Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Argentinská Patagonie - větrným peklem na okraj kontinentu

Po dvou a půl týdnech máme za sebou asi nejtěžší etapu na naší pouti po Střední a Jižní Americe. Z města Bariloche se vydáváme po cestě číslo 40 - kde projíždějící auto je požehnání - směrem k jihu skrze nehostinnou, suchou a větrnou oblast Patagonie, která se nám zde hodně snažila znepříjemnit pobyt. Na druhou stranu příroda, kterou tato oblast nabízí, především v horské části Cordillery, je až neuvěřitelně krásná. Na dlouhé cestě, přibližně 2400 km, z Bariloche do města Ushuaia, navštívíme několik menších polopouštních měst, prehistorickou jeskyni rukou, Národní park Los Glaciares s horou Fitz Roy a lagunou Torre, gigantický ledovec Perito Moreno, smočíme ruku v Atlantickém Oceánu, přejedeme přes Magalhaesův průliv do Ohňové země a dostaneme se až na samý konec světa. 

Přes hranice z Chile se do města San Carlos de Bariloche dostaneme poměrně rychle a snadno. Napíšeme zprávu Rodolfovi, postaršímu pánovi, kterého jsme stopli s ženou Lala, v severní části Argentiny v provincii Sant Luis. Ten nám před měsícem a půl řekl, že jestli pojedeme přes Bariloche, budeme mít u nich připravený nocleh. Nyní toho tedy využíváme a ještě před návštěvou jim kupujeme láhev vína a nějaký slaný mls, ať nejdeme s prázdnou. Další den se jdeme projít do přilehlého okolí, na kopec Cerro Otto. Vtipné je, že když dojdeme pod samotný vrchol, chtějí po nás zaplatit asi 350 Kč. V této ceně je zahrnuta obousměrná cesta lanovkou z Bariloche na vrchol. Tímto argumentuje s vážnou tváří ostraha s vysílačkou. To, že si sem dojdeme pěšky z druhé strany kopce až sem, ho nějak nevzrušuje a prostě dál nesmíme. „Aha,“ polknu, „tak děkujeme a na shledanou.“

Ještě si cestou zpět projdeme centrum města a večer si povídáme s našimi hostiteli. Lala udělala nejlepší empanadu s masem, jakou jsme v Jižní Americe jedli. Ráno nás vezou na autobus, se kterým dojedeme na konec města ke kruhovému objezdu, k silnici s označením 40. Tam stojíme asi dvě hodiny, než nám zastaví mladý kamionista, který míří do El Bolsónu. Dnes už toho víc nestihneme. V El Bolsónu, vzdáleného jen 120 km, prší a my se schováváme do jednoho z mála otevřených ubytovacích zařízení. Ještě nevypukla sezóna, tak jsou všechny kempy a většina zařízení uzavřena, nebo v poslední části rekonstrukce, před vypuknutím letní sezóny.

Od El Bolsónu nám prořídla doprava. Prvních pět stopů se posouváme po necelých deseti kilometrech a víc času strávíme nakládáním krosen do auta, než samotnou jízdou. Pak nás bere jeden policista v kamionu, který jede k Atlantiku a sveze nás až do Tecky, nějakých 180 km. Vzdálili jsme se od hor, a jak prořídla auta na silnici, tak se vytratila i vegetace. O to víc se tady projevuje vítr. Dnes přespáváme za městem Tecka u svatého pomníku, který slouží jako závětří pro vaření. V noci je pod nulou a ráno máme na stanu námrazu. Také přestalo foukat, alespoň do desíti, tak se stihneme sbalit a jdeme si stoupnout k cestě a vyhřívat se na slunce. Usmívá se na nás štěstíčko a zastavuje nám argentinský kamión jedoucí do Chile, s řidičem národnosti kolumbijské, jménem Andres. Ukrojíme s ním přes 300 kilometrů až do městečka Rio Mayo. V městském kempu, který ještě není v tuto dobu v provozu, nám zdarma dovolí přespat.

Dalšího rána se hned zatáhne a pofukuje. Z města se dostaneme s jednou mladou rodinkou jedoucí asi třicet kilometrů na křižovatku na Chile. My zůstáváme na silnici, na rozlehlé pláni, kde se vítr prohání jako pakoni po safari. Po hodině, co si krutě odstojíme za dopravní značkou s ukazateli na následující města, se nad námi smilují dva Němci s karavanem. Ti nás dovezou do města Perito Moreno. Ani dál už nezkoušíme stopovat a jdeme se ubytovat do pěkného levného kempu. Den nato stojíme od rána u cesty a nedaří se stopnout vůbec nikoho. Po pěti hodinách střídajíc polohy stání, chůze, sed, se vracíme do kempu. Náhradní plán, projet tuto část do dalšího města autobusem zhatí autobusové firmy. Nic po čtyřicítce nejezdí, až od listopadu. Nyní se můžeme do pět set kilometrů vzdáleného města Calafate dostat jedině přes pobřeží na okolo. Tato vzdálenost je však 1500 kilometrů a cena na sebevraždu. Házíme na to „mierdo“ (člověk se při dlouhých chvílích čekáním na auto, naučí spoustu sprostých slovíček) a další den jdeme zkusit štěstí ve větrné loterii znovu.

Vychází to! A navíc je to ten typ stopu za milion. Manželský pár z Ushuaiy - Emilia a Horacio, jedou z dovolené po téhle cestě a zastavují se i do Cueva del Manos (jeskyně rukou) a pak pokračují směrem na město Gobernador Gregores. Projdeme se kaňonem kolem skalnatých stěn, kde před deseti tisíci lety žili lidé a vyobrazovali barvou své ruce na stěnu skály. Používali rozdrcenou horninu a stylem foukání z úst zanechávali tyto obrazce. Kreslili i lamy (tady známé jako guanaco) a ptáky nandu. Pak s nimi pokračujeme do Gregores, kde na noc skončíme v městském kempu. Horacio ještě zavolá paní z kempu, která byla doma (ani zde ještě není sezóna zahájena, takže moc návštěvníků tady nejezdí a kemp funguje na zavolání), aby nám přišla otevřít. Pak se rozloučíme s dnešním milým párem, který nás pozval k sobě domů, jakmile dorazíme na konec světa.

Dopoledne zase stojíme u cesty a necháváme se ošlehávat větrem. Schouleni za značkou a krosnami sedíme jako dva vrabčáci a čekáme na vyvolené auto, které nás popotáhne blíž k El Chalténu, přes území, kde chybí asfalt a jede se pouze po štěrku (cesta se tu nazývá „ripio“). Dnes takové auto nestaví a v pět odpoledne se vracíme do města s jedním autobusem pro horníky. Jediné vozidlo, co dnes stopneme. Jsme nepoučitelní a další den se opět vracíme k cestě. Rovnou bereme na sebe pláštěnky. Dnes je vítr asi nejsilnější a Peti dokonce ten „zasraný“ větřík urve kus pláštěnky. K tomu se zatáhlo a vypadá to, že jako bonus dnes zmokneme. Po včerejším osmihodinovém debaklu u cesty se na nás usměje štěstí a do hodiny nám zastaví turistka z Nového Zélandu a bere nás až do El Chalténu! Nevím, zda to je tím větrem, který mi buší do ksichtu, ale vyhrkla mi slza. Tak je to jasné, jeden den stojí za prd a jeden den úspěch. Od teď stačí stopovat každý druhý den.

Cesta do El Chalténu je příjemná a jelikož Jo (jméno ženy) je fotografka, děláme pauzy na focení lam a jezer po cestě. Před Chalténem nás trochu vyděsí, když za volantem usne, ale naštěstí jsem ji v tu chvíli sledoval v zrcátku ze zadního sedadla, jak pomalu mžourá, tak sem ji věnoval trochu poklepání po rameni, ať se vrátí z krajnice zpět na cestu. Taky jsme cestou pomáhali dvou farmářům chytat zaběhlé novorozené tele. Peťa se ukázala jako správná selka z Valašska a lapila ho jako první. Po tomto šíleném týdnu na silnici číslo 40, si v El Chalténu dopřejeme krátkou dovolenou a jdeme se ubytovat do teplého, ale levného (na tyhle poměry) apartmánu. Ještě si k večeru stihnu zajít k pěknému vodopádu Chorillo del Salto za městem, kam se jde úžasným údolím, a pak zasloužený odpočinek v teple.

V apartmánu zůstáváme celý další den, protože se přiřítil z hor neuvěřitelný vichr (přímo cimrmanovský vichr z hor) s deštěm a občasným sněžením. Je pod mrakem a zima. Ani nám to nevadí. Den poté je však bez mraků tak využíváme dobrého počasí a jdeme na první trek po Sendero Fitz Roy pod horu s tímto názvem, vysokou 3441 m. Ta tady neuvěřitelně dominuje celé krajině. Zastavujeme se i k vyhlídkovému místu na velký ledovec Piedra Blanca. Pak se projdeme kolem lagun Madre e Hija a do El Chalténu sejdeme po Sendero Torre. Touto cestou jdeme i následujícího dne k laguně Torre, pod Cerro Torre (3128 m n. m.). Je to překrásná cesta s výhledy po okolí, doprovázená klováním datlů do kmenů stromů. Když dojdeme k jezeru Torre, nestačíme žasnout. Je na něm několik desítek ledových ker, které se odlamují z ledovce naproti. Sedáme si na prdel a jen čučíme. Každý z těchto treků má kolem 20 km, takže i něco nachodíme a parádně si odpočineme od nezdarů a postávání u stopování aut.

Z Národního parku Los Glaciares sem tak nadšený, že si ještě hned ráno, než jdeme na stop, udělám krátký výlet k Miradoru de Los Cóndores, odkud je pěkný výhled na pomalu se sluncem ozařující městečko El Chaltén, za kterým se tyčí Fitz Roy. Na stopu už to taková sláva není. Čekáme do čtyř hodin odpoledne, a když už jsme smíření s tím, že pojedeme busem, který je tady superdrahý (1000 Kč za dvě stě kilometrů), zastaví nám rodinka jedoucí do Calafate, místa, kam právě míříme. Calafate je turisticky vyladěné město známé především tím, že nedaleko od něj, se nachází ledovec Perito Moreno.  

    

K němu míříme další den z autobusového nádraží. Asi dvacet minut čekáme na jeden pár, který má zpoždění. Na jednom vyhlídkovém místě, kde máme pět minut na fotky a pokocháním se na ještě vzdálený ledovec, opět čekáme na ten samý pár deset minut a pak už dojedeme přímo k ledovci. Na parkovišti nám řidič řekne, že se odsud ve tři odjíždí, tak ať jsme tady na tomto místě za deset tři. Máme to na lístku oranžově zamalované i od paní z terminálu – 14.50! Čtyři hodiny se touláme kolem ledovce, který je neuvěřitelně velký. V nejvyšším bodě má 70 metrů a na šířku 5 kilometrů. Týrám SD kartu ve foťáku, co to jde. Asi dvakrát se z ledovce odtrhne kus velikosti kamionu, ale nic většího. Díky posouvání se ledovce, dva metry za den, se někdy podaří urvat kus velikosti téměř celého paneláku! To však velice zřídka. Zklamaní ale nejsme i tak to bylo úžasné místo, na které jsem se těšil, až ho navštívím už od základní školy. 

Když dostatečně nabaženi z ledovce dojdeme zpět k parkovišti, přesně v 14.50, nemůžeme autobus najít. Chvilku tam zmateně pobíháme a pak žádáme jednoho návštěvníka parku, aby zavolal do kanceláře firmy, aby kontaktovali šoféra. Mezitím to sleduje jedna paní z jedné tour a říká, že náš autobus viděla, jak už jel s pánem bohem pryč. Moc nechápeme, že když máme koupený zpáteční lístek a odjezd je ve tři hodiny a jsme tady o deset minut dřív, jak nám bylo řečeno, může odjet ještě o něco dřív, a to bez dvou pasažérů? Na všechny se čeká, ale na nás nečeká nikdo. Hodná paní z tour volá rovnou do kanceláře firmy, oslovuje paní křestní jménem Sylvia, a jako by to dělala každý den, ji říká, že nás vezme. Večer se za ní zastaví. Dobrá, aspoň se odsud dostaneme, řekneme si a sedáme do dodávky. Celou cestu zpět přemýšlíme, jak si to ten řidič může dovolit. Tady nejspíš může. Dokonce použijeme nadávku „Hijo de puta“ (když se člověk u stopu nudí, učí se španělština opravdu sama).

Z Calafate, po posledním úseku cesty č. 40, se dostaneme třemi stopy do Rio Gallegos a jsme rádi, že toto číslo na dopravní značce již neuvidíme. Z Rio Gallegos bereme raději ranní autobus do prvního města Rio Grande, nacházející se již v Ohňové zemi (Tierra del fuego). Jede se totiž část cesty přes Chile a následně se vrací do Argentiny. Je tu i pár kontrol a přejezd bárkou přes Magalhaesův průliv. Moc aut tudy ani nejezdí, ale to v téhle oblasti nikde. Na terminálu v Rio Grande dostaneme tip na spaní v minicampu u jedné paní. Ta sice bydlí pět kilometrů odtud, ale není to problém a dojede si za chvilku pro nás. Na krátko střižená paní je asi nejšílenější člověk, kterého jsme potkali. Dřív měla ve městě hostel, ale teď si bydlí za městem u řeky Rio Grande, kde má domek, malý plácek pro stany a indiánské týpí. Navrhuje nám spaní vevnitř, ať nám není zima v noci, a ukazuje nám útulně a umělecky zařízené bydlení. Vyrábí různé věci ze všeho, co jí kdo dá, nebo co najde, včetně obkladů do koupelny a kuchyně. Různě dětské stoličky z tub, polštář a koberečky z vyhozené textilie a další drobnosti. Je jí asi padesát pět, cvičí jógu a hulí trávu. Samozřejmě ze zdravotních důvodů. Pomáhá ji to na kyčle. Prý by mi jóga s trávou pomohly na plotýnky. Jdeme se ještě projít k pláži Atlantického oceánu a k řece Rio Grande vlévající se do něj.

S Gracielou strávíme příjemný večer a ráno nás odveze na hlavní cestu na Ushuaiu, k policejní kontrole. Vlastní pick-up, takže musím sedět v zadní části auta na pneumatice. Když vystupuju, páni policisté na mě čumí, co to dělám. Je to tady zakázané, ale paní, rychleji, než se stihnou strážci zákona vzpamatovat, co to vlastně vidí, je prosí, ať nás společně vyfotí. Ten mladší z nich to tedy udělá, protože má z vysmáté paní Graciely respekt. Když odjede zpět domů, zůstáváme opět na větrné cestě a čekáme na auto jedoucí směrem Ushuaia, která už je vzdálená pouze 220 km. Když nás policisté vidí, jak tam stojíme na větru, ptají se aut, které zastavují a kontrolují, kam mají namířeno a zda nás nemůžou svést. Tak nás bere hned třetí auto sto kilometrů do dalšího města Tolhuin.

Odtud se rychle dostaneme s Nicolasem, farmaceutickým dealerem, až na konec světa. Tam napíšeme Horáciovi, tomu, kterého jsme stopli před týdnem a půl v Peritu Morenu, že jsme dorazili. Bere nás k sobě domů za Emilií a dostáváme pozdní oběd – canelones (taková palačinka se zeleninou a vajíčkem a k tomu maso). K tomu ještě pascualinu, slaný koláč se zeleninou. Horácio pracuje jako lodní stráž na Kanálu Beagle. Jde hrát odpoledne padle, což je něco jako tenisová čtyřhra, ale hraje se i o stěny. Bere nás se sebou, ať si můžeme projít město, a za dvě hodiny nás vyzvedne. Další den s námi objíždí okolí a pár zajímavých míst. Večer přijdou jejich známí na večeři. Horácio dělá skvělé kuře venku na grilu se zeleninovou majdou a brambory. Je to poměrně veselá společnost a dost se baví. Emília říkala, že teď je ve městě poměrně klid, ale v létě, v prosinci, tady denně přijíždí lodě turistů do přístavu a město je po několik měsíců v sevření cizinců. Taky se ptá, zda máme hodně společného s Rusy jako Slované. Před léty prý do přístavu dojely dvě bárky plné Rusů a do tří dnů byla Ushuaia bez alkoholu a nedal se nikde sehnat.

Jinak je zajímavé, že v ushuaiském přístavu nesmí kotvit lodě pod britskou vlajkou, z důvodu konfliktu o Falklandské ostrovy z roku 1982 (Malvinas). Britové zde samozřejmě můžou, ale lodě se vztyčenou vlajkou Velké Británie nikoli. Na okraji kontinentu jsme si užili s Emilií a Horáciem dva dny a můžeme se opět vydat na sever. Po 287 dnech jsme dojeli z Cancúnu v Mexiku, přes patnáct států Střední a Jižní Ameriky a ujeli několik tisíc kilometrů až do místa, kde už dále k jihu nevedou cesty. Jsme na konci světa, tak je třeba se zase vrátit zpět!

Hasta luego

T&P