Mont Blanc 2015 - Znovu do maček

MONT BLANC (31.05. - 06.06.) 2015

Poslední roky se nějak vracím k začátkům. Před dvěma lety jsme s Peťou navštívili Rumunsko, kde jsem už párkrát byl a poznával jeho krásu. Loni jsem po šesti letech navštívil Kavkaz, avšak z gruzínské strany, a letos jsem se vrátil na ledovec. Na ledovci jsem stál naposledy v roce 2008 při expedici v ruské části Kavkazu s výstupem na Elbrus. Na ledovec jsem po této akci nezanevřel, jen jsem mu dal čas, než se tělu bude zase chtít vrátit k vysokohorské turistice. Našel jsem si zálibu spíše v chození v nižším horském terénu s navštěvováním tamních vesniček a místních domorodců. Prostě poznávat rozlehlejší kraje než pouhý výstup nahoru a zpět. Spojit se to dá však jen stěží. Nosit totiž tři týdny výbavu pro VHT na hřbetě kvůli jednomu týdnu, není žádný med.

Ani nevím proč (no, možná vím), ale při oslavě silvestra na horách jsem nějak zatoužil po tom, vrátit se na ledovec a vystoupit na nějaký vrchol. Budit se brzo ráno a šlapat ve tmě a zimě do kopce. Když jsem to tak plácnul, Peťa s Kubou souhlasili a vybrali jsme rovnou Mont Blanc, na kterém ještě nikdo z nás nebyl a je to přece jen jeden z vyšších kopců, který je časově, finančně i fyzicky dostupný.

Jelikož jde jen o dojetí, vyjití nahoru a zpět, využil jsem po delší době také cestovku, a to Pamir7000, se kterým jsem byl na Kavkaze (2008) a v Černé Hoře (2009).

Na výstup na MB kývnul i Pája z Ostravy (ten však kvůli práci nakonec do Francie nejel) a dozvěděl jsem se náhodně, že jede i Pesoš a ještě jeden kámoš z Valmezu, Jirka. Ti dva měli akci zamluvenou už dlouho před námi. Je to slušná parta a říkal jsem si, že by mohla být sranda.

To jsem ještě nevěděl, že v půlce února mě chytnou záda. Vyhřezlá plotýnka 10 mm a zúžený nervový kanálek v páteři. Měsíc jsem sotva chodil a víceméně jen ležel nebo seděl. Dva měsíce před Blancem jsem byl alespoň schopný dojít do práce. V půlce dubna byl v Tatrách ledovcový kurz s Pamírem, kde jsem byl spíše jen pozorovatel. Záda se stále ozývala a bolest vystřelovala do nohy.

Začátkem května jsem už byl na prvním lehkém treku v Brdech s délkou 15 km a měl velkou radost, že jsem jej ušel bez slz. Za měsíc mě čekal Mont Blanc a má veškerá příprava doposud byly jen rehabilitace zad a chůze víceméně po rovině. Za květen jsem stihl ještě nějaké tři jednodenní výlety po krásách středních Čech, poslední z toho výstup na Milešovku. Hora o čtyři kilometry nižší než Blanc, kam mám lézt následující týden.

Trochu skepticky jsem pohlížel na tuto akci, ale zkusit jsem to chtěl – záda nezáda.

V neděli v noci jsme vyrazili autobusem ze Zličína směrem na jih do Francie. Tři měsíce potom, co jsem nemohl ani vstát z postele, natož chodit nebo alespoň chvilku stát.

  

01. 06. (pondělí) – Přes Německo a Švýcarsko se dostáváme do Francie, do města Chamonix, hlavního místa pro výstup na Mont Blanc z francouzské strany. Odpoledne si procházíme město, které je poměrně dost malebné, klidné a čisté. Jako správné městečko ležící pod nejvyšší horou se tím také pyšní. Několik soch, obchody se suvenýry s tématikou nejvyšší hory Evropy, muzeum, aj.

V kempu na okraji Chamonix stavíme stany a v komorním prostředí u stanů sedíme a povídáme si o výstupu. K naší partě, co se známe (Kuba, Pesoš, Jirka a Peťa) se přidává ještě jeden klučina, David, který je zde sám, jelikož mu parťák výstup odřekl. Po dvou pivech a únavě z nevyspání z předešlé noci v autobusu jdeme spát.

Ležím ve stanu a chvíli čučím do tmy. Nohy se sice těší, ale záda se pořád netváří. Ve městě mi zase tupá bolest vystřelovala do zadní strany levého stehna.

02. 06. (úterý) – Původní plán výstupu na MB byl takový, že dojedeme zubačkou do cílového stanoviště Nid d‘ Aiguile (2350 m.n.m.) a ušetříme nohám zhruba 1300 výškových metrů. Tramway du Mont Blanc ovšem jede až od 13. 6., tak si s plnou polní musíme všechno vyjít již od výstupního bodu Les Houches (cca 1010 m.n.m.).

Poté, co se vyjde z města, cesta navazuje na lesní pěšinu, která se pozvolna zvedá a vede kolem koryta řeky. Lesní porost přetrvává až do jedné ze stanic zubačky - Col du Mont Lachat. Odtud jdeme po kolejích a kamenech až do cílové stanice Tramway du Mont blanc, kde jsme měli původně dojet čerství a ne být ztrhaní jak volební plakáty na billboardech.

Výstup s krosnami z Les Houches k poslední zastávce zubačky zabere asi čtyři hodiny. Je zataženo a naštěstí není moc horko. Zjišťuji, že s krosnou a do kopce se mi chodí poměrně dobře a plotýnka se tváří vyrovnaně.

Od tohoto místa se terén stává pomalu vysokohorský a částečně zasněžený. K chatě Tete Rousse, kam máme dojít, je to zhruba ještě výškový kilometr. Terén není příliš náročný, ale po první vysilující etapě už toho mám celkem dost. Alespoň je zajímavé okolí, tak se dá kochat a fotit. A já si tak říkám, že můj první trénink pro výstup na Mont Blanc je vlastně dnes.

Poslední pasáž se značně zvedá a jde se po kamenitém hřebenu. Do toho se kamení mísí se sněhem, který nyní odpoledne taje a vytváří kluzké bahno. Balancování s krosnou, držení se rukama kamenů, mokré rukavice, vysoké zvedání nohou, částečná únava, ale baví mě to. Tělo začíná trochu trpět, ale vynahrazuji si to výhledy po okolí.

Když dojdeme na místo, kde už je v porovnání s poslední výstupovou částí zasněžená rovina, mám radost, že jsem to s tou krosnou vylezl, i když už pomalu začínám kulhat a pajdat na levou stranu. Vidím chatu Tete Rousse (3150 m.n.m.) a mířím po vyšlapané cestičce k ní. Je tu nádherně. Dokonce i mraky se protrhaly a svítí slunce.

Stavíme stan za malým hřebenem, kde je stanové městečko tohoto času tvořené pouze naším zájezdem, plus dva stany nějakých Poláků (na ty narážím kdekoli a dovolenou bez nich už si nedokážu ani představit). Výhodou nejezdící zubačky ani lanovky je, že tu skoro nikdo není. Začátek června ještě není turistická sezóna, tak máme poměrně velký klid.

Na chatě Tete Rousse je asi 60 míst k přespání, ale většina lidí si postavila stan. Dá se tady taky najíst, nebo si uvařit něco z vlastních zásob v malé místnosti vyhraněné pro tento účel. Bohužel zde nyní neteče voda, tak všechnu tekutinu k přípravě jídla či pití vyrábíme ze sněhu. Plyn v bombě se celkem protáčí, ale tekutiny je třeba doplňovat.

Pojíme s Peťou „adventure“ specialitu a připravíme vodu na ráno. Zítra budeme vyrážet až kolem půl deváté ráno, tak se dnes i vyspíme a odpočineme si.

Před ulehnutím se trochu obávám zimy a sněhového chladu od podlážky stanu. Asi vzpomínka na Kavkaz, kdy mi byla pořádná zima pod Elbrusem. Nakonec alumatka, nafukovací karimatky a spacák s vložkou dostatečně bránily chladu a vyspal jsem se do růžova.

03. 06. (středa) – Přes noc si záda vždycky odpočinou a ráno mě nebolí. Jsem rád, že dnešek není výjimkou. Vylézám ze stanu a venku se to tváří na pěkný den.

Chata Gouter leží asi o šest set metrů výše, než stanujeme. Vedle chaty TR je spád dolů, taková velká kotlina, kde padají laviny a kamení ze svahu pod Gouterem. O půl deváté vycházíme do kopce, nazutí do maček a s cepínem v ruce. Slunce začíná vyzařovat první paprsky a hora před námi vypadá daleko přátelštěji.

Úmorné stoupání po několika desítkách metrů vystřídá přecházení kuloáru. Prý nejnebezpečnější místo na Blancu, teda hlavně v létě, kdy ze shora padají kameny. Kuloár má asi šedesát metrů a nyní je pod sněhem, takže žádné kamení naštěstí nepadá. Ve stínu sníh stále drží i pod náporem několika párů nohou. Za kuloárem už terén nabírá prudší charakter a člověk musí použít cepín k pomocné podpoře a přitáhnutí se.

Od půlky výstupu se terén střídá, a to ze sněhu na kamení a naopak. Chvíli se kameny obchází, někdy je bezpečnější to vzít rovnou po šutrech, jelikož se slunce přehouplo přes hřeben a začíná sníh šikanovat paprsky. V poslední pasáži na skalách přibyly ocelové lana a pomocné držáky. Přitahujeme se a šouráme ke staré chatě Gouter, kterou už máme v dohledu. Novější chatu Gouter máme neustále po pravé straně svahu.

Po některých úsecích tady zdolaných se ve mně hne žaludek, protože si představuju cestu dolů. Se posereme někdy odpoledne při sestupu, říkám si, a už se míhám kolem zábradlí u chaty na rovině. Ještě přejdeme několik desítek metrů po hřebeni a po čtyřech hodinách od vyjití, už stojíme u dva roky staré plechové chaty. Když se tak zblízka dívám na chatu připomínající částečně vyfouknutý a splasknutý kopačák, udivuje mne, jak to v takovém nehostinném prostředí na okraji srázu mohli postavit. Vítr je tady dost silný, sráz dolů jak kráva, většina roku nevlídná zima a sněhu jak ve všech závějích v Česku dohromady.

Stavba je moc pěkná a i interiér je luxusní, aby ne za 6,5 miliónu eur. Vyspí se zde až 120 horolezců. Jen ten pracovník za kasou je hrozný debil. Chata skoro prázdná, přišla asi čtyřicetičlenná výprava a říká nám, že nám slevu žádnou nedá, i když píší na ceduli, že nad devět osob cena za 55 €. Normální suma je 75. Jenže slevu bychom dostali pouze, kdybychom byli objednaní, jinak nám slevu dát nemůže. Rezervováno nic nemáme, jen se sem včera volalo, zda mají volno. Nic nám ale o rezervaci neříkali. Nevadí no.

„To je krypl,“ zní pár hlasů u pokladny.

Charakterně potom dá ten francouzský vychcánek slevu lidem, co mají pojištění Alpenverein a tím to končí. Chvíli ho ještě zkoušíme ukecat na skupinu, ale bez výsledku.

„Jestli platit nechcete, běžte dolů,“ nekompromisně pronáší a dodává, „víc se o tom bavit nebudu!“

           

Na chatě Gouter se dá taky vařit ze svého, takže aspoň nebude chtít platit za jídlo ten horský lidumil.

Pokoje jsou odděleny pouze dřevěnými deskami tvořícími jakoby zástěnu, takže jde slyšet z pokoje do pokoje. V každém kotci je 6 dvoupatrových paland. Trošku stísněné, ale v pohodě. Aspoň bude teplo. Několikrát jsem slyšel, že na chatě je v noci zima, tak se na noc přiobleču, abych netrpěl. Nakonec je mi horko a na nějakou tu hodinu si i zdřímnu. Chata Gouter totiž shlíží na údolí z výšky 3900 metrů a spoustu lidí zde ani neusne díky řidšímu vzduchu.

Ještě večer si vzpomenu na toho vychcaného frantíka, a pak si akorát připomenu, jaká je venku zima a že můžu být spokojen.

04. 06. (čtvrtek) – Den výstupu. Vstáváme už o půl třetí a jdeme si připravit snídani. Ovesnou kaši s medem a čaj.

Včera se vytvořilo několik skupinek, které chtějí k vrcholu vyrazit v různý čas. Alespoň nepůjdeme jako káčátka za sebou. První vychází kolem třetí. My (šestice z kempu) vycházíme něco po půl čtvrté. Ranní navlíkání je neskutečně pomalé. Boty, návleky, bunda, sedák, mačky, helma. Jak se ten Batman stihl vždycky tak rychle převléct?

Vycházíme ven, mačky se zarývají do zmrzlého sněhu. Snažím se našlapovat do stop chodců přede mnou. Každým krokem se stopy ve sněhu o něco víc proboří a zakřupou. Je větší teplo než jsem si myslel. Odhaduji to tak na -10 až -15 stupňů. Z toho Elbrusu jsem nějaký obezřetnější a očekávám větší zimu v noci. Jdu jen ve dvou trikách a bundě. Pod kalhotami mám podvlíkačky a jsem za ně na otevřeném svahu rád. Pomalu šlapeme od chaty ke Col du Gouter a pozoruji skupinky před námi. Jako malí světélkující hadi. Vypadají blízko, ale jde se pomalu a zdlouhavě, což se dá očekávat. Dnes je noc po úplňku, tak nám měsíc svítí na cestu. Pesošovi se rozbila čelovka, jen co vyšel z chaty, tak je rád, že vidí. Já svou následně vypínám.

Po dvou hodinách chůze jsme na Col du Gouteru, sedlu u vrcholu Gouter. Před námi je teď ledové pole s možnými trhlinami. Vážeme se na lano a odpočíváme. Teď nás čeká pole a výstup k chatě Valot, která se nám vystavuje na druhé straně pláně. Je tu krásně a jsem rád, že jsem to kvůli zádům předčasně nevzdal a nezůstal doma. Vidíme i prvně Mont Blanc. Vypadá už blízko, ale tečky lidí v dálce ve sněhu naznačují, že si ještě mákneme.

K Valotce je to hodina cesty v navázaném stavu. Někteří účastníci se ani nevážou, jako třeba naši průvodci, kteří nás v kopci u chaty předchází ze strany a podupou nám i lano.   

Vychází slunce a na ledovcovém poli je to famózní zážitek. Začíná být větší teplo. U chaty Valot 4200 m. n. m. si na chvíli sedám, balím lano a snažím se co nejvíc pít. Nechci moc dát příležitost svalům ztuhnout, tak vyrážíme dál. Na zemi vidíme jednoho kluka v hnědé bundě, který sedí a zhluboka dýchá. Je zajímavé, že na každého působí jinak různá výška. Vypadá ale v pohodě, tak pokračujeme.

Terén je zase o něco šikmější a do kopce se chodí cik-cak. Pak se vyjde na malý hřeben a chvíli jde po něm. Zase se sejde a znovu po strmé straně se nabírají metry. Pak jdeme zase po z obou stran zešikmeném hřebeni. Nechtěl bych spadnout ani na jednu stranu. Pojištění máme však jen na tu francouzskou, tak si musím dávat pozor, abych se přinejhorším vyvalil doleva. Soustředím se na dýchání a opatrnou chůzi. Neustále stoupáme a zjistil jsem, že záda jsou v pohodě. Nebo spíše nemám na ně čas ani myslet. Blížíme se k závěru. Stále po hřebeni až na takové náměstíčko, kde stojí několik lidí, rozhlížejí se na všechny strany a fotí okolí i sebe.

Jsme na vrcholu. Je zrovna půl deváté. Pět hodin cesty z Gouteru. Za mnou dochází Peťa a Kuba. Jirka s Davidem už tady nějakou minutu pobíhají, tak je vyhledáváme. Blahopřejeme si. Pesoš je ještě za námi. Fotíme se, kecáme a kocháme se výhledem z nejvyššího bodu Alp a dá se říct i bez-kavkazské Evropy. Jde vidět do Švýcarska, Itálie, vidíme i vzdálený Matterhorn. Celé Alpy na dlani. Počasí jak upravené ve photoshopu. Na vrcholu jsme asi 20 minut a střídáme všechny polohy k focení vrcholovek.

Našemu průvodci přichází SMS ze základního tábora z Tete Rousse od jedné členky výpravy, která nešla s námi nahoru, že nám helikoptéra rozházela po louce stany. Bezva zpráva pro vrchol. Ještě se chvíli pokocháme, protože výhled je překrásný, a pak pomalu začneme sestupovat.

Přichází Pesoš a zdravím ho. Zůstávám s ním ještě chvíli na vršku a dělám mu pár fotek, pak odcházím. Dolů to bude trvat určitě dlouho s těmi mými zády, tak se nechci moc zdržovat.

Potkávám spoustu našich lidí, kteří jdou na vrchol a chybí jim poslední metry. Vprostřed mezi Valotkou a vrcholem vidím kluka v hnědé bundě, jak dělá dva kroky a padá na zem. Odpočívá, pak se zase zvedá, udělá pár kroků a zase se svalí. To je motivace pomyslím si. Když ho obcházím, vidím, že vypadá zničeně, ale odhodlaně. Zase se zvedá a dělá pár kroků.

Chodí zde i několik ski-alpinistů, kteří si nesou na zádech lyže na vrchol a pak jej sjíždí dolů. To je pohodička. Jediná nevýhoda je, že na úzkém hřebeni jejich lyže dost zavazí, protože je mají pověšené křížem na zádech a vyčuhují jim na každou stranu o půl metru. Takhle do mne jedna lyže při vyhýbání žduchla, že jsem zavrávoral a balancoval své rozhozené tělo na hraně hřebenu. Důmyslně na francouzské straně.   

Sestup jde potom docela snadně a klesáme rychle k chatě Valot. Tam se mi prvně ozvou záda. Začaly pobolívat a vystřelovat zase do nohy. Zřejmě v tomhle relativním bezpečí adrenalin vyprchal. Přes ledovcové pole se už nevážeme a přecházíme ho každý sólo. Začínám se šourat bolestí. Přecházíme sedlo Col du Gouter a naposledy se podívám na Mont Blanc, než zalezeme za horu, která ho zastiňuje. Poslední úsek k chatě Gouteru se snažím sbíhat, nebo sklouzávat, ať co nejmíň chodím a ať už to mám za sebou. A to mám stále na paměti, že musíme sejít až na Tete Rousse, o šest set metrů níže, nyní už roztátým sněhem. Kurva mně se nechce.

Dojdeme na Gouter, pojíme a nabereme síly. Opět nás dochází Pesoš, který chce taky pojíst a odpočinout si. Ten časový skluz už nedožene. Nechceme nechat těla úplně vychladnout, tak se zase oblečeme do horolezeckého a vydáváme se ke staré chatě Gouter, kde je začátek cesty dolů k rozfoukaným stanům.

Ze startu se jde celkem dobře, s ocelovými lany si člověk může být alespoň malinko jistý. Po dvaceti minutách lana končí a jde se v rozbředlém sněhu a po kamenech. Kolem skal to dost klouže. Přes skály to jde zase pomalu, jelikož s batohem a v mačkách se špatně pohybuje na velkých kamenech. Opět mě záda přestávají bolet a nastupuje adrenalin. Aspoň k něčemu ta cesta je dobrá. Jinak stojí za vyliž prdel.

Velmi pomalu se šouráme dolů a někdy dlouho rozmýšlíme, kterou cestou se vydat, aby byla nejpohodlnější. Nakonec je to jedno, všechny jsou stejně náročné. Jirka pořád pičuje, Peťa už raději nemluví, David se to snaží co nejrychleji přejít a Kuba mlčky pochoduje za námi. Tváří se šťastně. I když takhle se tváří pořád, tak těžko říct.

Po dvou a půl hodinách jsme u kuloáru. Jen jej přejít a jsme skoro u stanů. Člověk si na ten sníh pomalu zvykl a lehce našlapuje, aby se neprobořil po pás. Cepín je k ničemu, stejně by tělo neudržel, i kdyby se zapíchl do té bílé kejdy.

Když přejdeme kuloár, jsme na svahu, asi půl kilometru od stanů. Sjíždíme sníh po prdeli, nebo po nohách, prostě co nejrychleji dolů. Stany jsou na svém místě, nebo tak alespoň vypadají. Ta žena, co psala SMS, nám přišla říct, že se to snažili dát do pořádku a na stejné místo, jako to bylo. Potom jsou tady asi tři hromádky, kdy nevěděla, kam to zařadit a ke komu to patří. Jídlo, kolíky od stanů, trekové hole a jiné drobnosti. Asi čtyři stany jsou roztrhané, několik ohnutých tyček od stanu, včetně od našeho stanu, a spousta poztrácených věcí.

Vrtulník prý letěl z údolí někoho zachránit ke kuloáru a nevšiml si za hřebenem stanového městečka a přeletěl těsně nad ním. Stany se okamžitě daly do pohybu směrem nahoru a do všech světových stran a s nimi i všechny věci ve stanu a kolem nich. Poté ta paní i s lidmi z chaty hledali vybavení po celé louce asi od patnácti stanů.

Pár minut potom, co jsme došli, se zatáhla obloha hustou mlhou, která zakryla vše kolem. Než začalo pršet, stihli jsme dojít do chaty a roztápět sníh na čaj. Dali jsme si špagety a taky nám jako revanš za ty ohnuté hůlky u stanu byla dána postel v jednom z pokojů chaty. Tak super, alespoň budeme v suchu a teple.

U jídla se dovídáme, že nějaký člověk spadl do kuloáru. Doufáme, že to není Pesoš. Venku je hnusné počasí, kameny teď musí klouzat a vidět moc nejde. Za pár minut doletí helikoptéra nad kuloár a pak se vrátí. Pilot a záchranáři přijdou sami do chaty, dají si kávu a kolu a čekají, až mlha opadne. Za pět minut mají vysílačkou hlášení, že se situace zlepšila a letí zpět do kuloáru pro zatím neznámého člověka.    

Jakmile Pesoš dorazí, a my se ujistíme, že tam on nespadl, začne nám vyprávět, že vrtulník volal on pro jednoho člena naší výpravy. Nějak se neudržel na skále a zahučel do sněhu a skutálel se kuloárem o několik desítek metrů níže. Pak už se nemohl vrátit, jelikož se v tom sněhu nedalo stabilně udržet a cepín ztratil. Sedl si na kámen, ke kterému se po čtyřech doplazil, a čekal na záchranu. Ještěže tak.

Během dne se odehrál ještě jeden příběh, a to s mužem v hnědé bundě, kterého jsem dvakrát potkal. Vlastně ho viděli všichni, ale nikdo pořádně nevěděl, kdo to je. Prvně jsem si myslel, že ani k nám nepatří. Nikdo ho nedokázal nikam zařadit a pojmenovat, ale všichni věděli, o koho jde. Prostě „ten v hnědé bundě“. Na vrchol MB se nakonec pomalým sunutím dostal, ale nestihl sejít už na Gouter. Zůstal na chatě Valot, protože potom nastala ona mlha, která nás zaskočila u stanu. Helikoptéra odmítala na chatu k vyčerpanému muži v hnědé bundě doletět, jelikož je na refuge Valot vše k přežití. Průvodci zůstávají na chatě Gouter a ráno pro něj zajdou, aby mu pomohli sejít na TR. Ještě při usínání na Tete Rousse si na něj vzpomenu, jak se má někde v 4200 metrech.

05. 06. (pátek) – Poté, co se pořádně vyspíme, začneme balit vybavení, dělat snídani a připravovat se psychicky na dvoukilometrový sestup. Dnes by to měla být v pohodě cesta, ale zase s plnými krosnami napadat pět hodin na kolena. Fuj.

Vycházíme až v deset hodin a sestupujeme kamenitou částí. Jde to pomalu, ale nic složitého. Člověk musí být jen obezřetný, ať neuklouzne na sněhu a nepřeváží se s krosnou dozadu a nenabije si prdel. Potom se zabavujeme na sněhových polích, to když po nich kloužeme jako bruslaři, nebo je sjíždíme po zadku. Dojdeme až ke stanici zubačky, která stále nejede.

Jakmile se dostáváme mimo sníh, cesta je jednoduchý choďák, ale kolena to odnáší neskutečně. Na hranici lesa začínám cítit malinko i záda těmi neustálými otřesy, ale to už snad nějak zvládnu. Byla by ostuda, kdyby tady pro mě musela letět helikoptéra.

Do Les Houches dojdeme zbití jak po třech kolech s Kličkem. Chvilku čekáme na autobus už s pár lidmi od nás. Dojedeme do kempu a dovídáme se, že se možná pojede už dnes, o den dřív než bylo v plánu, aby se jelo přes noc. Alespoň takhle nám to tlumočí řidiči, kteří moc informací taky nemají. Slovenská skupina horolezců jsou těžce proti, protože si koupili šampus a spoustu chlastu a chtějí úspěšný výstup řádně zapít. Nám se taky nechce. Bereme věci a jdeme se do kempu umýt a odpočinout.

Po hodině dojede do kempu zbytek výpravy i s průvodci a mužem v hnědé bundě. Ten údajně sešel ještě včera v devět hodin večer z Valotky na Gouter. Pár lidí chce jet dnes, většina by raději zůstala. Nedivím se, okrádat se o den dovolené v tak pěkné krajině jako je tady to údolí pod Mont Blancem. Naše šestice jede do města na hamburger a pivo. Do jedné restaurace v centru, kde jsme seděli i první den. Díváme se směrem k Mont Blancu a celé hory jsou v mracích. Blýská se tam. Zase nám to s Peťou vyšlo. Vždycky když sejdeme z hor, je nahoře bouřka.

Večer něco popijeme, jelikož jsme se domluvili na ranním odjezdu – kompromis mezi pátečním večerním a sobotním odpoledním odjezdem, dle itineráře cestovky. Slováci slaví, my s nimi a každý se už baví, co zdolá další rok. Klasické rozhovory nadšených horolezců, ještě stále v euforii z úspěchu včerejšího dne. Slovenská parta jsou nadšenci a každoročně jezdí s Pamírem na tyto nižší velehory – Elbrus, Kazbek, Damávand a nyní MB.

06. 06. (sobota) – Střízlivění, pěchování batohů do autobusů, bezúsměvné pohledy, cesta domů. Bylo to rychlé. Člověk ani nepostřehl datum. Přijel, vyšel a už se vrací. Odjíždíme z hor, přejíždíme do Švýcarska a pozoruju Ženevské jezero. Pomyslím ještě na vrchol Blancu a jsem rád, že jsem tam došel. Je to asi nejcennější hora, co jsem vyšel. Ani ne kvůli výšce, ale spíše pro můj zdravotní stav. Nebyl jsem v kondici a ani jsem netušil, zda to můžu vylézt, když ještě měsíc před odjezdem jsem byl rád, že vydržím v práci sedět a trochu chodit. Zvládl jsem to a byl jsem tak nějak na sebe pyšný. Ale už dost chválení.