoho vína. Někteří říkají, že to má 50%, ale asi samotné, před zředěním s vodou. Necháváme si nalít čerstvé, teplé víno do pohárku, které je zrovna udělané a je moc chutné. Je tak chutné, že si ještě půl litru necháme slít do pet láhve na večer. Paní se toho pro nás ráda zbavila, jelikož ji to místní násoskové s manželem pořád popíjeli a už byli v té „nejlepší“ náladě. Mizíme přes houpací most za vesnici k lesíku a u řeky děláme oheň a tábor.

Ráno se mi vůbec nechce ze spacáku. Vylézám, až se na mě ta koule na obloze přijde podívat až před práh stanu, a až je rozdělaný oheň a udělaný čaj. Hned je ráno příjemnější.

Uttar Ganga (cca 2990 m n. m.) - "Malý Tibet"

Pokračujeme v cestě, která se line po vrstevnici asi 100 metrů nad řekou. V jednom záhybu vidíme vlka, který když začuje naše kroky odbíhá. Místní pán, kterého jsme potkali ve vesničce Masa a dostali jsme od jeho rodiny sladko-slaný čaj (což se hospodyňky nesekly, ale fakt to tady tak pijí), nám pověděl, že zde žijí jeleni a jiná vysoká, sněžný levhart vysoko nad sněhovou pokrývkou, údajně také tygři a jiné bestie. Prý slyšel jeho řev před pár měsíci.

Tříhodinový pochod lesem, jak i psal Jeevan je velice příjemný a potkali jsme asi dva lidi. Poté docházíme do vísky Khoria a odtud další dvě hodiny lesem, na který slunce moc nesvití, tudíž je zmrzlý a zasněžený a scházení v něm s krosnou je dosti náročné, dorážíme do vesnice Damchan. Zde v jednom krámku koupíme všechny 4 zboží, co mají na skladě (sušenky, čínskou polévku, cigára a Capital – nepálský driják, pod pojmem rum). Ještě kousek sejdeme s dohledu lidí a opět na hezkém místě u řeky spouštíme kotvy. Malý oheň a Capital nás večer zahřívá. Jsme sice o pár, možná set metrů níže, ale pořád je zde pěkná zima. Každopádně se mi dnes dobře spí a následně i ráno vstává.

S Tibetskou rodinou (dvířka na levo, byla naše komůrka)

Slunce svítí, rozdělám oheň a vyrábím snídani, ne jinou než nabízela večeře (sušenky a čínská nudlošlichta), která odstartuje den. Sušíme věci a kolem jedenácté jdeme dál ku cíli. Po hodince chůze docházíme do vesničky „horní“ Shera, kde si chceme dát čaj u jedněch paní, co zrovna namotávají ovčí vlnu (příst) na klacek v podobě dlouhé nitě, ze které poté předou na ručním dřevěném stroji těžkou deku, se kterou dnes večer budeme i přikrytí. Ale to až večer…

Nyní si tedy u nich chceme dát čaj. Ovšem slyší místo slova čaj, slovo „čan“ a přináší nám kvašenou rýži, „místní pivo“ a je to celkem moc dobré. K tomu nám krájí břetkev, kterou posypou chillim. Sházíme do „dolní“ Shery (je to taková horní a dolní Lhota) a odtud dle plánku se máme vydat nahoru přes hřeben do města Falne, což by mělo být dvě hodinky. Když se vyškrábeme na cca 600 metrový kopec, spočíváme a s rozhledem na okolní ostré kopce a vrchy, připomínající pilu, myslíme na českou kuchyni. Předbíháme se jídly, které bychom si dali a po takových guláších, klobáskách, českým chlebem s máslem a rajčetem, vepřem, knedlem a zelím, vyhrává nyní i obyčejná paštika s rohlíkem, konzumovaná na patníku chodníku. Několik dní v řadě jíme pouze rýži, chau chau a sušenky. Gastronomická šikana Nepálu. Ovšem je tady krásně a tudíž dost snění, scházíme dolů.

Cestou necestou...

Staví se zde nové cesty, tak je spousta výluk i na malých chodníčcích. Míjíme Falne, kde jsme chtěli přespat a jdeme sekanými chodníčky v kopcích pomalu dál. Na výrobě cest se podílí celé rodiny. Nevím, zda si to místní obyvatelé dělají sami, aby měli přístup ke zboží, nebo sem prostě někoho dováží i s rodinami, které si zde udělají na rychlo tábory s plachet. Každopádně na roztloukání skal a šutrů se podílí jak ženy, tak i malé děti. Muži rozbíjí kusy ze skály, mladí synci hází lopatou, jež jim asi sestry pomáhají lanem, uvázaným na toporu lopaty tahat kupředu, ať se s tím tak nesmýkají a někteří, převážně starší lidé, sedí na hromadě kamenů a kladívkem vyrábí štěrk frakce 32-16 mm. Až se promění hromada kamení na kterém sedí ve štěrk, mají hotovo. Pokračujeme dál a slunce se nám schovalo za kopec. Nastal chlad. Docházíme do tábora silničářů, pokud se to tak dá říct a u jednoho domku, žádáme o jídlo. Hned nám bylo nabídnuto od pána, který na boso u ohýnku vyráběl ze dřeva nábytek, ubytování v chajdě. Když se paní vrátila z výroby cesty, začala pro rodinu dělat jídlo. Opět rýže, ale zase zelenina a dhal na jiný způsob a opět výborné. Dávám si i sušené maso, teplou rakši a po jídle lahváče „Tuborg“. Lahvové piva tu nemají po 0,5 litru, ale po 650 ml. Což když tak spočítám, zběžně a narychlo, vychází mi, že je to o deci a půl víc, než u nás. Když se do toho ponořím ještě více, tak při běžné konzumaci lahvového piva na zahradě u grilování v počtu deseti piv – žádný problém, dojdu na výsledek neskutečný, a to celých 1,5 litru piva více. Což je v přepočtu na český objem 3 piva gratis. Ano o tři piva na deseti pivech jsme v česku šizeni výrobcem, oproti Nepálským lidem!

Přísty příst....denní náplň na sluníčku nepálské ženy

Oheň hoří i večer a je v boudě pod těžkou dekou na posteli, kterou pro nás vyklidili příjemné teplo. Ráno se stává brzo. Lidi jdou tlouct do šutrů a my musíme sníst čínskou polévku a sušenky, které zapíjíme sladkým čajem s pepřem. Dal bych si normální čajík. Vaří tu čaje jen sůl, nebo pepř. Když se jdu podívat ven, před zraky se vynořuje v dálce 7. nejvyšší hora světa – Dhaulagiri 8167 m n. m. (výška se různí dle pohledů, samolepek a informací z internetu, čili někde je uváděno i 8172 m n.m.). Krásný, pro běžného, necelých dva metry vysokého člověka, pohled gigantický. Ještě slunce nevyšlo do údolíčka, ve kterém je zaseknutá tahle osada a my vyrážíme do sedla, abychom překlenuli hřeben, odkud už bychom měli klesat do městečka Kakri. V sedle nad osadou odpočíváme na prvním slunečném místě a koukáme do dálky na Putha himalaya, opět ranní výhledy jsou fantastické. Po pauze jdeme dolů. Tady také rodiny staví cestu. Šlapeme chvilku po cestě a chvíli výlukou chodníčkovou, která většinou zvláštně vysekaná nad svahem překonává místa mezi cesty, pro budoucí motorová vozidla. S klimbajícím batohem náročná část při sestupu. Když dorazíme nad Kakri, zdá se být kousek. I tak serpentiny trvá sestup skoro dvě hodiny a dva držkopády s krosnou, která se každou chvílí příčí a hází s člověkem na všechny strany, na které nepotřebuje. Když dorážíme do Kakri, přítomnost kolové, nikoli oslí dopravy je znát s odpadků, které se válí všude kolem. Taková rozmanitost obalů, co se zde válí, to tady něco jezdit určitě bude. Ovšem zjistit kdy a co, je úkol tak těžký, že je skoro nemožný. Jelikož jsou zde lidé moc hodní a ochotní a chtějí za každou cenu pomoct, a i když neví, vymýšlí si časy, aby něco řekli. Když se zeptáte „kdy jede jeep tam a tam, v kolik hodin, v pět, v šest?“ Odpoví „yes, yes, five, six“. Dáme si tedy smažené nudle, což je pro nás celkem svátek a pěšky po cestě směřujeme dolů.

Klasická krajina Himalájských vesniček - "Horní" Shira

Po pár kilometrech potkáváme u cesty policejní stanici, načež k nám rychle přiběhnou s papírkem a hned vyzvídají, že musíme nahlásit informace, ohledně sebe a čísla pasu a odkud kam jdeme. S vyšoupané kopie pasu mu nadiktuju číslo pasu, u kterého jsem si jist snad 4 správnými číslicemi, zbytek byl vymyšlen a jeho napsaný název „Czech Repuplic“, co jsme mu řekli, napsal něco jako „cehaplic“. Tož nevím, k čemu mu tyhle informace jsou. Zbytek výslechu probíhal spíše ze strany naší, když jsme se ho ptali na rodinu a jeho osobní věci. Zajímavý výslech. Policisté v Nepálu jsou velice hodní a milí a moc si hlavu s ničím nelámou. Taky se nás ptal, jako spousta lidí na cestě, kde máme průvodce. „We haven’t, we don’t need guide“. S kuleočima odpověděl, stejně jako ostatní „Aha…welcome“. Slovo „welcome“ hrozně rádi používají a to téměř na vše. To už sice probíhá od Pakistánu, ale jeden kluk mě rozesmál, když mě v jedné hospodě v Burtibanu dovedl na dodělaný záchod bez světla a ničeho a po mém“thans“, odpověděl „welcome“. Ještě jednou jsem poděkoval s úsměvem kulišácky schovaným pod vousem a dal jsem zelenou bublajícím střevům. Ono to jejich „welcome“ je spíše prosím.

Policeman nás tedy posadil na vlečku traktoru, který řídili dva mladí vejsci a jeli jsme cestou, jež byla rovná asi jako celá tahle krajina. Její rovina byla přímo úměrná důlků, ohybů, hrbů a zvrásnění v záporných i v kladných směrech po ypsilonové souřadnici. Přesně odpovídal počet kopečků na důlečky, ale rozházené po ploše nazývané cesta. Prvních pár minut jsem myslel, že mi vyletí i krosna z vlečky, ale poté, co jsem vyzrál nad tím, jak se k tomu postavit, bylo to lepší. Základ vození se na vlečce, na nepálské necestě je prostý. Držet se vší silou oběma rukama zábradlí a koleny kopírovat terén. Když má člověk odvahu, může se na chvíli pustit. Poškrábat se na obličeji už je ale level nebojácnosti číslo 3. Tady hrozí, že si člověk buď vydloubne oko, natrhne hubu, nebo urve ucho. Taky když se drží jednou rukou, při velkém skoku si může o zábradlí vybít i zuby. A teď beze srandy! To, že se tluče o ocelovou konstrukci do břicha je normální a pří osmém takovém úderu je to i příjemné. Krosnu, aby nelítala po celé vlečce, jsem svíral mezi stehny s chodidly zaseknuté mezi stan a bok korby. Na krosně byla uvázaná i kytara, tak mi hlava od tohohle nástroje pořád narážela do rozkroku. Na druhou stranu, byl to asi největší erotický zážitek za posledního čtvrt roku. Kluci se s tím moc nemazlili. Chvíli se mi zdálo, že řízení mají rozdělené a jeden kroutí volantem doprava a na starosti má pedál s plynem a druhý má brzdu a zatáčí doleva a vůbec nejsou sehraní. Na vlečku se poté přidala jedna paní s několika balíky slámy, načež se vlečka hezky vystlala a dalo se zde pohodlně usadit. Ovšem do té doby, než naskákala půl vesnice na vlečku a bylo nás tam asi 30. Po dojetí do vesnice Kamaldaha kupujeme vajíčka a plucky s rumem a jdeme se zašít za vesnici. Je tady znatelně tepleji. Neděláme ani oheň, a nejen proto, že zde ani dřevo není, ale i proto, že se dá sedět venku, i když zajde slunce. Dojídáme rýži, kterou si vezeme ještě od Turecka a moc se nám do ní cestou nechtělo, pač slovo dobrá se k ní vůbec nehodí a k tomu přikusujeme vajíčko na tvrdo.

Důvod, proč se mi nechce z hor...

Ráno je teplo a to mají všichni rádi. Scházíme do vesničky, snídáme a přesně nám přijede jeep, který jede do města Jumlikhalanga, v regionu Rukum. A jelikož je ve vnitř plno, sedáme na střechu a shlížíme nepálskou krajinu ze střechy tohoto dopravního prostředku. Není nad projížďku na čerstvém vzduchu. Cestou vyjíždíme z divočiny a s ní se krade do mobilu i signál, který mi tady vůbec nechyběl. Ba naopak. Po třech hodinách klepání zakrnělých ocásků železnou šprušlí, jsme na místě a ubytujeme se do pěkného hotýlku s terasou. Personál je ale ryze nepálského charakteru a do tohohle města, jež je snad tvořeno s blbců, jak následně ve dvou dnech zjišťujeme, skvěle zapadnou. V obchodech, pokud v něm někdo je, nebo pokud se vám vůbec věnuje, reaguje prodejce na dotaz, zda něco mají, odpovědí „ano“ a tím to pro ně skončilo. Poté se otočí a dělají si své věci. „Can we give it?“ „Yes“…a zase si hledí svého. S plačícím úsměvem nakonec dostaneme to, co chceme a jdeme pryč. Jiná část obyvatelstva, možná ta moudřejší, raději chlastá a má to vše na háku. Našli jsme zde jednoho pána, Rima, prodavače knih, který cestoval po spojených státech a ten byl normální a dalo se s ním rozumě komunikovat. Následně nám i dost pomohl. Je to, jako kdybyste byli v blázinci a všichni se převlekli za doktory a vy měli úkol najít toho pravého. Večer na terasu přišel muž, představil se jako J.K. a chtěl pro nás udělat první poslední, abychom se cítili dobře, jelikož mu to tady patří. Řekli jsme si o nějaké věci na snídani a oběd, na co máme chuť, ale všechno úplně zvrtali. Snídaně s chlebem medem a kávou dopadla tak, že o půl osmé nám kopou do dveří s teplým mlékem, možná s medem, pač bylo sladké, po půl hodině každému donesli vajíčko na tvrdo, které mělo být až na večeři a to bylo vše. Čtyřikrát jsem urgovalo chleba a kafe, ale marně. Potom J.K. to šel zařídit sám, ale personál na něj prděl taky, tak proto musel jít sám. Po dvou hodinách od probuzení jíme snídani. Od té doby jsme „Džej Keje“ neviděli. Oběd, který měl obsahovat brambory a kuře a měl být donesen ve dvanáct, se neuskutečnil. Do jedné čekáme, a když za nimi jdeme, řeknou, že „chicken no“. Tak tedy cokoli jiného. Další hodina uteče jako naděje před popravou a jdu se podívat co se děje s jídlem. Kluci se na stoličkách sluní a kuchyně nejeví známky samovaření. S pocitem hladu se do nich snažím natlačit informaci, že chceme „khana“ (jídlo). Usmějí se a vyráží ze své siesty do kuchtící komůrky. Když se jdu za nimi po deseti minutách podívat, ládují se nějakým drobným papu, řehní se jak hyeny u mršiny a zase dělají lautr hovno! Povím jim, snad mezinárodní slovo, o idiotech a jdu zpět. Poté se zde objeví nějaký mladík, který nám do 15 – ti minut dojedná brambory se zeleninou, dhalem a čapatim (plackou). Aspoň něco. Pak se kuchař drze přijde zeptat, co si dáme na večeři. Možná, aby si z nás zase vystřelili. Nakonec aspoň večeře objednaná na 7, nebyla zkažená a moc si pochutnáváme na kuřecích kouscích s rýží a dobře připravenou zeleninou. Kluci se zlepšují. Být tu ještě ze pět let, možná bychom to dopilovali, ale spíše si myslím, že bych se já přeučil na jejich způsoby a stal se jedním z nich. Druhá možnost, jak jsem psal…začít alkoholičit.

Jeep zapadnut do bahna a strach o batohy na střeše

Máme jízdenky do Kathmandu (taky to tady byl boj se získáním správného času odjezdu a ceny se rozjížděly podle toho, jak si kdo pamatoval čísla ze školy), jež stály 1600 RS na jednoho, ale už nemáme na zaplacení hotelu. Odpoledne tedy věnujeme řešením tohohle problému. Jediný bankomat je vypnutý a kde sehnat prachy? Zajdeme za Rimem, jestli neví co s tím a ten zkouší volat bankovního pracovníka. Když dojede, dovídáme se, že je bankomat nějaký nemocný a na jeden výběr nám vydá maximálně 500 RS. Na hotel potřebujeme aspoň dva tisíce, což by byly 4 výběry. To je věc celkem absurdní, pač bychom dali více za poplatky bankám, než bychom měli ze samotný výběr rupií (kurz rupie je kolem 100 RS/1 EU, čili Koruna na 4 RS). Nakonec věc řešíme tak, že prodáme lístky na autobus a do Kathmandu pojedeme zadarmo a vybereme v hlavním městě, kde posléze zaplatíme. Rim se za nás u prodejců zaručil, a jelikož tam měl známé, šlo to relativně bez problému. Kdybychom v Kathmandu nezaplatili, musel by to zacvakat on. Takoví mi ale nejsme a vše jsme urovnali a díky Rimovi za ochotu. Našli jsme toho pravého doktora v blázinci…

Ráno nám opět mlátí na dveře a nesou o půl hodiny dříve snídani. Chalan už měl půl hlavy vevnitř, jak vehementně kopal na dveře. Po snídani jdeme ještě koupit na cestu jídlo a v jedenáct máme odjíždět autobusem do Kathmandu. Přišel se s námi rozloučit i Rim a seznámil nás s jedním stewardem autobusu, kterému máme dát peníze. Kluk to byl sympatický a cestou nám pomáhal se vším, co jsme potřebovali. Dokonce zvednul sedačku člověku přede mnou, který ji měl nastavenou v poloze „pololež“ a já kroutil nohy do uličky. Ony nepálské autobusy nejsou řešeny pro evropský průměr muže. Jakože velikostně. Jakože postavově. Kolena jsem měl tedy dorasované, jak příď Titaniku.

Putha Hiunchuli, Himalaya (7246 m n.m.)

Cesta autobusem je to nejhorší, co může člověka v Nepálu potkat. Zlaté vstávaní ve čtyři ráno. Prvně se zastavuje asi po sto metrech a lidi přistupují, jako kdyby nemohli dojít na zastávku. Potom se hádají staří s mladýma, kdo kde bude sedět, jelikož staří zastávají názor věku a mladí, kteří jedou do Kathmandu zase prosazují právo místenky. Tak se tedy překřičují a přesazují lokálně přesouvající důchodci, s dlouhotrasovými mladíky. Řidič to nemůže poslouchat, tak jde pryč a vrátí se až se dohodnout, což za tu dobu si stihl dát oběd. Potom se jede po nepálské prašné necestě, jež se prach do autobusu hrne, jako by ho tam někdo házel lopatou. Do toho začnou účastníci zájezdu zvracet po autobusu, tak nejen, že je všude smrad, jak v pavilonu zmoklých šelem, ale navíc se to skákavě přesouvá po podlaze dopravního prostředku. Když se zastaví na půl hodinovou přestávku, blitky se zahazují hlínou a mladí pomocníci v autobusu umývají karoserii vehiklu, především pod okny cestujících s neposednými žaludky. Potom se jede dalších zhruba sto padesát metrů a zastavuje se, aby si přistoupili další lidi, což mi brada spadla skoro na vydávenou rýži, kterou tam vrhla paní vedle mě. Nastává muka pro zadek, kolena a celkovou figuru a to v časové délce deseti hodin. Cesty jsou opravdu zážitkem nade vše. Chápu taky, proč má většina cestujících roušky. Přichází další rozdávání sáčků, a když otevírají balíček se sáčky, vypadá to, jak kdyby rozdávali dolary. Div mu dav zatvrzelých zvracečů neutrhnou ruce. Noc proběhla celkem bez problému a dvacet hodin cesty je za námi. Rada, jak v pohodě přečkat cestu v Nepálu autobusem je prostý. Pod nos si namazat olejíček máty a mentolu, dát si sluchátka s hlasitou hudbou a zavřít oči.

Nad ránem mě prohání opět zažívání, čímž v Kathmandu zastavuji autobus a s naším pomocníkem na cestě hledáme toaletu. To se podaří, ale musím obětovat kapesník. Stejně už byl za ty tři měsíce vysloužilý, jak horník v pět a čtyřiceti. Kulišácky zamaskuju před cestujícími věc tím, že vyberu peníze z bankomatu a v autobuse platím za cestu do města hlavního. To jsem nad tím vyzrál…

Hned na autobusáku nás odchytne pán, který nás tahá do hotelu. Chvíli se zdá otravný, když nás ani nenechá pořádně posnídat, ale nakonec nás dovede do pěkného hotelu, kde…pozor…teče teplá voda! Sprchujeme se, odpočíváme, projdeme si místní část a večer dospáváme předešlou noc.

Dalšího dne procházíme Kathmandu, ale po těch zážitcích z hor je tu nuda. Co ovšem nuda není, je to množství všeho jídla, co se zde dá sehnat. Žádná rýže, sušenky a chau chau. Čau čau s takovými věcmi, jdeme na hamburgra a pizzu! Zkoušíme další pochutiny, kterými jsme byli šizeni a spíš si zde užíváme tyhle vymoženosti než nějaké památky, kterými jsme nasyceni za posledních měsíců dost. Večer na pokoji popíjíme místní pivo, které je mimochodem na tenhle světa kraj výborné! Pojmenování má příznačné, a to „Everest“. Je to opět 650 ml a večer jsem zdolal dvakrát vrchol…

Blíží se nám konec dovolené v Nepálu a je třeba vyklidit hotel. Ve tři máme být na autobusáku a ve čtyři by se mělo odjíždět. Odjíždělo se za 14 minut pět. Myslel jsem, že cesta autobusem do Kathmandu byla ta nejhorší a šeredně jsem se spletl. Nyní je to teprve peklo s neodpruženým autobusem a se sedadlem rovnou nad koly. Ráno jsem celý dolámaný a neschopný ničeho. Jen naposledy posnídáme v Nepálu nudle a pak už se jdeme papírově a následně těly přesunout do Indie, kde vede dlouhý most.



Mt. Dhaulagiri (8167 m n. m.) - 7. nejvyšší hora světa

O Indii a Darjeelingu tedy až příště. Nepál byl krásný a těžko se s ním loučilo. I přes jeho cestovní nedostatky v podobě cest a dopravních prostředků to byla nejlepší země za naši dosavadní cestu. Dokonce nechal v těsném závěsu i takovou pecku, jako byl Irán.

Tak poslední dlouhé „“namastééé“.

P.S.: Odpovím vám ještě na otázku, kterou byste se chtěli zeptat a která vám nedá spát. Ne! JÁ-TYho, ani sněžného muže jsme neviděli…!