Dopisy ze Střední Ameriky 2016 - Mexiko - Kontinentální část

Buenos días,

cestujeme jako draci a hodně se toho přihodilo.

Z ostrova žen (Isla Mujeres) jsme se přepravili částečně stopem a částečně vanem, známým tady spíše jako „colectivo“ (nejlevnější motorová přeprava v Mexiku – 15Kč/20km) do místa Tulum. Tulum je znám pro své pěkné, písečné a dlouhé pláže a taky díky mayským ruinám. Ty si jdeme projít hned dalšího rána za 65 pesos (cca 90 Kč). Je to staré mayské město, které je postaveno na útesu, asi 15 metrů nad karibským mořem. Vedro je opět úmorné a turistů pořad hodně. Konají se zde autobusové zájezdy z okolí, což počet ještě zvýší.


Tulum


Zato v kempu u Maxe (Roca playa) je poměrně klid a to i na pláži, tak si můžeme užívat pohody. V kempu není elektrika, bufet ani kuchyňka. Je tu jednoduchý záchod na splachování obitý dřevěnými deskami, studená venkovní sprcha a to je asi tak vše. K tomu je zde několik podnájemníků tvořících malou hipíckou komunitu. Největší ikonou kempu je jeden Ital, co žil delší dobu v USA a nyní se fláká v Mexiku. Je zarostlý, nosí turban na hlavě a na sobě má volné kalhoty a černé tílko. Myslím, že konvertoval k islámu. Dále jsou tady dva postarší Němci, kteří si s námi povídají a popíjejí slivovici s námi. Cestují po Mexiku několik týdnů a před tím byli měsíc na Kubě. Co mi utkvělo v hlavě je, že Markus, muž z páru, před dvaceti lety přejel na kole z Ohnivé země až na Aljašku – tím mi vykouřil nápad do budoucna. Trvalo mu to dva a půl roku.


Laguna Bacalar


Dva dny v kampu u Maxe stačí a pokračujeme dál na jih. Stopování v Mexiku není příliš velká výhra. Místní berou minimálně, protože se zřejmě bojí, a tak nás spíše berou turisti, kteří mají půjčené auto a projíždí Mexiko. Tak nás vezmou lidi z Belgie, Itálie, Anglie, Kanady a dokonce i holky z Aljašky.

Dorazíme do města Bacalar, kde je stará kamenná pevnost sloužící dříve proti pirátům, a hledáme camp. Ten, který nám doporučoval jeden Argentinec Maxi Peréz ještě na Isla Mujeres, nemůžeme najít, nebo už neexistuje a tak ztroskotáme v jednom menším kempu u laguny Casa Tortuga (želví dům). Laguna Bacalar je přezdívaná laguna sedmi barev. Důvod pořádně zjistíme, když si půjčíme kajak (zdarma v kempu) a jdeme se projet. Dle hloubky a odrazu slunce, laguna mění barvy z bílé do světlé modré, modré, tmavě modré, zelené, apod. – kouzelné.


Bacalar - Laguna


I zde setrváváme dva dny, abychom si odpočinuli, protože to horko je tu neuvěřitelné, a taky abychom si prošli malebné městečko nad lagunou. Taky máme dost mexických jídel jako empanada (osmažená kukuřičná placka přeložená napůl a uvnitř je sýr, kuřecí maso, šunka, nebo vajíčko), tacos, burito a jiné. Nakupujeme si ingredience na lečo, na které jsme dostali chuť. Večer jdu připravovat do kuchyňky v kempu suroviny a krájím cibuli, rajčata a papriky. Protírám si prsty nos a do několika minut mě začne nos strašně pálit a nevím, co mám dělat. Omývám vodou, utírám do trika, do paže. Dvacet minut mě rypák pálí, jako bych šňupal žhavé uhlíky. Do hodiny mě začnu hrozně pálit ruce, převážně u palce a ukazováčku na obou rukou. Taky si nechtěně protřu oko, které mi slzí asi deset minut. A mezitím jsem já kretén šel ještě močit na záchod! Peklo v každé části těla. Ruce si potírám olejem a dřu solí, abych zneutralizoval pálení od papriček, které se tvářily jako klasické české papriky. Pálení na rukou cítím ještě druhý den.


Becán - Mayské ruiny


Taky je v téhle oblasti hrozně moc komárů a mám nehorázně doštípané nohy, že skoro vypadám jak feťák s třesavkou, když si chce píchnout dávku do nártu.

Druhou noc v kempu se moc nevyspíme, protože tady místní mají párty a do čtyř do rána ve stanu posloucháme, jak se dobře baví a poslouchají tucavou muziku tak nahlas, že by se za to nemuselo stydět ani AC/DC na koncertu. Díky tomuto incidentu máme o polovinu nižší cenu za druhou noc.


Becán - pohled z piramidy


15.1. Mizíme dál na jih. Bere nás jeden Mexikánec a konečně nestojíme u cesty déle než deset minut. Dnes máme stopovací den a chceme dojet až do Escárcegy. Trochu střídáme stopy a jednou popojedeme i kolektivem, když už je velká nouze. Ve městě Nicolas Bravo už nejede ani kolektivo, ani nezastavují auta na stop. Až jedno vymodlené, kde sedí Brit Jess a jeho žena Maya. Ti si teď dělají dovolenou po ročním ježdění na kole po východní Asii a severní Americe. Za chvíli pochopím, proč nám nezastavují auta a nejezdí vany. Nedaleko jsou hranice jiné federace – Campeche – Quintana Roo. Jsou celkem hlídané policajty a na každé auto se speciálně dívají. My jen řekneme, odkud jsme a kam jedeme, a pouští nás dál. Asi hledají pašeráky.


Palenque - večeře (polívka pazole)


S Jessem a Mayou trávíme celé odpoledne a objíždíme památky jako Becán (nejhezčí Mayské ruiny, jaké jsme zatím navštívili), Balamků, nebo netopýří jeskyni, která není památka, ale je to hezké místo. Je to díra v zemi, hluboká kolem dvaceti metrů, široká asi taky tak a každý den po setmění (cca 17:15) z jeskyně vylétává několik tisíc netopýrů. Bohužel toto představení nevidíme, jen samotnou jeskyni. Je totiž málo hodin a čekat se nikomu nechce. Nakonec s nimi jedeme až do Escárcegy, kde bereme hotel.

A jelikož jsme měli levný hotel a levné hotely nemívají v pokoji okno, trochu jsme si přispali a vstávali až o půl deváté. Ve státě Campeche se posunul taky čas o další hodinu, takže jsme o 7 hodin od ČR. Čili když jsme vstávali, většina lidí už končila v práci v Česku.


Palenque - suvenýry


Dnes se nezdržujeme a míříme trošku dál přes stát Tabasco, až do Chiapasu, který už je na okraji hor. Na Yucatánu je rovina, pralesy a plantáže, takže konečně vidím trochu vlnící se krajinu. Dnes se nám daří prvně stopnout parádního trucka. Takového s tím motorem vepředu. Řídí ho Toňo a učím se s ním decentně španělštinu. Večer jen procházíme město Palenque. Trochu se nám od Cancúnu zlevnilo, tak to tady není takový vysavač peněz jako na začátku a pomalu si na Mexiko zvykám.       


Palenque - ruiny


Nedaleko Palenque jsou známé, stejnojmenné ruiny, které si jdeme následující den projít. Cestou nám dokonce samo zastaví auto a posádka dvou mladých Němců se nás ptá, zda nechceme svést – proč ne? Oni si ruiny chtějí projít taky, tak si necháváme věci u nich v autě. Archeologické naleziště je to obrovské, asi největší, v jakém jsme byli - a je moc pěkné. Ruiny leží zaklíněné v horách a pralesu a má zvláštní kouzlo. Některé stavby jsou i stále hezky dochované.


Palenque - ruiny


Po projití si komplexu nás svezou na výpadovku na Ocosingo. Tím jsme vystříleli snad všechno štěstí na stopy a musíme po dvouhodinách na slunku vzít van do Ocosinga (60 Mxp/os – tři hodiny jízdy přes hory). V Ocosingu ještě přesedneme na další van a dojedeme za soumraku do San Cristobalu, horského většího města (2200 m.n.m. a cca 186 tisíc lidí). Chlad je tady už znát a musíme se přiobléct (cca 10-15 °C v noci).

Nedaleko tohoto města je kaňon Sumidero, kde děláme jednodenní výlet. Atrakce poněkud dražší, ale stojí za to. Dvě a půl hodiny jízdy na motorovém člunu skrze obrovský kaňon je skvělý zážitek. Vidíme několik krokodýlů, supů, ještěrů, želvu a spoustu různých ptáků.


Kaňon Sumidero - krokouš


Odpoledne si ještě zajedeme do malé vesničky Chamula, asi 5 km od San Cristobalu. Je zajímavá svým kostelem, do kterého platí turisti vstup, respektive si koupí zvláštní povolení na radnici, že tam můžou jít. Když vejdeme dovnitř, první nás zaujme borovicové jehličí všude na podlaze a mezi ním spoustu svíček. Další svíčky jsou na stolech, oltářích a všude kde se člověk podívá – možná i kolem dvou tisíc. Nejsou zde lavičky, ale lidé se modlí na zemi ke svíčkám, které si zapálili. Do toho hrají kluci na nástroje mexické veselé písně. Místní lidé z Chamuly, jsou předky Mayů, vysvětluje nám jeden návštěvník z Mexiko city, a nosí bílé, nebo černé ovčí přehozy přes tělo, zvané tokar. Jsou doma ručně dělané a barva prý určuje důležitost postavení. Bílý tokar je víc než černý. Údajně se v tomto kostele i nahlas říhá a to z důvodu, aby vyšel zlý duch z těla. Všichni věřící mají proto u sebe limonády a coly, muži piva, aby dosáhli větší razance. Bohužel, žádné grgnutí jsme dnes nestihli. Jen jsme před kostelem našli pár ožralů spících na zemi.


Kaňon Sumidero


Děti před kostelem běhají a somrují po turistech pesa a jinak je tu i trochu větší nepořádek než v jiných místech Mexika. Cestou do San Cristobalu v některých městech na ulicích hořely ohně a muži se u toho hřáli. Za městy je smrad a hromady bordelu, auta víc troubí na menších cestách, kde se pletou lidi, motorky a dokonce i rikše. Bazary na ulicích, krámky a jiné věci. Chvíli jsem si připadal jako v Asii, někde v Pákistánu nebo Indii.


San Cristobal - atrapa tramvaje


Taky už nás prvně oslovili „gringo“, to když jsme dojeli do Chamuly a chtěli vystoupit z vanu. Mexičani ani nečekali, až lidé vystoupí, ale rovnou se rvali bočními dveřmi dovnitř. Tak jsem se zapřel a přetlačil je ven, abychom s Peťou mohli vystoupit a pár jsem jich vytlačil zpátky ven. Tak se začali smát a začali mumlat něco o gringovi. No nějaká podoba s Asií tady je, ale jen malá.


Chamula - kostel a náměstí


Ze San Cristobalu zkoušíme zase stop a daří se. Postarší pár nás bere do Tuxtly a veze až na nádraží ADO a OCC – nejdražší a nejluxusnější přeprava v Mexiku na delší vzdálenosti. Odcházíme teda bokem a místníma busama se snažíme dostat z obrovské Tuxtly a jsme rádi, že jsme rádi. Dostaneme se až do Arriagy, kde u „horší“ autobusové společnosti FYPSA koupíme lístky za dobré prachy nočkou do Oaxacy (cca 1500 m.n.m.).

Řidič se moc s pedály nemazlil a valil s námi, jak kdyby ho někdo honil. Do toho téměř co hodinu jsme stáli na policejní nebo vojenské kontrole, asi zase kvůli bezpečnosti. Náhodně vždy zkontrolovali pár pasažérů a jelo se dál. Po šesté ranní jsme v Oaxace a je ještě tma.


Oaxaca


Dopoledne zabíjíme hledáním hotelu a zjišťujeme pár informací po okolí. V Oaxace zůstáváme dva dny a procházíme si všechny památky a historickou část města, která je poměrně velká. Je zde spoustu kostelů, které jsou z venku převážně kamenné. Interiéry jsou poměrně chudší. Teda kromě jedné katedrály Santo Domingo, kde se architekti a malíři vyřádili. Jediné místo nezůstalo volné.


Oaxaca - Santo Domingo


Jinak zatím spíme spíše po kempincích nebo hotelích. Od divokého stanování v přírodě nás Mexičani a i turisti, co projíždějí Mexiko, odrazují – prý špatné zkušenosti. Když jsme se šli projít na kopec u Oaxacy, jeden běžec na prašné ulici u nás zastavil a říkal, ať tudy raději nechodíme, že tady už to nehlídají policisté a bývají tady zloději, co by nás mohli očórovat. Navíc, když projíždíme auty po cestách a dívám se po krajině, všechny pozemky kolem cest jsou ohrazeny ostnatým drátem a patří rančerům. Takže tak se situací bezpečnostní a stanovací. To nám trochu nabourává rozpočet, ale vyřešili jsme to tím, že jsme přestali tolik jíst J  Navíc po pěti hodinách jízdy přes hory skrze serpentýny žaludek nemá ani pomyšlení na jídlo.


Oaxaca


To je pro dnes vše a my míříme z hor zpět do nížin. Konkrétně k mexickému zálivu a pak na jih k Belize.

Tak se mějte a hasta luego

TP