Řecko 2011 - Olympus

Sobotní odpoledne jak stvořené k procházce. Slunce se do nás vší silou opírá a čistý horský vzdoušek se prohání po skalách. Vycházíme z obce Litochoro, které leží ve výšce zhruba 350 m n.m. na místo Priona. Priona je parkoviště s chatou, kde se autem dá dojet po asfaltové cestě. Cesta je dlouhá něco přes 15 km. Stezka údolím na Prionu, nalézající se ve výšce 1100 metrů nad mořem Egejským, vede skrze lesy, skály a potoky a její délka činí 10 kilometrů. 5 hodin cca trvá přemístění se z Litochora k parkovišti po turistické stezce. S plnou polní a Sabčinou únavou, cestu jdeme hodin šest, ale za světla ještě stíháme rozdělat stan a uvařit jídlo, což je pozitivní.


Kaňonem ku Mytikasu

foto: Kaňonem ku Mytikasu


Celkově chodníček údolím kolem potoka, je neskutečný zážitek. Krásná příroda a skalnaté scenérie vytvářejí nádherné dojmy i s těžkou krosnou na hřbetě. Cesta vede vždy kolem sta metrů nad říčku, stékající z hor a pak opět klesá do nitra kaňonu. Tam se přemostí a opět stoupá několik desítek metrů nad vodu. Po sedmém takovém přejitém mostě už to člověka ani netěší a krása ho neohromí, protože ví, co ho opět čeká a také myslí na to, kdy už bude na Prioně a sundá, snad ještě se slunečním svitem batoh. A tak se převalujeme ze strany na stranu, jako Tony Hawks na „U“ rampě. Z pár míst jde dokonce vidět nejvyšší hora Mitikas a zároveň mít za zády viditelné moře šplouchavé.

Dva kilometry před Prionou je relativní rovina s loukou a klidnější vodou. Vidíme zde spoustu stanů, ohňů a podobně. Některé skupinky vypadají, že zde kempují celé léto. Procházíme kolem štěkajících psů dále k dnešnímu cíli. O půl deváté jsme na místě a za velikým kamenem u vody nacházíme krásné rovné místečko. Stavíme stan, zatímco voda na vařiči se dostává do varu. Večeříme polévku a jdeme spát, jelikož to byly jedny z nejtěžších 10-ti kilometrů, co mám s krosnou za sebou. Sabča jistě taky. Ono převýšení je kolem 700 - 800 metrů, ale celkové, se vším tím slézáním a vylézáním, se metry nasčítají do převýšení kolem dvou kilometrů a s velkým baťůžkem jako bonus je to záhul. S poslechem cinkajících oslích zvonků usínáme. Představa, že další den jdeme bez krosny je hodně odlehčující - doslova.



10.07. (neděle) – Budík zvoní v šest hodin a 21 minutu. Hodinu na to vycházíme směrem k Refuge „A“, což je chata ležící o celý kilometr výškový výš než náš stan. Na mapě píší, že cesta k chatě trvá 2,5 hodiny a je dlouhá 6,1 km. Ráno se jde velmi příjemně. Nacházíme se ve stínku a slunce se nevyšplhalo ještě nad hřebeny. K tomu máme jen malý batůžek. Krosny jsme nechali ve stanu. Doufáme, že se je nikomu nechce snášet jinam. Pěšina je dobře schůdná a vede lesem, až nad jeho pásmo. Potom ho vystřídají kleče a skály. Poslední úsek před chatou vycházíme už na slunce. Nad námi na útesu se tyčí Refuge „A“ a napravo od něj v dálce dominuje souvrší s nejvyšší horou Řecka. U chaty se zastavujeme před desátou. Sabča byla už den předem téměř stoprocentně rozhodnutá, že dále nejde. Ráda počká tady a užije si odpoledne u chaty nad úrovní dvou tisíc metrů, vykládajíc si s turisty z různých částí světa. Po vykonání všech potřeb beru oplatky a pití a mažu dobýt vrchol. Hned nad chatou potkávám zbytky sněhového pole. Rukou ho ze slušnosti poplácám a pokračuju relativně jednoduchým terénem po suti výš a výš. Obcházím masiv přední části Scaly (předvrší) a po šotolině traverzuju k ní. Rozhlížím se kolem a na dosah mám horu bohů. Dívám se na cestu a nic hezkého mě nečeká. Pozoruju sešup dolů, a poté opět střemhlav nahoru k vršku Mitikase. Na druhou stranu pozitivní je aspoň počasí. Celý den je bez mraků, a to i ve výšce něco pod 3000 metrů. Když dojím oplatku, sestupuji asi o šedesát metrů níž. Po chvilce opět nabírám nadmořskou výšku zpět. Kamení je za ty roky, co tu chodí spousta turistů, krásně hladké a klouže i na vibram podrážce. Myslím si, že zde kdysi byly i feraty, ovšem zbyly z nich jen skoby ve skále. Ovšem potřebné tu nikterak nejsou. Pauzíruju po několika výškových metrech, sedám si na kameny a kochám se výhledem na téměř celé pohoří Olympusu. Posledních pár desítek metrů a vyhrabávám se na vrchol, kde je asi deset lidí. Možná by se zde vešlo ještě jednou tolik, ale to by bylo natěsno. Dosáhl jsem nejvyššího bodu řeckého státu (Mytikas – 2918 metrů nad mořem).

Národní park Olympus

foto: Národní park Olympus

Po několika momentkách, oplatcích, kalíškách a několika kubících přefiltrovaného vzduchu plícemi, se odhodlávám jít dolů, ať Sabča nečeká. Sešup druhou stranou je o něco méně prudký, než mou stranou výlezní, ale i tak je to mezi padajícím a kluzkým kamením radost chodit. Osm set metrů dolů k chatě zvládám za hodinu. Na chatě obědváme v jednu hodinu šopský salát za 4,5 € (v Nea Kalikratii stál 6) a poté odcházíme směrem dolů. Je hrozný hic. Slunce se ukazuje v celé své kráse. Snažíme se jít co nejvíce ve stínu, ale i tak cítím svůj celopolední pobyt na přímém slunci.

Po čtvrté hodině docházíme ke stanu a vaříme. Odpočívám, co to jde a přehrávám si zachovalé dojmy z dobytí hory v hlavě. Když nad tím tak přemýšlím, docházím k závěru, že mi Mitikas náramně připomíná slovinský Triglav. Jak z hlediska geologického, tak i výškového, svou náročností, i rozložením odpočinkových míst. Vápencový podklad skály, k tomu typické křoviny i podobný tvar hor. Na Triglav se vycházelo z parkoviště ve výšce 1015 m n.m., na Mytikas z 1100 m n.m. Chata jak pod Mytikasem, tak pod Triglavm, je zhruba ve stejné výšce a dá se na nich přespat a vrchol lézt dvoudenně. Taky je cesta k chatě jednoduší a od chaty začíná strmější část. Celkově se hory liší o 53 metrů pro Mytikas. Sumární čas zdolání obou hor je dost podobný a únava je také náhodně obdobná. Možná jen na Mytikas chodí méně lidí. Co se týče počasí, tak v Julských Alpách nám s klukama vyšlo počasí exkluzivní. Den předtím i den poté, byl vrchol zakryt v mracích. I zde, na Olympusu, v den naší poutě k vrcholu, bylo počasí střídmé. A dny, které jsme pak prožili pod Olympem, už mraky zahalovaly skalnatý masiv vrcholů bohů. Zřejmě nám ta antická parta chtěla ukázat, jaké mají přírodní bohatství.

Pohled na moře z N.P.

foto: Pohled na moře z N.P.

Po jídle si jdeme do místní krčmy na odměnu. Dáme si každý po místní „Alfě“ – řecké pivo za 2 a půl eura. U stanu nás čeká místní zatoulaný pes a hlídá nám ubytovací koutek. Ve stanu nám ho hlídá asi takhle velký pavouk. Dnes se po fyzické námaze usíná překrásně. K tomu na čerstvém vzduchu. Prostě paráda. A za týden vlastně jedeme domů!



11.07. (pondělí) – Den opět začíná teplým ránem. Snídáme hektolitry těstovin, balíme kvanta věcí a jdeme dolů, neboť to, co jsme chtěli dokázat, se nám povedlo. Jdeme po asfaltové silnici a zkoušíme někoho stopnout. Za celý den zde jezdí celkem dost strojů s horolezci. Taxík se nám nabídl, že nás sveze za 10 €, ale nebereme to. O kus dál stopujeme první auto, co po taxislužbě jede po vozovce. V něm sedí tři němci (2 muži a žena kolem padesátky)a berou nás do Litochora. Jedou z nedalekého Monastiru a nyní se vrací do Katerini. Ve předu si cosi dva postarší pánvové šprechtí, zřejmě to vypadá něco ohledně vozu, jelikož ten neřídící drží v rukou manuál vehiklu. Ušetřili nám spoustu času a spoustu nachozených kilometrů v horku. Podankujeme jim a rázem zjišťujeme, že nás nevědomky vysadili přímo u autobusové zastávky. Hodin je za pět minut dvanáct a bus k pláži jede v poledne. No, to jsme to stihli za pět minut dvanáct...

Jeden z tisíce

foto: Jeden z tisíce

Do několika set sekund se nám chůzí sype písek do sandálů. Zkoušíme místní kemp a ptáme se na ceny. 18 éček nám málem vyrazilo dech. Jedna noc ve stanu pro dva a téměř pěti kilo v hajzlu? Kašlem na ně, jdeme za areál campu na pláž a stavíme stan opodál, asi 15 metrů od moře. Vidíme další tři stany, co to udělali podobně. Do kempu se chodíme jen sprchovat a na velkou. Malá potřeba se v moři a trávě ztratí.

...ještě kilometr

foto: ...ještě kilometr

Odpoledne odpočíváme na písku u časopisu, nebo stavěním pevnůstky z kamene. Večer se jdeme projít po malé vísce. Už ten název „Plaka Litochorou“ napovídá, že se ani tak nejedná o vesničku samostatnou, jako spíše o takovou přední oblast horských vesniček (v tomto případě především Litochora), kam se místní jezdí koupat, a jsou zde tedy proto i stanová a karavanová ubytování pro výletníky. Na večeři zkoušíme pravý řecký gyros. Po setmění chvíli sedíme na pláži před stanem a hledíme na zbytek paprsků, které se k nám dostanou skulinkami Olympusu. Po té se odebereme do stanu a s vychutnáváním mořského vzduchu a mořského zvuku usínáme. Jde slyšet jen pár rybářů, co si přišli večer zarybařit. Vprostřed noci se leknutím oba vzbudíme. Nějaké zvíře nahání kočku a ta strašně piští, jak kdyby ji na nože brali. Vyškrábala se asi na strom, který máme nad stanem, a byl klid. Sabčin sluchovod sice ještě asi hodinu zaznamenával nějaké hororové zvuky, že tu kočku to druhé zvíře škube na maděru, ale já nic takového neslyšel. Nu co, pravý bok vystřídal levý a chrním dál.

K vrcholu

foto: K vrcholu

12.07. (úterý) – Vstáváme relativně brzy, protože slunce vychází nad vodou a my spíme za ní. Tudíž nám ty dotěrné paprsky hned po ránu problikávají stanem. Chvíli ležím na pláži a je velice vlídně. Protahuju tělo a jdu si po ránu zaplavat. Luxusní to věc. Těžko to popsat. Básník nejsem.


Vrcholovka

foto: Vrcholovka

Po lehké snídani se rozhodujeme, že je zde celkem nuda a přesuneme se tedy o pár vesniček kolem moře dál. Stopneme celkem dost rychle auto, které nás sveze do vísky Leptokarya. Začíná se nám zdát, že nám Makis s Deborou kecali. Stopuje se zatím v Řecku poměrně slušně. V Leptokaryji navštěvujeme hospůdku s pivem Zubr. O knajpu vedle visí cedule Budvar. Po chvilce slyšíme, jak jedna slečna, procházející kolem našeho stolu, křičí česky na servírku: „Tobě to ale dneska sluší…“. Tak a našli jsme „čecháčkov.“ Poobědváme pizzu a vyrážíme se porozhlédnout kolem, kde by se dalo přespat, neboť nám ze Slovenska pocházející barmanka sdělila, že se v tomto turisty nabitém městě nenachází žádný kemp.

Pláž je strašně dlouhá a míst pro stan je velice málo. Dojdeme až na konec k zátoce, kde i ústí stojatý potůček. V tomhle horku se nedivím, že vyschl. Přemýšlíme, kde dnes složíme květáky a pak se rozhodneme jít zpět. Cestou sem jsme mihli nějaký křesťanský kemp, tak snad se nás ujmou, jakožto boží dobráci, nás chudých pocestných. Hovno. Vypakovali nás, že nejsme pravoslavní. Tak se pomáhá bližnímu svému? Nedá se nic dělat. V jedné hospůdce si necháváme bagáž a jdeme projít městečko. Jak se setmělo, vracíme se pro zavazadla a na pláži rozděláváme stan vedle Pákistánců, kteří zde spí asi každý večer, po celodenním chození po pláži a prodáváním slunečních brýlí turistům. Chvíli u piva diskutujeme o zítřejším přesunu do Atén, a to je asi vše, co dnes dokážeme. Ono totiž z oných horkých dnů je člověk, přestože nic moc nedělá, unavenější, než kdyby celý víkend na podzim ryl zahradu. Za přílivu usínáme.

Návrat

foto: Návrat

Musíme si užít poslední noc na pláži a také i poslední noc pod pohořím Olympus s nejvyšším Řeckým bodem. Výš, než na Mitikasu, může člověk nad řeckým územím sedět akorát v letadle. Jsme celkem zvědaví na hlavní, zhruba čtyřmiliónové město a na lidi v něm, i když už teď oba soudíme, že Makedonie byla hezčí, zajímavější a zejména přívětivější, co se týče lidí a jejich povah. Ještě bych se na chvilku zašil bokem do hor. Máme před sebou 4 dny ve velkoměstě a nevíme, co tam budeme dělat. Neplánovaně příliš rychle projíždíme stát v historii bohatý, v přítomnosti chudý. No časem se o tom dozvíme své…


Noc na pláži

foto: Noc na pláži