Rusko - Kavkaz 2008 - Elbrus

07. 07. (pondělí) - Ocitáme se před další výzvou, zvanou Elbrus. Nyní jsme pouze u lanovky, ale těším se už nahoru.

Někteří lidé si Elbrus vyšlapávají celý, tedy už od spodu. Kvůli časové úspoře a také úspoře sil, jedeme lanovkou. Není příliš drahá a do 3900 metrů se dostáváme rychle. Elbrus je vlastně vyhaslá sopka, tak pod sebou z lanovky vidíme spoustu vyvřelé lávy, která se valí všude kolem, aspoň do té chvíle, než ji zakryje sníh a ledovec. Jakmile dojíždíme kabinou do cíle, otevře se dlouhý svah. Je tady taky spousta lidí, převážně mladých na snowboardu. Prostě si tady v létě jezdí zalyžovat. Rozhlížíme se kolem, jak do stran, tak na svah, kudy se dát dál k Priutu 11. Není to tak složité, prostě pořád výš.

Po pár minutách chůze ve sněhu, kdy se bořím asi 20 čísel do sněhu, si dávám návleky. Priut 11 leží ve výšce 4100 m n. m., čili od lanovky jdeme dvě stě výškových metrů, což není tak moc, ale v brození ve sněhu a s batohem se zimní výbavou, kterou si nesu ve vnitř, protože nyní je celkem horko, je to docela záhul a strávíme tím část odpoledne.

Když dorazíme na Priut 11, místo, ze kterého se vyráží na Elbrus, přijde mi to jako táborové místo. Je tady děsně moc lidí různé národnosti, hospoda, asi 8 kontejnerů, které slouží jako chatky, několik stanů, přičemž u některých si staví z nudy horolezci zákopy, hradby a jiné veselosti ze sněhu. Jsou tu jedni Švédi, kteří čekají na pěkné počasí třetí den. Dnes je relativně hezky, ale čert ví, jak bylo ráno. Elbrus není nikterak technicky náročný, ale fouká zde hodně vítr, jelikož je nekrytý. S výškou nad pět a půl tisíce je náročný i pro dýchání a kolem úbočí vrcholů, kde býval kráter, ještě unikají sirné výpary, které s dýcháním nepomůžou. I tak vrcholu dosáhne kolem 80 % lidí. Mám celkem hlad, ale začíná mě bolet hlava, asi z výšky. Postavíme s Pištou stan a pak něco málo pozřu z ešusu. Lehám si dřív a zkouším zaspat ten tlak v hlavě.

Slunce zapadlo za štíty a prudce se ochladilo. Začíná mi být zima, tedy převážně od země. Sníh prochladil podlážku stanu, mou tenkou karimatku a huňatý spacák. Nemůžu spát a převaluju se. Venku fouká, naštěstí jsem si kolem stanu, postavili ze sněhu a kamene závětří. Někdy v půlce noci vysypávám krosnu a dávám si ji pod záda, tedy aspoň tam, kde mám orgány. Prdel zůstává na sněhu, bohužel. Dnes se mi hodně špatně spí a noc je kouskovaná.


08. 07. (úterý) Procházím chodbou a vcházím do obýváku. Nacházím se doma a zastavuji před kuchyní. Dívám se na mamku a vesele ji zdravím, že už jsem se vrátil. Jsem doma, je mi teplo, všechno je zase fajn. „Tak co, zdolal jsi ho?“ ptá se mamka při obětí a puse na tvář. „Já, já…já si nevzpomínám,“ odpovídám a snažím se přijít na to, jestli ano, či ne.

Otevírám oči, je mi chladno zase a jsem zpět na Kavkaze. Aspoň jsem chvíli dřímal. Poprvé si přeju, ať už jdeme, jelikož spát už moc nebudu a když nic, tak bych se hýbal a zahřál se. Chvíli na to opravdu zvoní budík. První lezci jsou venku a šramotí s hrnky a ešusy. Zapalují první ranní cigaretu, zapínají hořáky, klepou se zimou a oblékají se. Obleču se rychle taky a vařím si vločkovou kaši a čaj do termosky. Voda tady neteče. Musí se nasekat kus ledu, který si vybíráme kousek od stanu z vysekané díry v zemi. Trošku tam vody je, ale většina zamrzla. Je něco pod 25 stupňů. Slunce nevyleze ještě tak dvě hodiny.

Po jídle obouvám a šněruji mačky k botám. Pro zkřehlé ruce je to zkouška ohněm, tedy spíše ledem. Každý vyráží, jak potřebuje, na nikoho se nečeká. Vycházíme s Pištou a Michalem a další skupinkou nahoru. Je to neskutečná dálnice. Ráno tudy dokonce jezdila rolba rozhrnovat sníh, ať se dobře jde. Každý má na čele zase světýlko, tak to vypadá, jak světlušky na manévrech. Aspoň už mě nebolí ta hlava. Možná, že mi zamrzla. Teď se soustředím jen na hýbání prstů na rukách i nohách. Na nohách je to horší, jelikož přitažené mačky brání prstům v pohybu. Aspoň doufám, že jsou to mačky, co jim brání. Je krásná tma a tělo mám celkem prohřáté. Začíná se mi dobře jít. Ještě svítí hvězdy.

Když docházíme k Pastuchovým kamenům (4800 m n. m.), pomalu se rozednívá. Je krásná scenérie, kdy východní vrchol Elbrusu zastiňuje pohled na západ a jde vidět jeho stín. Rozhlížím se kolem a vypadá to tady úžasně. Lehká zastávka na pití a pokračuji v cestě. Trháme se a teď jdu zase sám se svými myšlenkami. Kombinuju pomalu chůzi s nádechy a výdechy. Asi 20 kroků a pak zastávka na 10 nádechů a výdechů a pořád dokola. Celkem to člověka i zabaví. Když už se slunce pořádně probudilo a začíná pálit, traverzujeme do sedla mezi oba vrcholy (5300 m n. m.). Elbrus se dělí na dva vrcholy, západní (5642 m n. m.) a východní (5621 m n. m.). Dáme zde malou pauzu ke svlečení vrchní vrstvy, posvačím něco sladkého a zajdu si na záchod (můj výškový kabelový rekord). Je tu příjemně. Moc jsem toho za celé ráno a část dopoledne nevypil. Voda je chladná a těžko se pije. Taky dělám zbytečně velkou zastávku.

Beru tedy batoh a pomalu vycházím dál k vrcholu. Jdu jakoby traverzem okolo masivu západního vrcholu. Jako bych ho spirálovitě obcházel. Vycházím dalších sto výškových metrů a začíná mě bolet hlava. Chvíli si toho nevšímám, ale bolí pořád víc. Napiju se, vydýchám a zase se rozejdu. Opět mě bolí děsně hlava. Snažím se chvíli jít, ale bolest je tupě agresivní. Nechci do sebe tlačit prášky a oblbovat hlavu. Stejně je člověku pořád špatně akorát to moc necítí. Rozhoduju se tedy to otočit a jít do sedla zpět. Tam čekám, zda se mi neudělá líp. Nic. Mám pocit, že mi někdo ve vnitř točí kličkou od heveru a roztahuje palici.

Asi po hodině se vrací Pišta. Říkám mu, že jsem tam nedošel a bolí mě hlava. Vezme mi nějaké věci a vracíme se do tábora. Cestou potkáme Italy na ski alpech, jak se vrací dolů. Říkají, že jsou od horské služby v Alpácha a dávají mi nějaké prášky proti výškové nemoci. Čím jdu níž, tím je mi lépe. Slunce zase rozmarasilo zmrzlý sníh a my se boříme. Chvíli mám i motáky v hlavě, ale přidržují mě. Po pár hodinách jsme u stanu, kde je mi lépe. „Mám u tebe pivo,“ říká s úsměvem Pišta. I když jsme na horách za sebe a každý jdeme sám a svým tempem, pokud se něco stane, tak jsme tady všichni společně.

Večer je mi už mnohem lépe a koukám na hvězdy. Je jich tady na Kavkaze tisíce. Nehyzdí to žádné světelné znečištění. Kolem Priutu 11 je také observatoř. Parádní klid a čisté myšlenky s výhledem na zasněžené horské štíty, odrážející od sněhu měsíční svit. Večer spím lépe, než předešlý den. Asi kvůli únavě než, že by bylo tepleji.


09. 07. (středa) – Mám druhý pokus na vylezení. Vůbec se mi nechce. Nechce se mi absolvovat ta samá cesta v zástupu. Jsem asi líný. Nebo se bojím? Těžko říct, prostě se mi už nahoru nechce. Nejhorší na tom je, že vím, že toho budu litovat, ale nahoru už nejdu.

Odpoledne scházíme k lanovce a míříme dolů. Tam si dáme nějakou ruskou specialitu a pokoupím pár věcí domů, jako třeba sladkosti, vodku, triko, čepici, či svetr. Káťa chce svetr taky z ovčí vlny, ale paní nemá její velikost v brvě, jakou Káťa chce. To nevadí, ještě budeme poblíž dva dny, babuška jí slíbila, že jí narychlo jeden uplete. Jehly do ruky a jela. My jedeme o několik kilometrů níž, do campu „U Osmana“.