Maroko 2010 - Cesta
MAROKO (19.08. - 06.09.) 2010
Cesta po jednom ze států severní Afriky, nebyla úplně náhodná, jak to tak u nás bývá, ale malinko plánovaná záležitost, a to téměř rok. Většinou v sezóním období, se mě nebo Vencovi v kebuli zrodí nějaký nápad na toulačku po krajích přírody, a co dovolí volno, nebo druhořadé finance, jede se do někam. Maroko ovšem bylo dlouhatánské čekání na další sezónu, tak jsme oba měli dostatek času prostudovat, co vše se ukrývá za teplou, arabskou zemí.
Již na začátku září, v roce 2009 ve Vencovi hrklo, že by si na poslední dny volna odcestoval na Atlas bez Toma. Ovšem k jeho smůle, se kvůli letecké společnosti a jejímu krachu, musel tohoto solozážitku vzdát a projít neméně krásné hory na Slovensku. Poté, se naše cestovatelské postavy několikrát sešly a probíraly, zda Maroko bude hlavní náplň dovolené v roce 2010. Po roce novém, každý z nás hledal a četl si o této zemi více a zvažoval, co by tam tak stálo za projití, procestování, prokoukání, projedení, propoflakování, prostě všechno. Třetí měsíc v pořadí roku, byl zlomový a udělali jsme krok vpřed k cestě do Afriky. Koupě letenek nevyšla nijak draho, ale my už měli relativní jistotu, že do Maroka pojedeme. Pět měsíců vzdálená dovolená se nám zdála ještě daleká, jak ranní fronta před Kauflandem a my se začali věnovat víkendovým cestám. Květen, červen, červenec byly ovšem neúprosně rychlé a Tom s Vencou měli pomály řešit cestu. Do toho, nám zrušili jeden let z Madridu zpět do Prahy, který musel být vyřešen rezervním plánem, o kterém se zmíním, až to bude aktuální v článku. Pesoš si ještě před cestou střihl čtrnáctidenní kurz angličtiny v Oxfordu a po jeho návratu zbývaly čtyři dny na prodiskutování haranpádí, které si povezeme a dalších veselých záležitostí. Nyní jsme si museli sbalit krosny na necelé tři týdny, a ne na víkend, jak tomu bývá. Naše hlavy musely taky počítat s tím, že si bagáž budeme nosit povětšinou na hrbech. Nakonec tedy místo obvyklého balení, které zabíralo zhruba 25 minut, se ládování batohu protáhlo na celých minut 32. Vesměs v batohu byly hadry a nástroje, či pomůcky stejné, jak kdekoli jinde. Všechno bylo přichystáno, nadešel den odjezdu, čtvrtek 19. 08 2010.
foto: Pošta na náměstní El Fna
19. 08. (čtvrtek) – Zazvonil budík, paprsky slunce proťaly žaluzie, nastalo ráno a přišla má každodenní nečekaná činnost. Vstávání. Protáhl jsem ještě tělo prací, pak provedl poslední nákupy a dotáhl popruhy na naládované krosně. Odpolední vlak do puntíku splnil svou podstatu působení a zkrátil nám délku dráhy na čase. Od nejhlavnějšího vlakového nádraží v České republice nás na letiště dopravil autobus a to v čase přesně 18 hodin něco minut. Odlet z Prahy se měl odehrát v 21.20. Času dost, až moc. Po výzvě letiště jsme uvedli batohy do stavu odbavovacího, následně i sebe. Čekání na nástup na palubu, byla taky sranda, jelikož naše uši vyslechly rozhovor kontrolérů lístků a kontrolérů zavazadel. Počet lidí i jednotlivých pohlaví seděl, zavazadla v úložném prostoru, jeden ruksak je zabaven. „Tak to budu já nebo Pesoš,“ hlavou se mi honilo. Výzva ve vysílačce a následné zopakování v mikrofonu: „Tomáš Novák, nechť se dostaví do odbavovací místnosti,“ mi mé přemýšlení zkrátilo a já, jako největší gauner a zloduch kráčel po hale, jako T. Hanks po zelené míli. „Pan Novák?“ ptal se pán v uniformě stylem, jako když Willis žádá cigáro.. „Ve vašem zavazadle bylo nalezeno BP…, teda PB…, butan – propa…?...ne, propan…“ „Řekni plynová bomba…“ poradil mu kolega. „Já vím,“ povídám. Vydoloval jsem ji z prostřed obmotané krosny a předal strážci letiště. Poslal mě zpět na začátek fronty a mohlo se v klidu nastupovat do železné, okřídlené potvory. Tady zápisky končí, jelikož jsme byli vyzváni k vypnutí všech přístrojů.
Po necelých dvou hodinách se nacházíme na pařížském letišti, Charles de Gaulle. Blížila se půl noc a letadlo z Paříže do Marrakeshe vylítávalo až v 6.20. Teď si jen najít šikovný, tmavý koutek, kde si rozděláme karimatky a zkusíme něco pospat.
20. 08. (pátek) - Spánek, jež nekvalitní, ale i tak svou úlohu splnil a zkrátil nám dobu čekání. V pět už na nohách jsme létali po terminále, jak gumové kuličky ve skákacím hradu a zanedlouho už přišel čas odbavení. Okolo celníků to šlo dobře, pak přišel rentgen batohů, kde nastalo zdržení a slabší chvilka našich osob pod nechápavostí francouzské netajné policejní služby. Krosny projely tunelem pravdy a četníci z letiště CdG zbledli. Okamžitě vyházet krosny a započalo přehrabování krásně uložených věcí. Nože, láhve se slivovicí, hůlky od stanu, všechno jim na tom počítači zářilo jak úsměv finalistek na Miss World. Ještě, že Pesoš svoji převezenou plynovou bombu vyhodil ráno do koše, to by četníkům spadly brady až k nártům. „A s tím chcete, na palubu??“ divili se pánové. Ojojoj, tak je to jasné, nedorozumění… Hodný člobrda z policejního nám vrátil zabavené pomůcky a zeptal se Venci, jestli s tou pětadvaceticentimetrovou čepelí kudly jde lovit zvířata na Atlas. Tak už sranda no… Doved nás k odbavovací frontě zavazadel putujících do kufru letadla, a poté už jen s příručními baťůžky jsme si to šmárovali znovu kolem prohlídky na palubu. O pár chvil v dané chvíli už Tom s Vašíkem opouštěli pevninu Evropy.
foto: KFC je prostě všude...
Z okýnka toho ocelového draka naše kukáče pozorovaly ráz měnící se krajiny. Nádhera, úsměvy nám vyrašily na obličeji, jak první beďary. Přistání proběhlo hladce a my vstoupili do krásného několika stupňového ranního slunce na Marrakeshském letišti. Nastalo pár vyplnění formalit, vzali si krosny a šupotali ven z haly nadýchat se teplého, dovolenkového vzduchu, kterého máme před sebou k prodýchání několik kubíků.
Autobus nám svezl zadky do Marrakeshského centra za dvě Eura. Cestou mi začala schnout rohovka, pač z toho čučení kolem sebe, po všem co se dalo, jsem přestal mrkat, aby mi něco neušlo. Centrum. Stojíme v parčíku u náměstí Jemaa El Fna. Plán je jasný, přeházet všechno do krosny, vyměnit prachy, dát si vyhlášený pomerančový juice, najít bus do Imlilu…a to je asi vše. Jóó a přetočit si hodinky o dvě kolečka krátkou ručičkou nazpět. Takže je právě něco po osmé ranní hodině. Ramadán, jenž tady započal před naším příjezdem, nás bude provázet (bohužel) po celý zbytek dovolené. Teď nám to zatím nevadí, užíváme si krásné ráno a čekáme na otevření banky. V hluku lidí procházíme na El Fnu a zjišťujeme, že jsme nejžádanější človíčci v centru. Kdo má krosnu a je o 3 barevné pigmenty kůže méně zbarvený, je turista, čili na roztrhání. Přes shluk slov pána nabízejícího ubytování na nás řve taxikář, že nás chce svést. Za ním kolona troubí, troubí vlastně všichni a troubí různě. Vidíme stánek s juicem a jdeme si pro něj. Arab ze stánku huláká, a zve nás na skleničku. Přiběhne malý arábek a bere mě za ruku, ať jdu k němu. Pro všechny jsme „friends“ a všichni nás milují. Rozhodujeme se pro pomeranžádu u pána a říká si o dvě Eura. Jako jeho „friendsové“, dostáváme půl skleničky „free“. Je to pohoda, banka se otevřela, měníme chechtaky, teď jen najít autobus, nebo vozítko co nás hodí do Imlilu (podhorské městečko, odkud budeme vyrážet k výškovému cíli Maroka).
foto: Svačina a čekání na taxíka, který nás poveze do Imlilu
Ptáme se lidí na autobusovou zastávku, nebo šestimístné auto co tahá lidi do hor za málo dirhamů. Zjišťujeme, že angličtina zde není zcela jasný komunikační prostředek. Zkoušíme se domluvit, ale každý nás tahá po hlavní třídě tam a zpátky. Taky chceme cestu jen ukázat a ne, že nás povede, jak tur na porážku a pak nastaví bakšišovou haksnu. Jeden slušně vypadající pán, nám potom napsal místa odkud jet. Dokonce za to ani nic nechtěl, protože zjišťujeme, že každý zde za cokoli něco chce. S krosnou na zádech už máme nachozeno dnes až až, tak zkusíme osedlat taxík, ať nás hodí na místo napsané na papírku, „place for Grand taxi“. Kousek za hradbami starého města byl plácek, pro 6-místné taxíky, jezdící do Asni, Imlilu a čert ví, kde ještě. Dva lidi už seděli v autě, tak nám nezbylo nic jiného než čekat, než řidič zlanaří ještě dva spolucestující. Za pár minut šofér nasedl do svého starého Mercedesu, dva lidi se tlačili na spolujezdeckém sedadle a já s pesošem a dvěma místními horaly jsme si zpocená těla drhli o sebe vzadu. Serpentiny nás tlačí a posouvají výš a výš. Prachu všude lítá, jak kdyby krvácel vysavač. V poledne se dostáváme do výšky 1650 metrů, horského městečka zvaného Imlil. Šedesátikilometrový přesun vyšel na 50 Dh, později, se dovídáme, že se dá zaplatit jen 40…prostě o cokoli se dohadovat a smlouvat. Holt ještě nejsme vycvičení, pohybujeme se zde pouze 5 hodin.
Procházíme uličkou Imlilu a kupujeme láhve vody, ovoce a obhlížíme, co by bylo vhodné si vzít se sebou do hor. Většina krámků je zavřena (holt ramadán), ale našli jsme outdoor obchůdek s plynovou bombou s uzávěrem na můj nástavec. To je štěstí. Potkáváme poláka. Směřuje si to do krpálů, ale malinko jiným směrem, než půjdeme my k Toubkalu. Zahalen v šátku chroustá jablko a pochvaluje si zemi. Na Jabal Toubkalu (JT) už byl loni prý a tento rok prolézá jiné části Atlasu. Pochvaloval si taky výborný pomerančový džus na náměstí El Fna za 4 Dh a prý jestli ho máme odzkoušený. „Ty skety a nám ho prodali 2 a půl krát dráž.!!!“ „Já ti dám free juice for my friends…!“ Nu což, jsme tu prvně, musíme si dávat na to pozor. Podáním ruky se s ním loučíme a jdeme si najít něco na noc. Jablkový sad bude dobrý a hlady neumřeme. Dnes už víc řešit netřeba, spoustu záležitostí a přepravní část se nám podařila splnit. Teď ještě vyzkoušet nějakou tu kulinařinu, která byla součástí cesty do Maroka. Zve nás pán k sobě domů na jídlo. Za 30 jejich měny dostaneme omeletu, zeleninový salát, meloun, křupavý, zrovna upečený chléb a samozřejmě matový, jak cecek sladký čaj. Pomalu vychutnávajíc pozdní oběd, nebo brzkou večeři, plánujeme zítřek a rozhlížíme se s terasy na vesničku zaklíněnou v horách.
„Aláh agbar,“ křičí z mešity mezuin k večerní modlitbě. Od té doby, tohle budeme slyšet přes dva týdny pořád. Dnešní noc by se dala přespat pod širákem, jelikož hvězdy na takhle odlehlém místě budou opravdu něco. Po oddělání kamene, pod kterým byl krásný, ale o to nebezpečnější štír, bylo rozhodnuto o stanu. Menší procházka po okolí a nasbírání s pár jablek na večeři bylo poslední, co se nám v ten den podařilo dokázat. O půl sedmé naše unavené, nevyspané těla zalezly do spacáku a prospaly se k sobotě.
foto: Horská vesnička - Asni