Maroko 2010 - Atlas

Atlas

Abychom křížem krážem nechodili po Maroku jak vzteklí psi, udělali jsme si před odjezdem menší harmonogram, co bychom chtěli stihnout a vidět. Nebyl to nějaký plán, který je nutno dodržet, ale takové spíše záchytné body. Jelikož bylo pár zajímavých článků a knížek námi přečteno o této zemi, byly vytýčeny cíle cesty, kde bychom se mohli (měli) dostat a tam se nechat unášet vším možným, a poté popojet dál. Jedna z věcí, která byla napsaná na imaginárním papírku, byl Atlantik samozřejmě. Další věc, co by stála za projití, byla pouští část, nejlépe Erg Chebi. Nakonec by se slušila projít i Marrakesh, ale tu zvládneme pár dní před odletem. Co nám ještě tak chybí? Místo, které bylo vybráno jako nejdůležitější cíl cesty zde, i když to potom ani tak nebylo… Atlas a s ním nejvyšší vrchol severní Afriky a tím pádem i Maroka – Jabal Toubkal.

První čtvrtinu pobytu tedy strávíme v horách, ať fyzickou část máme za sebou a pak už jen lehárko u oceánu a v poušti, které v konečném důsledku bylo i náročnější…

Svítá

foto: Svítá


21. 08. (sobota) - Nad ránem, něco kolem páté nás probudil libý hlásek mezuina, který svolával Marokánce k ranní motlitbě a dopapání zbytků před svítáním. Využili jsme tedy vzbuzení, k možností uvolnění našim napnutým močovým měchýřům. Pesoš si šel ještě odkroutit dvě hodiny spánku, aby měl odpracovanou čistou dvanáctku a já využil převalující se čas ke vstřebávání dosavadních zážitků ze dne minulého.


Vašík pózuje

foto: Vašík pózuje

Nastalo šero. Je třeba využít příležitosti a nafotit, nějaké ranní fotky Imlilu a hor kolem. S vycházejícím slunkem a pozorováním této vesničky, která se v době ramadánu chová jako místo upírů, když se vesničané stahují před světlem domů a vyspávat večerní hody, začalo mi konečně docházet, že nejsem ve své beskydské oblasti. Vesnička s páru obyvatel, která má víc mešit, než já trenek na celý pobyt (čtyři), zcela odlišná architektura domků, která představovala haldu uplácané hnědé hlíny s kamenem, jabloně ve zcela jiné nadmořské výšce, než máme v naší domovině, beskydský flyšový podklad slepenců, pískovců a jílovcovitých břidlic, vyměněný za narezavělý vápenec z doby jury a další věci mnou vnímány pří skládání stativu a prohlížení si, už pomalu výhřevného slunce osvěcující podatlaskou vísku.

Balíme věci dokavaď ještě ta koule na obloze nespaluje vše, co ji přijde pod paprsek. Veník zašel pro vody a jablka na cestu, já se postaral o to balení, čaj a škrábaní se na hřbetě…už teď se mi s tou krosnou nechce tahat. Po osmé hodině vycházíme směr Around, do poslední vesničky před oslí stezkou do výšek. Pozorujeme turisty, většinou španěly, francouze, nebo italy, jak si nakládají krosny na muly a berou baťůžek s tyčinkou a ovocem. Procházíme malou náhorní plošinkou obklopenou štíty hor. Před námi se zjeví tři pohybující se kopy trávy. Při zaostření zjišťujeme, že je nesou místní babušky. Za nimi se promenáduje pán a usmívá se na svět kolem. Začínáme stoupat serpentynami a předbíháme skupinku poláků, kteří si své závaží nesou taky sami. Jsme snad jediní. Potkáváme místního berbera a s radostně otevřenou náručí nás zve na čaj. Jdeme podél potoka za ním a mezitím nás seznamuje s rostlinami, co tu sbírá. Po vypití čaje ve výšce 2200 m n.m., stanovujeme, že slovo „pozvat“, znamená vlastně zaplatit za to, co vám nabídl. Slunce se dostavilo až k poledni. Mokříme si trika, kde jen to jde a zahalujeme si s nimi mozkovnu. Cestou potkáváme krámky, které jsou v těhle končinách zapadlejší, než krám Ewičky Farné. V obchůdkách mladí hoši prodávají chladné nápoje, především koly, fanty a jiné bublinády, kde si vymysleli speciální chlazení z vody z potoka, hadice a dírkami v ní. Svlažujeme si u nich hlavy a klučina se na nás nepěkně dívá. Z toho mu bysnys nekouká. Štreka se zdá nekonečná a převyšujeme se o dalších 900 metů, až k místu Refuge, kde leží dvě chaty (starší a mladší) ve výšce 3 106 m n. m. Novější chata patří francouzskému horolezeckému klubu. Cestou na ono poslední odpočinkové místo před vrcholem na JT, jsme potkali dokonce i čechy, kteří už scházeli zpět. Pověděli nám co a jak, jak a co a hlavně, ať nechodíme do spodní (starší) chaty, že je drahá.


Horské chaty

foto: Horské chaty

U chaty z nás krosny spadly, jak ta lžíčka do kafíčka. Po odpočinku a porozhlédnutí po místní krajině, jsme šli zjistit ceny něčeho k snědku. Hlavně se nesmíme nechat natáhnout. Po smluvné domluvě usedly naše unavené těla do spodní chaty na obědosvačinovečeři, která měla mít stejné složení, jako večeře včerejší. Omeleta, chleba a salát. To vše za 60 Dh. Za čaj už chtěl, ale příplatek dalších třicet…ses hochu pomát, ne? Nakonec pro nás oba donesl tři rozmixované vajica a chleba z roku 2005 asi. Při dotazu, co ten salát, se usmál, řekl: „No salat“ a odešel pryč. „A proč jsme neposlechli ty čehcy vlastně?“ Po „jídle“ nám nic jiného nezbylo, než si udělat instant a rozdělat stan. Za stan na kaskádové ploše u chaty, chtěli 20 dirhámů. Takto tak vypadá, že jak vidí turistu, musí ho sedřít z kůže. Nic méně, nač si kazit náladu, když máme dovolenou. Ještě jsme si vylezli kousek do hor a porozhlédli se, kam zítra půjdem.

Kolem sedmé hodiny slunce zašlo za skalnatý hřeben, k nám došla únava z celéhodne, na mulu stojící o kaskádový schodek níž, přišlo sraní a muslimům začaly hody. Kalíšek prevence, který byl nedílnou součástí ranního probuzení, večerního loučení a někdy i odpolední chutě, zakončil tento den a my se přesunuli do stanu. Fuj, to je smrad z těch lichokopytníků.


Obchůdek s šátkama a Colou

foto: Obchůdek s šátkama a Colou


22. 08. (neděle)– Šestá hodina odbyla, jak sláva lidem ze superstar a my rozděláváme oheň nad plynovou bombou. Teplý čaj, nějaká ta tyčinka, nabalit malý batoh věcmi potřebnými a cennými a v sedm vyrážíme na vrchol. Ještě je šero, za chatkou se vydáváme přes potok a po kamenité cestě zvyšujeme nadmořskou výšku. S batůžkem na zádech je to dnes balada. Cesta vede kotlinou směrem na východ, takže slunce zatím na nás nemůže. Převyšujeme další metry a dostáváme se do sedla, kde vede hřeben, jež pokračuje po suti, která má vlastnost sjíždivou, až nepěknou. Paprsky se začínají vynořovat a vyhřívat nás. Západní stěna údolí má nádherně nasvícené vrcholky. Slunce zbarvuje skály všude kolem a já se snažím tu krásu kolem zvěčnit na SD kartu. Kilometrové převýšení zvládáme za dvě a půl hodiny. Občerstvujeme se na vrcholu Jabal Toubkalu (4167 m n. m.) s úžasným výhledem na Vysoký Atlas. Ta žhavá koule začíná mít grády, musíme se dostat k chatě a přebýt tam poledne.

Cesta dolů opět ukazuje své kouzlo nevýhody, zvláště na kamenitém podloží. Seskakujeme, sjíždíme po šotolině, zakopáváme o šutry, obeskakujeme turisty, týráme kolena. V jedenáct se ocitáme u chaty a děláme hostince. Hroudou spojených kolínek uplácáme žaludek, jak bobři hráz na přehradě. Začíná se smrákat, žádný spalovací program se nekoná.



U kalvadoskalíšku se rozhodujeme co dál. Jít zpět dolů do Imlilu, nebo risknout přechod sedla a dostat se k jezeru Ifni, a potom nějak doufat, že se dostaneme do Aoulouzu? Mraky nehezky zahalují oblohu a s krosnou scházet 15OO metrů se nám nechtělo. Balíme stan a vykračujeme směr sedlo, tam někde snad přespíme. První kapka mi trefila rypák. Začalo poprchat a my se posouvali výš do hor a doufali, že to přejde. Oblékli si pláštěnky na sebe a pokračovali v cestě. Před námi se tyčilo sedlo Tizi n Ouagane a vlevo sedlo, které máme překonat, Tizi n Ousnoums. Dnes to asi nedáme, k tomu déšť začínal sílit. Musíme najít nějaký přístřešek z kamene a počkat až to přejde, ať nemáme všechno mokré. „To snad není možné,“ zakřičel jsem. Byl tam balvan obeskládán kameny. První do úkrytu letěly krosny, posléze my a sedli si vedle sebe na karimatku. Půl minuty na to se rozpršelo a chcalo další hodinu. Využili jsme neplánovanou přestávku alespoň k jídlu.

Po té, co přestalo, už nemělo cenu ani pokračovat v cestě. Jak se říká, "v nejlepším přespat." Stavíme tedy stan na podloží natrhaných rostlin kvůli izolaci a pohodlí a přinejhorším, že by se mraky vrátily, zaletíme do naší jeskyňky. Únava a chladno nám dovoluje podívat se na první hvězdu, a pak už jen energický spánek, což je velice škoda a mrzí mne, že na takovém tmavém místě jsem si neužil protečkovanou oblohu.

Na Jabal Toubkalu (4167 m n.m.)

foto: Na Jabal Toubkalu (4167 m n.m.)


23. 08. (pondělí) – Chladno se nad ránem vkrádá do spacáku, jak Santa do komína. Krčím se, hledám neproleženou část přírodní matrace. Po sedmé hodině se donutím obléct a opouštím stan. Je snad 5 stupňů. Chvíli se protahuju a hypnotizuju sluneční stín na masivu skály, která ho kryje. „Jen pojď a hřej!“ Čas na udělání ranních fotek, při pohledu na vrcholky, do kterých se opírají sluneční paprsky. Pesoš už taky vstal, kleje a uráží zimu. Po chvilce utíká za těmi paprsky do kopce a vyhřívá se, jak had na kameni. Taje mu obličej a povolují ochablé obličejové svaly. V hledáčku vidím první mimiky a náznak spokojeného úsměvu. Cvaky cvak, jdeme udělat teplou snídni…


Pauza

foto: Pauza

Po hrachové polévce pakujeme bagáž a vyrážíme do sedla. To by člověk neřekl, jak je to vysoko a daleko, když sedlo jen tak vidí z dálky od ešusu. Po hodince chůze s krosnou se dostáváme na místo přechodu. Je to vlastně stará, šílená, berberská cestička, kterou přechází s dobytkem a jejich vším přes Atlas. Výhled ovšem úžasný. Panoráma sedla Tizi n Ouagane a vedle tyčící se další čtyřtisícovka Ouanoukrim (4088 m n. m.), nám utvrzuje naše včerejší rozhodnutí, vydat se dál do hor a nevracet se. V dálce se dole krčí jezero Ifni a odtud to opravdu nevypadá, že to bude skoro čtyř hodinový sestup o kilometr a půl vysokém přenížení. Scházíme, pauzírujeme a nikoho nepotkáváme. Konečně klid. Žádní turisti, žádni otravní, všeprodávající arabové, jen my a překrásná příroda atlaských velehor. Procházíme směrem dolů údolím kolem sta vodopádků, mezi hřebenem Azrou Izouggaghene na jedné straně a tyčícím se vrcholem Amrourough (3280 m n. m.), ze strany druhé. Po zdlouhavě náročném sestupu dorážíme na vyschlou část jezera, jež po tání sněhu z hor je zatopeno a pleso je v jarním období asi dvakrát větší než nyní. U jezera nás nemile překvapují opět místní domorodci, a co nejrychleji kráčí za námi s vidinou prodat nám cokoli. Původní plán byl u jezera zůstat, konečně se umýt a přenocovat. Ovšem jezero bylo, jako téměř vše, kde tady žijí místní obyvatelé špinavé a na krajích se nacházely odpadky. K tomu se zase z hor začaly blížit černé mraky a hřmot. Naše duševní idylka se tímhle potopila, jako konzerva od sardinek v jezeře, kterou tam šlahl jakýsi synek nazlobený na grinpísaky.

Zase mě trefila kapka, musíme opět jednat. Namunduřili jsme pláštěnky a vydali se obejít jezero a přejít vyvýšeninu, za kterou se skrývalo další scházení z hor. Snad se to vyprší tady. Vynořila se vesnička Imhilene, kde bude dnes konečná zřejmě. V akvaduktu, jsme udělali to, co mělo být uděláno u vodopádů, které se jen míjely. Teď už vodu branou v civilizaci, musíme prokapat bakteriolikvidačními kapkami. Každému batoh ztěžkl o šest kilo.



Vesnička

foto: Vesnička

Na cestě vidíme babičku zřejmě s vnukem, jak sbírají léčivé byliny. „Bonbon,“ povídá stařešina obuta do děravých ponožek, stojící v kaluži. Venca vytáhl plátkovou žvýkačku z Paříže a podal ji po pás vysokému klukovi. Radostný galánek vyhodil na zem obal a strčil si žvejku špinavýma rukama do pusy o sedmi zubech. Babuška, která mněla ještě o dva zuby méně se na nás usmála a poděkovala. Celkem hřejivý pocit se nám dostavil, když má někdo radost s také drobotiny, ale ten papírek sis mohl odpustit, frajere.

Začíná to tady papírkem a končí sáčky se smetím ve škarpě, plenami na cestě, plastovou skládkou za domem a všemožným bordelem ve vodě, a u cest. Pěkně si ničí své bohatství přírody. Bohužel, zase tak bohatí nejsou, aby jim tu jezdili popeláři, nebo aby s tím sami jezdili do města s kontejnerem, který je nejbližší asi 70 km. To se potom řekne, „vynes koš…“ Holt není bohatství, jako bohatství.


Výlez na JT

foto: Výlez na JT

Stáli jsme na zarovnané ploše nad vískou a chtěli si rozdělat čaj a hlavně udělat nějaké jídlo, jelikož naše žaludky už byly scvrklé za celý den, jako sušené švestky. Což nám taky připomnělo, dát si prevenci. Babča s vnoučkem nás okřikují, ať tam nespíme a jdeme k nim. Ukázala nám místo na střeše hliněného příbytku. Jdeme si uvařit čínskou polívku. V tom se připlétá nějaký mladý šohaj, že máme jít spát k němu, jelikož babči padá kameni na plochu pro stany. Taky nám začal vyprávět, že chce za nocleh 60 dirhámů a když půjdeme k němu, tak mu zaplatíme pouze 10. Nevíme co nakukal ji, a jak nám co překládal francouzsko - arabsky, ale stará paní byla zmatená a nevěděla, která bije. Když jsme na ni ukázali dva prsty, tak kývala a smála se, když naše ruce ukázaly prstů pět, tak se taky smála a kývala hlavou, jak kdyby to bylo vše nadmíru jasné. Prostě na všechny otázky měla stejnou kývavou odpověď. Darovala nám jablka, a pak za přespání vyžadovala také nemuslimské peníze. Takhle je to tady pořád. Jednou dobré, pohoda, klid a nálada je na vrcholu blaha a chvíli na to se to zase zhroutí a stojí to za doblutý turecký hajzl. Je to tu jak na trampolíně. Dodlabali jsme do poslední nudle polévku a šli s borcem k němu.

Na místě, před hotelem, který zřejmě vlastnil, nám ukázal, kde si můžeme rozdělat stan. Dostali jsme k tomu stůl a židle. Luxus. Večer jsme prvně seděli aspoň do deseti. Městečko se šlo modlit a cpát si břicha. To je úděl měsíc trvajícího svátku. Nám zase byla přána, prozatím nejlepší a nejodpočinkovější noc, pobytu zde.


Scházení z vesničky Imhilene

foto: Scházení z vesničky Imhilene

24. 08. (úterý) – Když se člověk dobře vyspí, tak se mu ráno neobyčejně dobře vstává, rád vyleze z kukly svého spacáku, a jak motýl vyletí ze stanu a pohyby svých končetin protahuje odpočinuté tělo… Hoví si na židli, popíjí čajík u svého plátěného příbytku, rozhlíží se po krajině, relaxuje, noří se do děje své dovolenkové „adventury“ a šetří zmožené nohy. Není kam spěchat, je krásný slunečný den, po mracích ani památka. Místní lidé ráno tráví plné gagory a usmívají se. Dopřejeme si taky snídani, u které si vyhříváme obličeje a pozorujeme sady ovocné, skalky vody padající, domečky hliněné, stojící pod atlaskými vrcholky. Děti zase poletují, jak kolibříci po květech a my si užíváme pobytu v Maroku…a tak to má být.

Krásné dopoledne nikdy netrvá věčně, a tak pomalu balíme svých pět švestek…což mi opět připomíná…a rozhodujeme se, kudy dál. Proběhla ranní hygiena u hadice s vodou, která byla v ceně noclehu. Šel jsem se trefit do díry, dotáhl krosnu, vysadil ji na záda, dohádal se s Pesošem, kdo vezme stan, a poté už vyrazili centrem vesničky po prašné cestě fuč. Místí děti si nejspíš rozkřikly, že jsme jejich kamarádovi dali žvýkačku, tak loučení s Imhilene probíhalo nataženýma rukama a poskakováním kolem nás.


jezero Ifni

foto: jezero Ifni


Blížil se čas oběda. Jelikož našim trávicím ústrojím neprošel žádný mrtvý živočich už asi týden, vyhledáváme ve vísce Aimsouzart (1740 m n. m.), neméně podobné té předchozí vesničce (více méně všem vesničkám tady), restauraci. Zastavuje nás postarší muslim a nabízí nám své stravovací služby. „Hlavně meat…chicken.“ „Si, hej,“ zakýval na kteroukoli otázku, či dotaz. Usadil nás do svého domu, podal Coca Colu (nejpopulárnější pití, protože západ s tímhle nápojem už pronikl všude), a nechal hosty čekat asi přes hodinu. Zřejmě to nebylo meníčko. Slepice venku pořád kdákaly, tak snad aspoň jedné ufikl hlavu. Spoustu času jsme věnovali výhledem s terasy na řeku, kde by mohla být po obědě provedena hygiena celého těla. Pár nekonečných chvil na to donesl děda ohromnou mísu kus-kusu. „Snad to není pro jednoho ten lavor…,“ povídaly naše vytřeštěné oči. Porce obrovská. Pustili se do toho hliněnými lžíčkami. Dvě kosti kuřete byly částečně obaleny masem a vyhřívaly se na vrcholu té hromady kuliček. Tak aspoň něco z masa. Dofutrovali jsme se do plných kus-kusem, zaplatili hostinu za 100 dirhámů…plus 20 za americké sodovky a z hor se ozval první blesk. Chvilku čekáme, co se bude dít. Pár kapek dopadlo do prachu, Aláh dává vláhu. Pán domácí má očividně radost, aspoň to jsme pochopili z anglicko-francouzko-arabsko-českého rozhovoru, za použití grimaso-ruční pomůcky. Moc neprší, pokračujeme cestou dál.

S těžkými břichy jdeme vyprahlou cestou do města Argesese (myslím, že tak to nějak bylo). Nějaký postižený pán nám poradil, ať jdeme kolem akvaduktu, že je to kratší než po cestě. Měl pravdu, taky tam byl stínek, sady s ovocem a samozřejmě hromady odpadků. Je zajímavé, jak scházíme, mění se podnebné pásy na ovoci. Jablka už nevidíme, místo toho trháme a živíme se oříšky, fíky a zkoušíme plody kaktusů.



Tajná ještěrka

foto: Tajná ještěrka

Docházíme do Argesese (aspoň teda fakt myslím, jistý si nejsem, ale vůbec). Zdravíme místní a procházíme prázdnou uličkou. Sedáme si na schody před vilou, snad nějaký městský úřad, nebo co, jelikož na ní vlály červené hadry s hvězdou uprostřed. Po prohlédnutí mapy zjišťujeme, že město, do kterého máme namířeno, Aoulouz, je asi 60 km daleko. Pěšky takovou cestou v horku, tak tři dny. Přijel místní tínejdžr autem a troubí na ten dům. Pesoš využil chvilky zastavení a zeptal se na svezení. Do Aoulouzu jede zítra, ale hodí nás nějakých pár kilometrů do další dědiny. Opět jazyková bariéra francouzštiny. Zastavil na začátku vísky a neřekl si ani o peníze. Zvláštní, ale příjemné. Popřál nám „Bon voyage,“ a my dále putujeme skrze další vesnicí. Jedna, jak druhá. Hliněnokamenné domky do barev hnědorezavé, moderní mešity barevné, stejní lidé s vytřeštěným pohledem, muly, kozy, osli, nepořádek na cestách, kolem domů, nezapomenutelný pach a pokřikující děti s nataženými předními končetinami. Opět se rozpršelo. „No je to možné?? Jedu takovou dálku abych každý den mokl?“ Vypadá to, že z východní strany horký saharský vzduch a ze západu vlhký atlanský vzdoušek se jim tu v horách zadrhavá o štíty skal, na to se sráží a pokapkává zde asi poměrně často.

Jeskyně ve skále řeší další záchranu před deštěm a dvě hodiny v místnůstce dva krát dva metry sedíme a louskáme nasbírané oříšky a zajídáme to fíky. Dvouhodinovým pozorováním aut, jak jezdí stále na horu, došli jsme na to, že ráno budou nejspíš jezdit dolů do města – do Aoulouzu na potraviny a další prkotiny. Když přestalo pršet, dohodli se dva mladí neandrtálci z jeskyně, že přespí dole u řeky v sadu a brzo za rozbřesku zkusí stopovat místí káry. Slunce ještě schované za mraky zapadlo za horizont rycleji, než raper do modelářského kroužku. Rychle vytvořit příbytek v sadu a pořádně se vyspat na dlouhou středeční cestu. Plánem je totiž z Aoulouzu, dostat se buďto na západ do Agadiru, nebo severovýchodně do Ouarzazate. Obojí, více než 200 kilometrový přejezd.

Neandrtálec vaří

foto: Neandrtálec vaří

Autoportrét

foto: Autoportrét


25. 08. (středa) – Zakřupaly venku větvičky. Slyším kroky. Je už částečně rozedněno. Kdosi fakt venku chodí. Ozývají se nějaké hlasy. Budím Pesoše, že budeme muset odtáhnout dříve. Když vylezu ze stanu, vidím černocha. Vypadá přátelsky a usmívá se. Objasnil nám, jak fungují místní taxislužby a ukázal jakou cestou se vydat. Systém poměrně jednoduchý, který funguje ve vícero státech. Prostě ten co má obchůdek a auto, jede do města pro zásoby a cestou přibírá za menší obnos všechny, co chtějí vzít. Cestou zpět je to, to samé.


Přechod sedla

foto: Přechod sedla

Jdeme zpět na cestu a první auto zastavuje a nabírá nás. Batohy máme na střeše, sedneme do druhé řady vedle dalších spolucestujících. Sjíždíme klikatými, prašnými a polorozpadlými cestami. Paní vedle mě blije do sáčku. Sáček mrskne z okna a vezme další. Jakmile jí dojdou, hází to s krku rovnou na podlahu toho roztřepaného stroje. Přibíráme další lidi. Za chvíli je nás dvacet v dodávce plus koza na střeše. Před obědem zastavujeme u obchodní promenády, platíme každý 40 Dh za cestu a vyhledáváme autobusovou společnost. Navštívili jsme marockou autobusovou společnost CTM a zjistili, jak a kde se přesunout. Agadir a odpočinek u oceánu zvítězil před vedrem a suchem periférie pouště. V 18.30 jede bus do agadirského letoviska. Do té doby se musíme nějak zabavit.

Nacházíme se ve výšce kolem 690 metrů nad mořem a je tu pekelné horko. Procházíme trhy a sháníme jídlo. Odpoledne proflákáme u melounu v palmovém háji za městem. V pět se vracíme k CTM společnosti, kde měl být ten pán pokladník, co nám měl prodat lístky na palubu autobus z tohohle grilu. Samozřejmě, že tam nebyl. Jdeme před cestou ještě pojíst, ale sedět přes den o ramadánu na obrubníku s chlebem a pojídat ho v buranově, není příjemné. Každý syčí, škaredě se dívá, ukazuje na nebe a pronáší cosi v arabštině o Aláhovi. Když jdeme bokem k parčíku, že tam se nafutrujem bez cizích očí, křičí na nás všichni, že tam ne, tam chalífa, tam ne… Tak já nevím, kde se tady má evropský turista nabaštit? Nějaký autobus je přistavený k odjezdu, jdeme se zeptat, kam jede a pojedeme někam s ním teda. „To je náhodička, do Agadiru!“ „A za 80 dirhámu, to je slušná cena!“

Opouštíme v šest hodin Aoulouz a atlaskou oblast a jedeme si odpočinout k oceánu. První část dovolené v Maroku máme za sebou. Atlas byl krásný a zajímavý, stejně jako jeho obyvatelé. Po několika kilometrech cesty, kocháním se krajiny skrze sklo, řidič zastavil. Zapadlo slunce a všichni z autobusu vyběhli, jak sysli z díry a začali plenit restaurace. Po hodině čekání, se vrátili a jelo se dál. Nastartování motoru odzvonil první etapu čundru v Maroku a autobus nás přesouval do druhé části…do Agadiru, k oceánu.

Odjezd do Agadiru

foto: Odjezd do Agadiru