Rusko - Kavkaz 2008 - Přesun na východ
RUSKO (29.06. - 15.07.) 2008
Skoro po pěti letech se vracím vzpomínkami do roku 2008 a snažím se vylovit části a střípky utkvělých memoárů ze své zapomětlivé hlavy. Úkol nelehký. „Že já hlupák si tenkrát nedělal zápisky…“
Všechno to začalo v únoru, osm let od začátku nového milénia, po jednom žíznivém florbalu ve Fontáně, což je restaurace, kde se dobře zahání vyprahlá ústa. Hanz, Libor Pístecký (Pišta) a já, obklopující dokola stůl, jsme tlachali o dovolených a výhledech na blížící se léto. „Nic ještě neplánujeme, léto je daleko,“ pomysleli jsme si. Pišta už ale začal kout pikle. Onehdy potkal kamaráda z výšky, Davida, který jezdí tu a tam s cestovní kanceláří Pamir 7000 a vypomáhá na různých expedicích. Do hlavy mu vtloukl návrh, jestli nechce jet na čtrnácti denní expedici do Ruska, do pohoří Kavkaz.
Pohoří Kavkaz vzniklo zhruba před 25 milióny let, vzájemným tlakem euroasijské a arabské desky. Tohle velehorské pohoří dlouhé téměř 1500 km a široké 150 km, zaujímá 145 tisíc čtverečných kilometrů a rozprostírá se mezi Černým a Kaspickým mořem. Horstvo obsahuje množství ledovců, které dohromady činí více než 1 000 km², zvláště na severních svazích. Horopisně se Kavkaz člení na Západní, Centrální a Východní část. Nejvyšší horou je dvouvrcholový vyhaslý vulkán Elbrus o výšce 5 642 m (západní vrchol) a 5 621 m (vrchol východní), ležící v centrální části. Kavkazské pásmo rozděluje pomyslné hranice Evropy a Asie. Proto je Elbrus v úhlu pohledu brán někdy za „menší“ horu Asie, a jindy za nejvyšší horu Evropy. Tím by Mt. Blanc, výškou 4810 m n.m. utřel a zůstalo by mu „jen“ prvenství nejvyšší hory Alp a států zemí EU. Horolezci pokořující „seven summits“ mají jasno a připisují nejvyšší vrchol Evropy Elbrusu. Ekonomický lákač turistů do Alp zase uznává Blanc jako stříšku Evropy.
Když Hanzovi a mě sdělil tenhle nápad, nešlo říci nic jiného než „tak jo!“ Možná to rozhodnutí bylo urychlené těmi pivy, ale jet jsme chtěli. Pár dní na to poznáváme Davida (Dave), opět ve Fontáně. Na notebooku nám prezentuje fotky a videa z předešlých expedic na Kavkaze a seznamuje a vyprávím nám, co by nás mělo čekat během toho 14-ti denního programu ve vyšších nadmořských výškách. Ptáme se, jak s pojištěním do oněch nadmořských výšek? Odezva lehce legrační. „Stačí pouze na cestu klasické, vysokohorské pojištění je zbytečné, a jelikož nebudeme v prostorách evropské unie, tak i drahé.“ „Když si zlomíte nohu, tak vás sneseme dolů (pod vysokohorskou hranici 2000 m n.m.) buďto my, nebo tam zůstanete.“ Výhledy do budoucna jsou jasné, jedeme! Ty obrázky hor v jeho pc akorát udupaly zlé nejistoty, co by se „nemusely“ stát a potvrdily naši účast na takový školní výlet, aspoň dle počtu lidí (cca 40 člobrdů s krví horolezců).
Koncem března jedeme ještě s kluky do Západních Tater na školení, kde poznáváme majitele cestovky a super člověka, zkušeného horolezce, fotografa a kde co všechno, Michala Klesla. Na zasněžených svazích Tater probíhal takový horolezecký rychlokurz, kterým je nutno projít a absolvovat ho, aby vás cestovka mohla vzít a byla z obliga, jakmile se něco posere ve velehorách. Je potřeba, když se semele nějaká ta nepříjemnost, ať si dokážete poradit, jednak se sebou, tak i s jinými členy skupiny. Učili nás tedy, jak držet a padat s cepínem, abychom si neprobodli hrudní koš. Dále jak se navazovat na sedák, jak pracovat s lanem, nějaké metody na práci s mačkami a postupy, jak pomocí cepínu, prusíků, karabin a lan vytahovat kolegu z trhliny. Nabiti novými zkušenostmi a poučeni lezeckými triky odjíždíme z vysluněných hor Slovenska.
Zhruba dva měsíce před odjezdem odvolává Hanz svou účast na expedici s odůvodněním zkoušek na vysoké škole. Škoda ho.
Pár dní před odjezdem dávám do kupy hadry a materiál na neznámou cestu. Hromádky se kopí, kopky se hromadí a při cpaní do ruksaku zjišťuji, že mám místa míň, než oněch kop a hromádek. Vyškrtávám méně důležité pomůcky a hadry a nechávám jen to nejnutnější. Po udupání a rozprostření všeho po krosně se mi daří batoh zcela zapnout s konečnou gramážní cifrou 23 kilo. K tomu mám ještě příruční batoh na cestu a před autobusem v Ostravě od cestovky vyfasuju k zapůjčení cepín a mačky. Blíží se čas odjezdu, sobota 28. 06. 2008.
Před úplným odjetím za hranice, vyjíždíme s Pištou do jeho rodné vísky Libhošť u Nového Jičína, což je po cestě do Ostravy. Navíc nás ráno hodí jeho otec se zavazadly na Svinovské nádraží. Večer procházíme Libhošť a vychutnáváme si poslední chvilky našich Beskyd. Narazíme na partu jeho známých při zapíjení narození malého sviště. Páry pivy se loučíme s Českem a v šest ráno odjíždíme do města farajiciho…
29. 06. (neděle) – Rozhlížíme se na autobusovém nádraží po Svinově. Lidí přibývá. Plně organizovaný zmatek účastníků se zhruba po hodině vměstnává do Karosy. Zavazadel je tolik, že ulička mezi sedadly je až k řidiči zastavěná bagáží. Kolem půl deváté je odjezd směrem Slovensko, kudy taky na východ? V Žilině nabíráme slovenské výšlapkáře a směřujeme k ukrajinským hranicím. Na SK – UA pohraničí čekáme chvilku na kontrolu busu a pak vesele přejíždíme až do prvního většího městečka na ukrajinské půdě. Užhorod, město se 117 000 obyvateli a rozlohou 31.56 km2. Dvě hodinky se potulujeme po místní části kolem nádraží, a poté nasedáme na vlak do hlavního města. V Kyjevě jsme dalšího dne dopoledne.
30. 06. (pondělí) – 40 lidí se vykutálí z vlaku a rozprostře se na lehko po městě. Bagáž je hlídána vždy nějakou střídající skupinkou. Odpolední výlet, po tří milionovém (i s aglomerací) Kyjevě, byl vskutku zajímavý. Za války rozbombardovaná, troskami zdemolovaná metropole, byla opět vystavěna do historické podoby. Spousta soch, od barbarského sousoší, přes Rodinu Mať, Archanděla Michaela, až po komunistické velesochy vojáků na konci Chresčatiku pod vítězným obloukem s výhledem na Dněpr i za jeho břeh.
Nakoupili jsme za levný peníz (v roce 2008 - 1 UAH = 3,3 Kč) vynikající vodku v přepočtu 40 Kč, cigarety za 8 – 12 Kč (Camelky staly nejvíc, 16 korun), ty už méně dobré. Borec, si teď nevybavím ani jeho jméno, dostal takovou chuť na steak, že si zavolal taxíka a poručil mu, ať ho zavez za kusem masa. Za 40 dolarů byl spokojený jak nikdo.
V podvečer opět čekáme na nádraží na vlak. Další dvě noci jsou strávené na lehátku, a to až do jižního města ruské federace Pjatigorska, který se rozprostíráv Stavropolském kraji. Vyjíždíme kolem desáté večerní. Ve vlaku je vychytaná nádoba na dlouhé cestování a to asi 30 - ti litrová nádržka s věčně horkou převařenou vodou. Během cesty poslouží úžasně k přípravě čajů, kávy i instantních polévek. Většinu času ležíme, čteme si, nebo se vzájemně poznáváme s partiou. Do noci kecám se Slovákama a popíjíme vodku zakoupenou v Kyjevě.
Ve vlaku je děsný hic. Ležím na vrchní palandě, a když otevřu okno, fouká mi přímo na ksich, což není žádná výhra. K tomu je ta postel malá a trčí mi nohy do uličky, tudíž do mě kolemjdoucí pořád vráží a budí. S houpavými pohyby vlaku na kolejích se přesouváme přes Dněperskou nížinu a poklidně usínáme.
01. 07. (úterý) – Svítá. Probuzeníčko je příjemné. Snídám zbytky zbytků, co jsem měl nachystány ještě z domu na cestu. Zase si válíme kule na palandách a celodenní odpočinek na vlnách železných kolejích si každý užíváme, jak umíme. Dlouho jsem se takhle neprojel vlakem. Když tak přemýšlím, tak nikdy. Několik zastávek ve stanicích využíváme k protáhnutí těl na čerstvém vzduchu v kuřácké pauze. Babušky nabíhají se sušenými rybami a chlazenými pivy. Jedna se svěřuje, že bydlí nedaleko perónu a v ledničce má lahvové kousky, které balí do novin, poté je dá do tašky na kolečkách, a jak v dálce zmerčí z okna vlak, šine si to k němu. V takovém horku jdou turisti po vychlazených pivech, jak supi po mršině. I mě pod rukama zašumí jedna Baltica a dvě si beru pro jistotu do vlaku na horké odpoledne. Pivo stojí asi 8 korun. Zbytek dne se to opakuje a střídá s lenošením. Pozdě v noci dojíždíme na ruské hranice. Vypisujeme papírky k pobytu a celníci kontrolují víza. Vše probíhá s poklidem akorát, nás vprostřed noci budí. Páru hodin spánku obětuju ještě pravý bok
02. 07. (středa) – Do ranního chladu a polomlhy vystupujeme se zalepenými oči a s krosnami před Pjatigorské nádraží, kde na nás čekají dodávky a minibusy, které nás mají dopravit do údolí Adyr – Su. Po pár minutách cesty, začínají vykukovat první scenérie kavkazkého masivu. Vjíždíme pomaličku do hor a dojíždíme na konec cesty, která je oddělena vertikálně skalnatou, asi 40 – ti metrovou stěnou, a pak dále pokračuje v rozprostřené náhorní plošince našeho údolí. Cesty spojuje nákladní výtah pro auta, za dalších x rublů, svezou i člověka. Proč si jí po schodech ale nevyjít, co bychom to byli za turisty? Slunce příjemně začíná hřát a my se dostáváme do Campu, ležící ve dvou tisících metrech.
Rozděláváme stany a rozhlížíme se po okolí, kde teď budeme týden vegetit. Je tu horská chata, s horskou službou, chatky pro turisty, malá hospůdka, horský potok s čerstvou vodou a pár latrínobudek.
Odpoledne jdeme na malou aklimatizovací procházku do 3000 m n. m.
Večer máme poradu v klubovně v horské chatě. Je nám řečeno vše základní, co bychom měli vědět, o zdejších podmínkách atd. Dostáváme informace o zítřejší aklimatizační túře na necelý čtyřtisícový vrchol, Čotčat.
Po schůzi se odebíráme do místní hospůdky na Balticy a kolem jedenácté se zakuklujeme do spacích pytlů. Usínám první noc na novém místě, v ruské části kavkazských hor, vzdálený od ValMezu přes 2000 km.