Albánie 2012 - Prokletije

ALBÁNIE (11.08. - 25.08.) 2012

Další rok utekl a opět přemýšlím kam se vydat. Už mi nepřipadá ani nějak extrémně složité vybrat stát k objevování nových zážitků. Až klasicky mi už přijde rituál výběru, k odpočinkovým dvěma týdnům na cestách. Chce to samozřejmě hory a trošku divočinu. Chce to potkat milé domorodce. Chce to taky, aby dovolená nestála moc peněz. Tudíž stopování, levné jídlo a teplo, aby se dalo spát ve stanu. Chce to taky nějakou tu památku a na závěr to chce odpočinek a relaxaci u moře. Balkán vítězí nad celou Evropou. A kde má noha ještě nevstoupila? Do Albánie

Další země další spolucestující. Už jsem společníků na cestách vystřídal hodně, až to vypadá, že jsem problémový typ a nikdo semnou nechce jet znovu. Opak je ale pravdou. Bohužel tomu tak osud prostě chce. Těžko vysvětlovat, sám tomu nerozumím.

foto: Theth

11. 08. (sobota) – 5.42 hod., hodně brzo ráno vyjíždíme z Prahy směr Budapešť. Ve vlaku s námi jede mladá parta jihomoraváků, vypadá to, že do Srbska. Celkem dělají čurbes, hlavně jedna ženština, co to přehnala s vínem, ale jinak cesta do Bělehradu je fajn. Z Bělehradu nemáme lístky na vlak dál do Baru. Chceme si je koupit na místě, ale vlak je plný. Další jede až ráno. Je devět večer a zbytečně se nám spát na nádraží nechce. Zkoušíme autobus. Jedeme teda půl desátým spojem až do Ulcinju, města na jihu Černé Hory. Po zkušenostech z Asie, především z Pákistánu a Nepálu, nemám moc rád autobusové noční přejezdy.. Nyní mám malinko busový syndrom a při vstupu do autobusu se mi probouzí střeva.

foto: Pastýřka


12. 08. (neděle) – Z Ulcinju se ráno vymotáme rychle a míříme za hranice Černé Hory. Za hodinku se nacházíme na velké křižovatce v centru Shkodery. Taxikáři zase kolem nás lítají jak Japonci nad Pearl Harborem. Už jsem si na to i zvykl. Potřebujeme se dostat do města Theth, které je zapasované hluboko v horách. Taxikáři nabízejí odvoz za 30 – 40 € do Bogy, která je ještě daleko od Theth, což se mi zdá dost drahé. Stačí vyčkat, popojít o kus dál a za pár minut máme sjednaný odvoz do Theth jeepem za 1700 Leků (12,5 €) s mladíky, kteří vezou zásoby do údolí. Vzdálenost cesty je kolem 75 kilometrů a trvá 3 hodiny i se zastávkou na limonádu. Zhruba půl cesty je po asfaltu (do Bogy), potom se jede už jen po kamenité prašné cestě. Cestou se musí přejet sedlo ve dvou tisících metrech a potom se zase sjíždí do údolí Theth. Za tmy dorazíme na místo a u jedné restaurace venku rozděláváme stan. Noc u oploceného pohostinství stojí sice 2 €, ale je tu voda, záchody a můžeme si zde v klidu uvařit. Navíc teď za tmy něco hledat se ani jednomu nechce.

foto: Gropave te Bukura

13. 08. (pondělí) – Městečko Theth čítá pár stavení kolem řeky a leží ve výšce 800 m n. m. Když člověk ráno vyleze vyspaný ze stanu, dostaví se mu skvělá nálada a připadá si opravdu svobodně. Nebe je modré, počasí teplé, malinko pofukuje a údolí je kolem dokola sevřené obrovskou masou vápencovitých štítů, které svými špičatými vršky připomínají zuby žraloka. Stačí se jen protáhnout, v klidu nasnídat, protože není kam spěchat, a po sbalení krosny vykročit pravou nohou k novému cíli s očekáváním několika krásných dní v přírodě a novými zážitky. Pozitivně naladěn, a to je teprve ráno.

foto: Cesta na Maja Jezerce

Cesta z Thethi se za vesnicí pomalu zvedá. Prašná cesta pro auta se ztrácí u posledního statku a přemění se ve vyšlapanou stezku pro turisty a místní pastevce se svým stádem. Potkáváme jednu starší paní, která se na nás usmívá a říká něco v albánštině. Moc nerozumíme, umíme pouze pár slovíček, ale asi to bylo něco o hezkém dni. Přecházíme vyschlé koryto a vcházíme do lesa. Cesta je celkem dobře značená červenou barvou. Na zemi se válí pár nábojnic. Míjíme muže, se kterým máme příjemný rozhovor. „Thethi?“ Ptá se a ukazuje rukou k vesnici. „Po“ (ano), odpovídám. „Maja Jezerce?“ Ptá se dál. Pokývnu a prohodím: „Po“. „Republica Čeka“? Zní třetí otázka. „Po, po“, souhlasím a každý jdeme dál svou cestou. Čechy tady moc dobře znají. Je to tady oblíbený cíl horské turistiky nejen pro našince, ale i sousední Poláky. Poté se na hodinku malinko ztrácíme v korytě řeky, a když se vrátíme zpět na pěšinu, dokonce Poláky vážně potkáváme. Jdeme s nimi znova kolem nábojnic a zjišťujeme, kde jsme špatně zahnuli. Potkáme další skupinku lidí, nyní jsou to Češi, kteří míří dolů. Cesta se začíná hodně zvedat. Stoupáme serpentiny kolem skal a překonáváme na krátkém úseku několik desítek metrů, až se dostaneme k Pejesu, křižovatce v sedle (1622 m n. m.). Odtud je to už jen 15 minut (1,5 km) k salaším nazývaným Gropave te Bukura (1717 m n. m.).

foto: Vrchol v dohledu

Když dojdeme na místo, jsme celkem znavení. S plnými krosny bylo závěrečné stoupání záhul. U salaší je pitná voda, která stéká ze skal, pár místních obyvatel, co tady v létě přebývají s ovcemi, kozami a jinými mazlíčky, dále je tu několik Čechů a příjemné prostředí kolem. Je to takové zastrčené místo v jakoby kráteru. Moc tu nefouká, ale večer je celkem chladno. Po převýšení devíti set metrů a sedmi hodinách chůze jsme znaveni a jdeme spát dřív. Další den nás čeká dobytí nejvyššího vrcholu Prokletije.


14. 08. (úterý) – Vstáváme v sedm. Je světlo, ale paprsky slunce ještě nezasáhly ani do okolí našeho stanu. Východní strana je zatarasena štíty. Po jídle bereme jeden batoh s pitím a svačinou a vyrážíme nahoru. Někteří si berou k cestě na vrchol průvodce, což je vlastně místní obyvatel salaše, avšak my vycházíme sami. Před odjezdem mi Pesoš načrtl plánek v hospodě. Byl tady před rokem. Držíme se po levé straně tak, jak mi říkal, až se dostaneme do soutěsky mezi dvě skály a jeden setsakramenský sráz. Ještě zkoušíme jít malou cestou pro horské kozy, která je vyryta ve skále, ale tudy cesta nevede. Drolí se kameny pod nohama a vypadá to nebezpečně. Tudy Pesoš asi nešel, i když magor je na to velký. V dálce vidíme Poláky. Jdou po hřebeni před námi. Slézáme zpět po suti kamenů a dostáváme se na cestu, kudy šli oni. Po hodince je doháníme a jdeme s nimi. Cesta je v téhle části dobře značena mužíky (kameny poskládané na sebe), takže stačí být bystrý a všímat si jich. Pomalu se stezka strmí a nabíráme výškové metry. Dojdeme až na vrchol jednoho úseku a odtud vede vyšlapaná linie po hřebeni, který je erozí značně poškozen, a některé části jsou sesunuty o pár set metrů níže. Scházíme trochu dolů a obcházíme traverzem skálu. Po té, když to jde, opět šplháme nahoru. Poslední úsek se napojuje na černohorskou cestu, která je značena červenou barvou. Cesta je sypká a pod nohy klouže prach a kameny. Sem tam se utrhne i větší kus, který letí dolů. O půl čtvrté jsme na vrcholu Maja Jezerce (2692 m n. m.) a svačíme. Došli jsme zde se třemi Poláky a dvěma Čechy, holkou a klukem, kteří se seznámili na nějakém portále. Slečna ho celkem sekýrovala, ale muž klidné povahy nedával své emoce moc najevo.

foto: Sestup

Dolů scházíme tou samou cestou. Přehlížíme mužíka a na chvíli bloudíme, potom zase uslyšíme polštinu a vydáváme se za ní. Nebýt Poláku tak nevím. U stanu jsme v půl šesté a síly akorát stačily na přichystání večeře, malé hygieny v rybníčku a zalehnutí. Původně jsme měli v plánu ještě trochu sejít níž, ale je tady moc hezky, tak tu trávíme ještě jednu noc.


15. 08. (středa) – Následujícího rána je opět hezké počasí. V devět vycházíme přes Pejes zpět do Theth. Kolem oběda jsme dole a zastavujeme se do hotelu „Kometa“, kde si dáme nějakou místní dobrotu. Chleba s vejci, zeleninu, domácí sýr, na žízeň pivo a čerstvé mléko a ještě nám zbylo na cestu nějaké jídlo, které bereme se sebou.

Na obědě se rozhodneme, že nedojdeme do Theth, ale odbočíme na křižovatce směrem na Valbone. Valbone je vesnice ve stejnojmenném údolí, ležící na druhé straně štítů a dá se tam dostat přes sedlo v průsmyku. Od křižovatky zase stoupáme a po třech hodinách chůze po červených značkách, se dostáváme k potoku, kde je pěkné místo na přenocování. Není se kam hnát, máme dost času. Dnes to balíme zde. Nedaleko je postavený malý krámek, kde vaří čaj, kávu a prodávají Colu. Po umytí v potoce stavíme stan a připravujeme dřevo na oheň. Když číšník odjíždí na své mule od svého minibaru, loučí se s námi s úsměvem na tváři. Noc je klidná a tichá, pouze práská dřevo v ohništi. Jde vidět spousta hvězd.

foto: Poslední paprsky

16. 08. (čtvrtek) – Zase máme postavený stan tak, že slunce na nás nakoukne, až téměř před odchodem, kolem deváté. Ranní rozcvička noh, chůzí do strmého kopce je parádní. Dostaneme se do sedla a soutěskou se překleneme do druhého údolí, do Valbone. Teď několik hodin budeme zase sestupovat. Počasí nám zase vychází. Dokonce potkáváme jedny Čechy, které jsme střetli ve Shkodre. Chvíli se zapovídáme, a potom vyrážíme dál. V okolí je spousta rozstřílených domů a bunkrů, postavených ještě z dob socialismu. Pojídáme taky několik druhů ovoce, především mirabelky, které tady rostou v hojném počtu a jelikož je jich plná zem a plné koruny, zřejmě to místní moc nejedí. Jak dojdeme z hor do údolí, napojíme se na vyschlé koryto a pokračujeme po něm. Cesta korytem je nesmírně dlouhá a nudná. Nakonec po ní dojdeme až do Valbone, kde začíná cesta, kterou nově asfaltují. Taky se tady rekonstruuje spousta hotelů. Albánci tu mají asi za lubem vytvořit nějakou horskou destinaci, čímž to tady nejspíš ztratí kouzlo.

Projdeme téměř celou vesnici a najdeme camp s restaurací s názvem Familjar. Zadarmo nocleh ve stanu na zelené louce za restaurací. Sprcha za 1 €/osobu. Na jídlo zkusíme jehněčí. Opět mám radost z nadstandardní porce, jak jsem již na Balkáně zvyknutý.

foto: Údolí Valbone

Večer se rozprší a vypadá to, při pohledu do hor, že se nahoře žení čerti. Dobře nám vyšlo počasí. V noci ještě hodně fouká vítr údolím a zvedá se nám plachta u stanu. Dost to lomcuje a malinko se modlím, ať nám neuletí. Kolem dokola se blýská a hřmí. Po půl hodině vítr utichá a bouřka nás obešla, což je dobře.


17. 08. (pátek) – Po výborné snídani, kdy dokonce přiletěl i vrtulník s papalášema se nasnídat do naší restaurace, vyrážíme po cestě z Valbone do Bajram Curri. Valbone je překrásné údolí. Je tu v okolí i pár jeskyní, teče zde nádherně modrá řeka a vesnice jsou pojaty ve starém, líném, zaprášeném duchu. Je tu moc hezky. Dokonce i stopneme pána ve starém oranžovém trucku značky Mercedes, který vozí asfalt celé dny na výstavbu silnice. Projdeme si ještě vesnici Dragonbi a potom jeepem sjedeme až do Bajram Curri.

foto: Valbone

V Bajram Curri zjišťujeme, že autobus už dnes nejede a zkoušíme stop. Na cestě u hotelu nás osloví jeden Albánec, který žije v Německu. Pomáhá nám sehnat mapu Albánie a zve na pivo. Potom se snažíme stopovat. První stop nás popoveze asi 20 km do Furze. Ten další vychází skvěle. Pán, který převáží potraviny, jede až do Tirany, což je kolem 250 kilometrů cestou plnou serpentin, přejezdů hor a značného výškového převýšení. K tomu je chlápek malinko podivín. Mluví o albánské mafii a říká, že byl ve vězení. Každopádně nás doveze až před vlakové nádraží v Tiraně po deváté hodině večer.

Poblíž hledáme nějaký levný hotel. Pomáhá nám jeden kluk z baru. Když nás viděl, přišel za námi a sděluje informace, že v téhle uličce jsou tajné apartmány (prostě spaní u domácích), ale můžou si přemrštit cenu, ať si dáme bacha. Prý kolem 10 € za cimru je dobré. U prvních dveří si řekli o 20. Smlouvat moc nechtějí. U druhých 15, ale i to je prý moc. Snažíme se dostat na těch deset. Nakonec usmlouváme na 11 €. Bereme a jdeme si dát ještě quevte, protože mám šílený hlad.