Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Argentina - 100 km sem, 100 km tam

Takže se po devíti a půl měsících dostaneme z Mexika až na úplný jih Jižní Ameriky. Spousta stopů, spousta kilometrů, spousta zemí, spousta všeho. A když pak člověk dojede až na konečnou a rozhlédne se, zjistí, že v cíli stejně ještě není. Že musí někam zpět. A tak se zase zvedneme a vyrážíme z jihu na sever. Jak rychle jsme se do města Ushuai dostali, tak snadno a rychle z něj taky po dvou dnech odjíždíme. Tři tisíce kilometrů do Buenos Aires (BA) je před námi. Znova přes Patagonii, ale nyní kolem pobřeží, které omílá Atlantský oceán.

Jakmile se dostaneme z Ohňové země do Rio Gallegos, přespáváme pro nás již ve známém kempu. Dnes je sobota a to se Argentinci rádi baví. Tři rodiny tady mají na večer pronajaté sály a i samotný správce kempu se před námi netají tím, že zde bude v noci rušno. Taky že jo. Do čtyř do rána vyřvává hudba, ale i tak jsme něco naspali. Skoro až v poledne dalšího dne stojíme u cesty a stopujeme. Celkem rychle stopneme kamión a vezeme se asi 250 km k vesnici Buena Piedra, kde na malém ostrůvku stanujeme. Další den nám staví také kamión a jedeme s ním až do Comodoro Rivadavia a krájíme poměrně jednoduše další stovky kilometrů do BA. V kamionu sedí dva lidi. Řidič Daniel, který již od pohledu vypadá, že má indiánské předky. Původně pochází z oblasti Salta. Jeho kolega není řidič, ale jeho nejstarší syn Mario Ivan, který je postižený a Daniel ho bere na své cesty Argentinou už deset let. Daniel je asi nejtrpělivější a nejhodnější člověk, kterého jsme tady poznali. A Mario vypadá, že je totálně spokojený a pořád se směje. Mimo chvíle, kdy rovná kelímky na palubní desce, nebo obírá vlasy z textilu a vyhazuje je z okna. Pořádek v kabině musí být! Daniel s úsměvem krčí rameny a nechává ho tak. Ukazuje nám na rameni odpáranou díru na triku, ze které ční niť. Říká, že se Mario mylně domníval, že jde o vlas, a začal tahat. Přes pět set kilometrů v této společnosti uteklo jako voda a cestou jsme viděli u Caleta Olivie obrovskou kolonii tuleňů, kteří leželi přímo na pláži u silnice. Večer se s těma dvěma loučíme a někdy mi na cestě přijde až škoda, že už některé lidi v životě nespatřím.

Z Comodora jedeme pick-upem do Trelewu, kde si dva dny odpočineme a snažíme se vymyslet, jak se dostaneme na Punta Tombo, k největší kolonii tučňáků magellanských (po Antarktidě) na světě. Průser je v tom, že tam nejezdí žádné spoje, je tam špatná cesta, nikdo krom turistů tam nejezdí a tour si za 220 km (tam a zpět) žádá asi 1600 Kč na hlavu. To už se vyplatí půjčit auto, ale mají to tak super nastavené, že mají taxu do 200 km a pak do 500 km. Levnější vzít nejde, protože ví, že rezervace je dál než 200 km, a druhá varianta do 500 km vychází o něco lépe než jet s tour (tedy pro dva). Odpoledne tedy trávíme tím, že obíháme autopůjčovny, kde mají nastavené lepší podmínky, nebo alespoň levnější ceny. Bohužel se zde taky dodržuje siesta, tak mezi jednou hodinou a pátou jsou všichni nečinní. U jedné půjčovny zvoníme a vyleze silně ospalý pán, který rovnou říká, že je otevřeno od pěti a zavře dveře. Mezitím ještě obejdeme informace a hotely a pak se vracíme k němu. Sedí venku, kouří, a když se jej zeptáme na půjčení auta, řekne, že teď do konce týdne žádné nemá. Proč to neřekl, před dvěma hodinami? Tohle je v Argentině typické! Už si na tu jejich hloupost a lenost mluvit a podávat přesné informace začínáme zvykat.

Do toho další ráno, zrovna když chceme jít zkusit na Punta Tombo stopovat, chytnou Peťu záda. Sedí na posteli a nemůže se ani pohnout. Tak jsme si to vyměnili. Jdeme tak akorát pro injekci do nemocnice. Tam se v okénku nahlásíme a máme čekat na vyzvání v čekárně. Tři hodiny nic. To už i Argentinci, kterým čekání a fronty nevadí, začínají být nervózní, protože se blíží doba siesty a už se vidí, jak chrápou po obědě v posteli. Spousta pacientů před námi ještě nebyla ošetřena, ale jiné, kteří přišli až po nás, si berou do ordinace. To se začínají Argentinci vztekat, že je někdo předbíhá. Jdeme se zeptat na informace, kde jsme se zapisovali, co se děje. Rychle to začíná řešit jedna paní. Vypadá to, že jim nějak selhal systém, protože na papírech, které si doktor tiskne dle toho, co jim z informací pošlou, jak se lidi postupně hlásí, chybí spousta pacientů včetně nás. Vyřeší to ale šalamounsky. Všem řeknou, že už je doktor volal, i nám, a že jsme to přeslechli a je to naše chyba. Aha. Každopádně po siestě nás doktor příjme. To je od dvou hodin. To spousta lidí nevydrží a odchází pryč. My odejít skoro ani nemůžeme, nebo aspoň jedna půlka z nás. V půl jedné se doktor jako Copperfield vynoří a vezme nás. Během dvou minut jsme hotoví a po dvojité dávce oblbováků do zadku jdeme zpět na hotel.

Další ráno je to o něco lepší, tak vyrážíme na rekreační pobyt do velšského města Gaiman. Tam je klidný kemp v malém malebném městečku, kde se tělo hojí samo. Po dvou dnech zde bereme bágly a jdeme na konec města, kde nás bere starší chlapík a doveze nás do Trelewu, odkud s jednou paní v karavanu dojedeme do Puerto Madryn. Ta je tak hodná, že nás doveze až do kempu ležící 3 km od centra města. Peti se záda lepší, tak vymýšlíme, co s tím Punta Tombo. Projdeme opět město a poptáme se na půjčovny aut a tour. Ty jsou pořád nechutně drahé. O autě už by se uvažovat dalo. Když se vrátíme z obchůzky, zve nás ke stolu jeden pán, který si zde přišel dopřát se svojí přítelkyní asado (maso z grilu). Argentinci chodí pravidelně o víkendech na místa, kde jsou parilla (betonové grily), aby na čerstvém vzduchu ugrilovali maso, nadlábli se, něco popili a taky si dáchli, klidně i v autě. Dostaneme jehněčí maso a k tomu nám otevře flašku vína. Asi dvě hodiny si s Raulem a Belém povídáme, než odjedou pryč.

Ráno se Peťa ptá všech turistů v kempu, zda někdo nejede na Punta Tombo. Nikdo. Ale jedni důchodci ze severní Argentiny jedou na Punta Lomo, kde je kolonie tuleňů, tak jedeme s nimi. Je to asi jen 20 km, ale výlet moc pěkný. Když se vrátíme, sedí u našeho stanu a stolu asi 10 lidí. No jo, je zase neděle a všechny rodinky z města vyjíždí na piknik. Ze srandy prohodím, že moc děkujeme, že už se nám připravuje oběd. V tom mi už jeden z mužů leje červené víno do skleničky a druhý odkrajuje kus klobásky a sýru jako předkrm. Chvilku s nimi sedíme a povídáme si, když v tom přijede auto, zatroubí a někdo volá naše jména. Je to Raul s Belém a přijeli za námi s naloženými špízy a třemi lahvemi vína, jak Raul zdůraznil. Co teď? Jak toto vyřešit? Ještě chvilku pobudeme s rodinkou u našeho stanu a pak jim řekneme, že jdeme za přáteli, kteří jsou sami dva, a jich je tady hodně. Rozloučíme se a jdeme za Raulem. Pracuje u pobřežní stráže a trochu zabrousíme i o Malvíny, ale jen trochu, jsou na to tady hákliví. Ale i sám Raul přiznal, že tam ani Argentinci nežijí, že jsou tam jen Britové. V referendu na Falklandských ostrovech (Malvínách) se hlasovalo a skoro celý ostrov se cítí britský. Avšak kontinentální Argentina je má nadobro připsané a v každém městě to dokonce připomíná památník, nebo alespoň počmáraná zeď s nápisem: „Malvíny jsou argentinské.“

Následující ráno opět Peťa obíhá kemp a na Punta Tombo zas nikdo nejede. Rozhodneme se tedy pro půjčení auta a dojedeme si tam sami, protože by nás to asi mrzelo, nezajet se podívat na tučňáky, když už jsme tady a nejspíš se tady už nevrátíme. Za odpoledne tedy urazíme tam a zpět přes 400 km a uvidíme zblízka tučňáky. Stálo to za to a máme to z krku. Z Puerta Madryn potom stopujeme dál po silnici číslo 3. Ta je oproti silnici 40 naprosto pohodová a daří se rychle a jednoduše stopnout auta, především kamiony. Každé takové auto nás posouvá blíž k BA. Taky už není ani taková zima a vítr taky dost polevil. Až teda na jedno ráno, kdy stopujeme ze San Antonio Oeste, kdy se zvedá s větrem i písek a prach a mlátí nás rovnou do tváře. Chvílemi přes ten prach nejde vidět ani na 50 metrů a těžko se proti tomu větru jde. Naštěstí rychle zastaví kamion a v něm Marcelo. Pohodový chlapík, se kterým si myslíme, že pojedeme jen 300 km na sever. Pak mu volá šéf a mění mu plány, že má jet s kamionem do servisu do města Bahía Blanca (450 km), kam jsme měli dnes namířeno. A pak nás Marcelo zve k sobě domů do města Santa Rosa, které je vzdáleno dalších 300 km a pět hodin jízdy. Proč ne, stejně jede další den směrem na BA asi 150 km.

Večer nám dělá rýži se zeleninou a klobásou. Má přistavený malý útulný domek vedle domu jeho mámy. Je rozvedený a žije sám, ale má šest dětí. Je mu padesát a má bráchu, který žije s mámou vedle a tomu je 22. Když nás představuje, nestačím se divit tomu rozdílu. Ráno si jede něco zařídit s kamionem a pak kolem třetí vyrážíme na cestu. Je už dost pozdě, tak se dostaneme jen těch 150 km do Trenque Lauquen. Tam přespáváme a další den opět stojíme na silnici. Po dvou kratších stopech nám zastaví bývalý voják z provincie Neuquén, který jede do San Pedra pro součástky na auto, což je dvoudenní cesta asi 1200 km. Je fakt zvláštní, jak Argentinci tady vnímají vzdálenosti. Co je pro nás velká vzdálenost, je pro ně jako dojet do dalšího města. Kvůli nám si malinko zajede a doveze nás až do Lujánu, který už je jen kousek od hlavního města. Město Luján je známé jako poutní křesťanské místo. Je tady 100 let stará pěkná katedrála a spoustu stánků se suvenýry Panny Marie a velkého růžence.

Jelikož je Luján už takové předměstí Buenos Aires, autobusy jsou levné a jezdí často. Taky nás skoro každý na cestě varoval, že blízko hlavního města už stopovat nemáme, že je to nebezpečné. Dojedeme tedy busem do centra BA, kde se ubytujeme ve čtvrti San Telmo a ještě si stihneme projít prezidentský palác a hlavní centrum města a obejít řemeslný trh na náměstí Dorrego a ulici Defensa. Následující dny prozkoumáváme BA a jeho krásy: divadlo, justiční palác, vládní budovu, barevnou čtvrť Boca, hřbitov slavných Recoleta, ekologickou rezervaci Costnera Sur, přístav a další místa. Za tři dny nachodíme po Buenos Aires 48 km. Můžu však s klidným svědomím prohlásit, že je to nejhezčí hlavní město na tomto kontinentu, jaké jsme navštívili. Nejen tango a hudba, jimiž je město proslaveno, zde člověka učaruje. Stavby, pořádek, latinská barevnost a pestrost a jistě i trochu vznešenosti a evropského řádu, dělá z tohoto obrovského města příjemnou kulisu v Jižní Americe.

V BA kupujeme lístky na převozní loď do Uruguaye. Najdeme si u jedné společnosti, že jede z Tigre (předměstí BA) do Carmela (Uruguay). V kanceláři firmy nám slečna po vyťukání několika cifer do kalkulačky poví, že cena je 505 pesos. V ceně je i odvoz autobusem do Tigre. Říkáme, že na internetu jsme našli cenu 485 pesos, zda je to to samé. Sdělí nám tedy, že ano, že je to tam prostě levnější a můžeme si to koupit tam. Domluvíme se s ní, zda si to můžeme tady vytisknout, nebo to stačí mít lístek v mobilu. Prý nám to vytiskne. Super. Další den jsme u ní znovu a chceme lístky vytisknout. Poté, co nám podá dva papíry, se zeptá, zda víme, jak se dostaneme do přístavu. Chvíli na ni čučíme a nechápeme. Však autobusem přece, malinko ji nakopáváme, ať si vzpomene, že nám to včera říkala. Slečna se usměje a vesele řekne, že u lístků zakoupených přes internet autobus zahrnutý není. Ale včera o tom neřekla ani půl slova! Naštěstí máme času dost, tak do Tigre jedeme vlakem a máme aspoň čas si městečko, ležící v deltě Rio del Plata, trochu projít. Po tomhle se mi fakt stýskat nebude. Polovičně podané informace, odpověď jen na to, na co se člověk zeptá, odkývání všeho, jen aby už měli klid a totální nezájem. Jak kdyby šetřili slovy. Tak nás Argentina vyprovází.

Na druhé straně tu byla pohoda a celkem bezpečno. Lidi milí, pokud jste po nich nic extra nechtěli, a když už jsme někoho stopli, tak to stálo za to. V Argentině jsme strávili necelých 70 dní ve dvou etapách a projeli jak severní část, tak i její Patagonii a Ohňovou zemi. Najeli jsme zde více jak 7000 km a navštívili většinu jejich provincií, které jsem se naučil zpaměti. Taky nám dávala někdy pekelně zabrat, jak počasím, tak i při stopování, ale když pak vytasila své přírodní bohatství, člověk se na tu zemi nemohl zlobit. Trochu už jsem si tady i zvykl. O půl šesté odplouváme mezi kanály delty směrem Uruguay, dvou a půl hodinovou plavbou. Naposledy zamrká slunce při jeho západu nad řekou a argentinskou pevninou, a pak nastane tma. Už jsme v jiném státě.  

Čágo příště

T&P