Rusko - Kavkaz 2008 - Údolí Adyr - Su

03. 07. (čtvrtek) – Tma jak když se v pytli zhasne. Vstáváme po čtvrté hodině, oblékáme a soukáme do sebe první jídlo. Za hodinu vycházíme z tábora. Na zádech batohy s vybavením a na hlavě čelovky. Je ještě tma, takže zástup lidí vypadá jak dlouhý světélkující had. Kdy se rozední, dojdeme k ledové plotně, kde je nutno si nasadit mačky. Ruce prochladlé a zatím neznalé praxe obouvání maček bojují s řemínky a dotahováním k botě. Když se mi to na několikátý pokus povede, pozřu svačinu představující musli tyčinku s horkým čajem a po té razím výš.

Připadám si jako správný horolezec. Krok po kroku se šinu v mačkách po ledovci, podepřen cepínem k vrcholu Čotčat (cca 3700 m n. m.) vprostřed Kavkazu. Každý jde víceméně sám. Sám se svými myšlenky a svým tempem. Jen na pauzy se shlukne pár lidí a pokračuje se v cestě. Jakmile skončí ledová stráň, dojdeme k hřebeni, po kterém je třeba úzkou stezkou pokračovat. Začíná se ta hora špičatit. Do toho se zatáhlo a začalo prudce foukat. Vidět moc nejde a do obličeje naráží studený vítr s kousky ostrého, suchého sněhu. Jdeme pomalu a v řadě. Docházíme skupinku, která šla napřed, jak stojí u skalnatého převisu. Ti co jím prošli první, už natáhli lano. Musí se zdolat asi pětimetrová stěna, tyčící se nad malý chodník, po kterém jsme došli. Pod chodníkem je jen dlouhý sráz hluboko pod ledovec. Jde to pomalu. Několik lidí je před mnou a po jednom se šplhá na horu. Pořád fouká. Dokonce si vítr prokousal díru přes čtyři vrstvy prádla a nepříjemně už chladí na kůži. Je mi zima, krom šera a obrysu pár lidí přede mnou nevidím nic. Už mi prokřehly i ruce, ačkoli s nimi cvičím a ohýbám. Když člověk stojí, moc se zde nezahřeje. Pár lidí už to otočilo dolů. Jsme pár metrů pod vrcholem. Stačí jen vylézt tu skalku a pár minut jít k cíli. Počasí je ale proti a moc se mi šplhat promrzlý nechce. Po zvážení s kolegy, co spolu stojíme, rozhodujeme se sestoupit a pro dnešek si vrchol hory necháme ujít.

Pomalu pajdáme zase zpátky, odkud jsme přišli. Z hlediska bezpečnosti se některé skupinky navazují na lana. Nejde moc před sebe vidět a vítr rozfoukává sníh, jak se mu zachce. Sestup se zdá být opět těžší než výstup. Po hodině a půl se nacházíme pod ledovcem a sundáváme mačky. Nohy si nesmírně ulevily. Dokonce i počasí se umoudřilo a žene tu mlhu nahoru. Sestupujeme do příznivějšího klima, na náhorní plošinu do dvou tisíc metrů.

Údolí Adyr – Su je krásné místo, které je obklopeno spoustou vrcholů a protíná ho potok, kde si nohy překrásně odpočinou. Je zde hojná vegetace, na které se pasou ráno vyhnané kozy a ovce. Místní pasáčci bydlí u campu a mají hospůdku, kde rádi pohostí návštěvníky. Dováží si zde piva, vodku a pár limonád. Vyrábí domácí bramboráčky, šašlik, pirožky a jiné pokrmy. Není nad to vrátit se po denní túře unaven a mít si kde sednou a odpočinout vprostřed nekonečného ticha tohohle údolí.

První zkušenost s vysokohorskou turistikou byl parádní, ale zároveň i těžký. Nohy jsem měl tak unavené, že když jsem si v kadiboudě s otvorem v zemi čapl a ztuhly mi nohy, deset minut jsem se zvedal, div se mi to vůbec podařilo.

04. 07. (pátek) – Další plán na následující dny, nám byl řečen předchozí den a je jasný. Sbalíme si věci na dva dny, vč. jídla a všeho potřebného a v pátek ráno vycházíme na opačnou stranu předešlého dne. Náš druhý aklimatizační vrchol je Ťu – Ťu, hora čnící necelých 4500 metrů nad mořem. Kdysi Ťu – Ťu dobývali Češi novou cestou. Jak už to tak bývá, že obyvatelé Česka jsou šprýmaři, pojmenovali nově objevenou cestu, kterou ji poprvé zdolali Ňu - Ňu. Touhle cestou my ale nejdeme. My jdeme klasickým výstupem.

Vyrážíme dopoledne na první část výstupu. Ťu – Ťu leží od tábora dál než Čotčat, čili jednodenní výstup není možný. Jdeme podél řeky ramene pořád vzhůru. Cesta je celkem dobře prošláplá a celkem příjemná. Okolní příroda je fantastická. Dnešní trek končí na místě zvaném „Rajské nočévky“, ležící ve výšce přes tři tisíce metrů. Kolem se potulují horské kozy, které si přišly pro něco na jídlo. Ani jim moc nezavazíme. Ono místo, kde budeme tábořit, je spíš jejich noclehárnou. Všude jsou bobky a smrdí to tu ovčí močí. Začínáme místu říkat „Ovčí močůvky“. Trošku se mi začala točit hlava. Jdu si lehnout a večer pozřu jen polévku. V noci je celkem zima, naštěstí mám teplý spacák, asi do – 28°C.

05. 07. (sobota) – Opět vstáváme dřív, než jsem zvyklý, a to kolem čtvrté – půl páté. Rychlá snídaně a ranní hygiena v potoce, kousek za tábořištěm, sbalení nejnutnějších věcí pro cestu na vrchol a zpět a zase za tmy, jako lampiónový had, se plazíme ku předu k vrchu.

Cesta se mi zdá dost dlouhá a únavná. Po velkých kamenech se protloukáme až k ledové plošině. Sníh hrozně zkresluje vzdálenost. Těžko odhaduji, jak je ledové pole dlouhé. V dáli vidím malé človíčky, kteří ho přechází. Je to první část naší výpravy. Obouváme se zase do maček a navlíkáme sedáky. Tvoříme po pěti lidech skupinky a navazujeme se lanem. Vycházíme na ledovec a postupujeme dlouhou plání k sedlu. Hrozí tu nebezpečí trhlin, takže radši poslouchám a dělám vše, jak řeknou. Zhruba tři čtvrtě hodiny chůze zabere tohle pole. Poté stoupá každý sám do sedla. To už je krásné denní světlo, které se probilo z poza vysokých štítů. V sedle je úchvatný výlet na horu Elbrus, která je cílem výpravy. Chvíle se kochám výhledem kolem dokola a dám si lehkou, ale o to výživnější svačinu.

Musíme jít dál, dokud je krásné počasí bez mraků a sníh ještě zmrzlý. Nekonečné stoupání výš a výš mi ubírá síly a zároveň každý další vertikální metr dodává energii a touhu jít dál díky novým a zveličujícím výhledům na pohoří Kavkaz. Docházím na hřeben a v dáli vidím vrchol. Je ještě daleko. Nahoru a dolů se musí člověk proklestit sněhem, než vstane na vrcholu. Jen já a mé myšlenky, nerozluční kamarádi, si to šineme k Ťu – Ťu, jež máme přímo před zraky. Chvíli jdeme po vyšlapané cestě po jedné straně hřebene. Pode mnou se rozprostírá dlouhý svah dolů do nikam, nebo tam aspoň nedohlednu, jelikož se svah láme. Nechtěl bych to sjet po prdeli dolů. Ani ne proto, že nevím, zda bych to přežil, ale spíš proto, že bych to musel šlapat zpět. Dojdu k převisu, kde je uvázané lano. Šplhám nahoru a dostávám se zpět na hřeben, který má plochu snad jen metr, jinak, z obou stran srázy, které si jsou dost podobné. Ještě mockrát se zamyslím nad spoustou věcí, než dorazím před poslední část výšlapu.

Při pohledu nad sebe sednu na prdel a spočinu. Hlavu mám v poloze „hodně namyšlený člověk“ a tlačím do sebe čokoládu. Nechce se mi vůbec dál. Sedím a čekám, co se bude dít. Bolí mě nohy a všechno. Když přichází Michal, chvíli se semnou zastaví a pak vyhecuje, ať jdu s ním. Rozcházíme se a v těsném tandemu kopíruju jeho pohyb vzhůru. Nohu po noze se posouvám výš a výš. Zdá se mi, že stojím na místě. Už se dívám jen pod nohy a na výhledy kolem se už ani nesoustředím. Jen chůze a dech. Po další hodince dojdeme tam, kde už výš nejde jít. Mám ze sebe radost. Chvíli se potulujeme po vrcholu a povídáme si ještě s dalšími členy výpravy. Počasí se pořád drží ve své azurové barvě a nechá slunce, ať si klidně dělá, co chce.

Jdeme dolů, je poledne, slunce žhne a roztápí sníh pod nohama. Klesáme o to níž, o co se propadneme ve sněhu. Aby cesta zpět nebyla monotónní, napadne nás, že bychom mohli jít zkratkou. Scházíme tedy srázem dolů, směrem k ledové plošině, kterou jsme přecházeli za svítání. Když slezeme asi 100 výškových metrů, všimne si nás z druhé strany v sedle naše výprava a křičí na nás, ať jdeme zpět, že kudy jdeme, cesta nevede, neboť směřujeme rovnou k vysokému spádu, který by se s námi mohl urvat a udělat nám slušné bebi. Jdeme zpět na hřeben, čili zkratka byla, jak už to tak bývá delší. Sníh je čím dál víc rozbředlý a všude ujíždí. Lano, které bylo uvázáno z převisu, se prořezalo tajícím ledem, tak musíme sestoupit bez jištění. Pokračujeme rychle dolů, ani ne proto, že bychom chtěli, ale nějak to v tom sněhu jde samo. Mačky už neslouží jako brzdy, ale mají na sobě tolik sněhu, že obalil ostny a nyní funguje spíš jako cílený klouzavý nástroj. Sem tam sebou i praštím, abych se zpomalil. Sejdeme ze sedla, opět rychlejším pohybem, přes ledové pole uvázání na špagátu a po té už zase na suché půdě scházíme ke stanům. Nohy mám bolavé a klouby na kamenech trpí.

U stanu se dovídám, že se Pištovi udělalo zle v sedle a musel sejít dolů ke stanům. Odtud rovnou na lehko sešel až do tábora. Měl jsem v plánu zde ještě jednu noc přespat, jelikož jsem unavený, ale musím dolů s věcmi. To mi celkem nabouralo plány a psychicky jsem se na sestup nepřipravil. Vůbec se mi nechce. Dělám si polévku na jídlo a balím stan, spacáky a vybavení. Po té vyrážím dolů do campu. Unavený a bolavý, s Pištovými věcmi slézám strmý kopec od „Rajských nočévek.“ Před soumrakem dorazím do hlavního tábora a sundávám v hospůdce batoh a vidím Pištu, jak se léčí Balticou, ruským pivem. „Čau, jedno mi dlužíš,“ pronesu a zbytek večera se mi už těžce zvedá ze židle.

06. 07. (neděle) – Ráno, když budík provokuje v pět ráno, že máme vstávat, na plachtu stanu dopadají kapky deště. Mám úsměv na tváři a všichni v campu taky. Večer se noc trochu protáhla a slušně jsme se zmrskali a zazpívali si nějaký ten prostonárodní šlágr. V neděli máme jít na další kopec, Via – tau a Michal Kleslo večer říkal, že když ráno bude škaredé počasí, nikam se nejde. I on byl rád, že počasí nám vyšlo vstříc. Možná, že když čtyřicet lidí před spaním myslí na déšť, opravdu ráno prší.

Po ránu jsme se dozvěděli další veselé zprávy z tábora. Kousek odsud, směrem více do údolí po řece nahoru, směrem k Gruzínským hranicím, se tyčí pohraniční hora Gumači, která je oblíbeným cílem aklimatizačních vrcholů horolezců v údolí Adyr – Su. V roce 2008 byl mezi Ruskem a Gruzií konflikt a výstup na horu byl turistům odepřen. Při našem příjezdu, nám byl zakázán výšlap horskou službou. Každopádně kdokoli, kamkoli vychází z tábora, měl by HS říci kam jde a kdy se vrátí, ať služba ví, kdy začít hledat, kdyby se náhodou něco stalo. Tři francouzští turisti ovšem nic neřekli a vydali se na Gumači. Odpoledne je hlídka zmerčila dalekohledem a v jeepu a samopaly si pro ně dojela. Když je pod horou spacifikovali, dostali pokutu několik tisíc rublů a vyhostili je ze země. Jó Rusové se s nikým srát nebudou, natož s frantíkama.

Zbytek dne si uděláme jen malý výlet do další světové strany a jen tak se potulujeme místní florou. Odpočíváme a kocháme se. Je pod mrakem, sem tam se rozjasní, poté vítr donese nějaký ten mrak a na chvíli zase zahalí slunce. Tak se to dnes střídá. My máme radost, že to můžeme pozorovat.

07. 07. (pondělí) – Končí nám pobyt v údolí Adyr – Su. I když je tu moc krásně a mouchy jsou hustším vzduchem tak líné, promrzlé a pomalé, že se nechají hladit po zádíčkách, musíme opustit tohle místo a posunout se pod Elbrus. Vyjíždíme tedy po snídani Kamazy z údolí. Místo na korbě už není, musím si sednout na rezervu mezi kabinu a korbu. Tak si můžu cestu užít do sytosti na čerstvém vzduchu.

Cesta k lanovce pod Elbrus trvá kolem hodinky. Nějaká ta zastávka, konečně se taky můžu ozvat domů, jelikož krásné údolí Adyr – Su myslí na všechnu pohodu a není tam signál.

Ocitáme se před další výzvou, zvanou Elbrus. Nyní jsme pouze u lanovky, ale těším už se nahoru.