Dopisy ze Střední Ameriky 2016 - Nebezpečný Salvador, rychlý Honduras

Nazdárek ve spolek

Dnes něco o „nebezpečném“ Salvadoru a šílených pěti hodinách v Hondurasu.





El Congo - zastávka


Přechod guatemalských hranic je rychlý a klidný. Ze San Cristóbalu jedeme prvním busem do Santa Any, většího města nedaleko hranic a druhého největšího v El Salvadoru. Přijedeme tam brzo a je škoda to už zapíchnout zde. Proto se vydáváme ještě k jezeru Lago de Coatepeque, které leží v horách. Bohužel zde není žádné (pro nás) normální ubytování, kromě dvou předražených hotelů. Pak už jen pustina a džungle. My to každopádně točíme, protože bydlet za 35 dolarů se nám fakt nechce, a vracíme se kousek zpět, na křižovatku u El Conga, kde jsme viděli hostel. Zapadneme tedy tam, jelikož se už stmívá, a dostáváme i lepší cenu (z 20 na 10 dolarů – i tak se mi to zdá na tento stát moc). Salvador je malý stát oproti svým středoamerickým sousedům, ale o to lidnatější (8 miliónu lidí/21 000 km2). Z největších hrozeb zde jsou gangy Maras, o kterých jsme se už párkrát bavili i v Guatemale. Z občanské války zůstaly spoustě lidem zbraně a teď si tady kluci hrají na gangy a ještě divočejší západ. Nechávají si tetovat pod oko slzu za každého zastřeleného člověka. Několikrát i od místních slyšíme o těchto skupinách a hodně nás varují před nebezpečím v ulicích. Po setmění vůbec nevycházet a ani nedutat.



Joya de Carén - sauna


Další den snídáme v restauraci u hostelu. Přes noc jsme byli hlídání třemi psy, kteří víc budili štěkotem, než hlídali, ale i tak jsme byli v bezpečí. Majitel hotelu se na nás přijel podívat a zkontrolovat restauraci. Má podobný směr cesty jako my, tak nás bere na archeologické místo Joya de Carén, které je něco jako Pompeje střední Ameriky. Erupce sopky Loma Caldera kdysi zasypala vrstvem popela tuto mayskou vesnici. Všichni Mayové však zdrhli, tak se tady žádné zasypané tělo nenašlo. Jen obydlí, šamanský domek, sauna a jiné hliněné stavby. Poté vyrážíme do hlavního města, kde rozhodně spát nechceme, protože se snažíme vyhýbat velkým lidnatým městům, a odtud míříme busem do malé malebné vesnice Panchimalco. Vesnička leží ukrytá v horách, je moc pěkná, hlídá ji spousta policistů a vojáků a jako na potvoru zde není žádné ubytování. Zkoušíme i u místního kostela, ale vůbec to ani nemáme zkoušet. Jedeme zpět do San Salvadoru.


Katedrála San Salvador


Shánění hotelu v Salvadoru není lehké. Je buďto drahé nebo žádné. Nebo je check in až od šesti. Po projití bazaru a centrální části města se dostáváme do hotelu Real. Ten vychází na 10 dolarů, což je na centrum pěkná cena, ale nástup je možný až v šest hodin. Do té doby se tento objekt používá jako (dvou)hodinový hotel. Jdeme si tedy nakoupit večeři a trochu se projít, ale vracíme se stejně k hotelu dřív, jsme znaveni a tak čekáme, než nás pustí se ubytovat. Všude čekají páry na svůj čas rozkoše. Celkem romanticky strávený čas se ženou. Proč chodit na rande do kina, na večeři a snažit se ji oblbnout hezkými řečmi. Čekání několik hodin na volný pokoj ženu jistě nažhaví víc. My jsme malinko stranou, ale vypadáme taky jako v pořadníku. Jelikož se kvůli problémům se zády musím párkrát za den protahovat, využívám čekání a protahuju si záda záklony. Vypadám, jako bych byl už na řadě a protahuji tělo k peprnějším polohám. Teď si teprve určitě šeptají, že gringové přišli později, ale už jsou na řadě, protože jsou bílí a mají peníze! A ještě se protahuje prasák! Přečkáme tedy dobu do šesti, než nás pustí se nastěhovat. Předtím tedy vymění prostěradla, vytřou, vystříkají sprejem a vítejte. Pokoj je to však luxusní. Velká postel, obrovské barokní zrcadlo s policí, plazmová televize a pod ní dvě kožená (tohoto času již prošoupaná) křesla, u postele noční stolky a zásobník na toaletní papír. Vedle zásobníku vypínač světla, zapínač romantické muziky a telefon pro obsluhu. Jeden z personálu, co měl na starosti čísla pokojů a párů, prostě organizátor, kdo kde bude „to“, mi říká, že se mu tu mihne denně až 70 párů ve dvaceti devíti pokojích. Většinou to jsou místňáci a za dvě hodiny účtují sedm dolarů. Rychle vydělané prachy. Pracovníků tu mají taky požehnaně. Jak mravenci lítají s čistými a špinavými prostěradly. Jiní se sprejem v kapse a s kýblem v ruce. Další zase odvádí pár na řadě do uklizeného pokoje, či je zase vyvádí po aktu k taxíku. No parádní podívaná z terasy hotelu.


Luxus v hotelu


Pozdní check in, znamená i dřívější check out. V devět máme vypadnout, ať se zdi zase třesou. Večer jsme ale ještě našemu hotelovému pokoji ukázali, co umí Češi – uvařili jsme si na vařiči jídlo, vyprali ponožky a pak čuměli na telku. Tohle ještě pokoj určitě nezažil.

Míříme do vesnice Alegría. Menší vesnička na úpatí sopky. Sopka je již neaktivní a její kaldera je zatopená – Lago de Alegría. Je to sirné jezírko, které ještě dost čpí. V této vesnici hotely nějaké jsou. Bohužel jeden hotel je zavřený, jeden plný a jeden drahý. Zkoušíme ještě církevní ubytovnu, dříve sloužící jako misionářská škola, a tam se nám daří za 5 dolarů na osobu ubytovat. Otec je zde Juan José Mendoza a je to spíkr. Má tady vlastní rádio Vicentina a pouští do éteru poklidnou církevní hudbu či předčítá z bible, nebo reaguje na náboženské novinky a dění ve světě. Jako třeba, že „Papa“ je tohoto času v Mexiku. Součástí komplexu staveb je i zahrada s papájemi, rajčaty, banány a také je zde plantáž s kávou. Ta tady roste celkem hojně. Setkáváme se zde i s Francouzem Gregem, se kterým trávíme v Alegríi dva dny. Cestuje sám po střední Americe. Jdeme se s ním podívat i k zatopené kaldeře Lago de Alegría, které je od vesnice vzdálené 2,5 km.


Vyhlídka v Alegrii


Každé pondělí ráno, jakož i dnes, chodí hrát děti na hřiště církevní stavby fotbal a cvičit s policisty, kteří je poučují jak se chovat, aby nespadly na špatnou stranu zákona. Aby nebraly drogy, nedělaly bordel a nepřičlenily se k nějakému tomu gangu. Aby prostě nezahučely do „marasu“ – doslova.


Policista s dětmi na dvoře



Greg pak odjíždí brzy ráno do Nicaraguy. Nás bere padre do San Miguelu, kde má cestu. Zběžně projdeme střed města a pak odjíždíme do města La Unión, přístavního města na jihu Salvadoru. Moc jsme od tohoto místa neočekávali a nezklamalo nás. Nic moc tu není, pláž žádná, moře špinavé a smradlavé, hluční lidi a vrchol je ranní diskotéka našeho bytného. V šest hodin ohulí magneťák na plné kule, leží na pohovce a má z toho velkou radost. Peťa má sto chutí mu ten magneťák na kule hodit. Naběhli jsme na něj a byl klid. Za pár hodin potom míříme dál k honduraským hranicím El Amatillo.


Laguna de Alegría


Jak se všude píše o nebezpečí v El Salvadoru, tak je to asi možné. Avšak když se člověk pohybuje přes den městy nebo silnicemi, kde jezdí a chodí místní lidé a ti jsou skoro všude v hustě obydleném státě, tak se člověku nemá co stát. Přijde mi dokonce, že lidi zde byli asi nejmilejší, nejusměvavější a nejochotnější pomáhat - ať už na ulici nebo v autobusu – ze všech států, co jsme prozatím navštívili. V noci v San Salvadoru, hlavním městě, ve tmavé uličce, kudy nechodí nikdo, se jistě něco nepěkného stát může. To je ale zaprvé chyba návštěvníka, že tam jde. A za druhé je stejná pravděpodobnost, že se něco zlého stane, i v jakémkoli metropolitním městě v „ bezpečnější“ Evropě. Co se týče gangů, tak ty se starají spíš o sebe, respektive o jiné gangy, se kterými jsou ve sporu a hrají si na válku. Pokud se nezaplete turista mezi noční přestřelku, má napůl vyhráno. 


Alegría - zeď kávy


Potom co nás oficír na hranicích Hondurasu připraví o 6 dolarů, jdeme se mrknout po přepravě. Kolem nás se seběhli okamžitě muži a obklíčili nás. Cítím se jako žížala předhozená slepicím. Jeden žebrá o peníze, druhý nám nutí směnit nějaké peníze za nejvýhodnější kurz, jiný nás cpe do jeho autobusu, že je nejlevnější, další nás drží, že ten jeho sice není nejlevnější, ale zato je nejrychlejší a do toho se jde ještě spoustu zvědavců jen podívat a něco si zařvat. Nemám šanci v téhle chvíli ani zaslechnout svou myšlenku. Takový chaos jsem asi ještě neviděl. Na chvilku je okřikneme, ať jsou ticho a že se potřebujeme rozmyslet, a jdeme si stoupnout o deset metrů dál z té desorganizace. Škoda, že oni to pochopili jako „pojďme prosím na sebe křičet o kousek dál, tam je lepší akustika“.


Západ


Rozhodneme se pro levnější autobus, který vyjíždí za pár minut a musíme přestoupit v Cholutece. Vyjíždíme s mladým řidičem, kterého za volantem nejvíc baví mačkat klakson a zdravit všechny auta na cestě. Myslím, že se zaučuje na šoféra a dnes má svou velkou premiéru. Ta však je krátká. Za chvilku ho vystřídá zkušenější šofér a mladík, kterému spadl úsměv a troubit mohl tak maximálně pusou, šel vybírat peníze. V Cholutece sedáme do vanu. Mám radost, že jedeme celkem brzo, protože dnes máme ještě dlouhou cestu. Má radost skončí ve chvíli, když se vymotáváme patnáct minut městem a dojedeme zpět na busák, odkud jsme vyjeli, a nabíráme další lidi. Potom už doopravdy jedeme.


Laguna


Ve vanu dělá výběrčího peněz jeden podivín v zeleném tričku a od pohledu vypadá jak klasický slizoun. To se i potvrdí, když začne sahat na ruku spící ženě před námi, sedící u dveří u něj. Ruce má položené na slaměné tašce a on se ji pořád snaží chytit ruku a hladit ji. Ona pořád cuká a vypadá dost nasraně. Pak ji vezme pytlík s vodou (prodávají se zde sáčky s vodou asi z důvodu rychlejšího znečištění okolí silnic) a naznačuje, že se napije. To paní už mávne rukou, ať si to nalije třeba do trenek, schová své ruce do tašky a zavře oči. Prasoň se jen zašklebí, vypije vodu a vyhodí sáček z okna, jak se zde sluší a patří. S tímto pánem máme ještě na hranicích potyčku, protože jsme se dohodli na placení v dolarech. Avšak dva dolary máme jen ve čtvrťácích a to on nebere. Jen celé dolary. Chvíli se dohadujeme a chceme směnit peníze u směnárníků. Ti nám to taky vyměnit nechtějí. Prasoň je už nervózní a drobné si nechce vzít. Začíná vyhrožovat policií, prská a stoupá si na špičky, aby vypadal větší a byl mi aspoň po ramena. Nakonec směníme za peníze honduraské – limpira – a dáváme mu to. Je spokojen a jako sopka vychladl těsně před erupcí.


Katedrála v San Miguel


Jsme na hranicích číslo dvě dneska – Hondurasko-nikaragujské. Ještě na nás naposledy v Hondurasu pokřikují koloví rikšáci, že je hranice asi tři kilometry daleko a že nás tam dovezou, ale to už obrněni ignorantstvím kráčíme pěšky s pasy v ruce k novému státu. Jinak to bylo asi pět minut chůze. Na Nikaragujské straně se platí poplatek 10 dolarů plus k tomu ještě dva dolary nějaký poplatek zvlášť (asi pro děti celníků). Prvně chce teda náš úředník za okýnkem 13, ale pak sleví na předpisových 12. I tak je to pálka. A to ještě prý budeme platit při výstupu. Co se nám však hned za hranicemi daří, je stop. Hned nás bere kamion a jede až do Leonu. Dvě hodiny v trucku, cestou klikatící se pod vulkány jsou pohodové. Řidič Fernando jede se svou ženou z Guatemaly do Panamy. Mají ještě dlouhou cestu. My končíme v Leonu, ale o tom až příště.

Adios

T&P 


Přes Honduras