Makedonie 2011 - Monastir
V Makedonské riviéře jsme náhodně narazili na dvoučlennou skupinku z České republiky, která nám mile a znatelně změnila plány na poznávacím výletě po Makedonii. Doporučená místa, co nám byly sděleny od Romana s Bárou, jsme vřele přijali a vydali se je navštívit. K tomuto tipu nám byla věnována i mapa a lehký výklad kudy a kam. „Když do Makedonie, tak nevynechat návštěvu Monastiru!“ bylo nám řečeno u stolu od Romana, kterému tuhle větu řekli i jeho přátelé, než odjel s Bárou do země Balkánské. Změnili, nebo spíše vyměnili jsme jednu výpravu na hory za druhou. …a bylo to asi dobře.
foto: V Heraclei
04.07. (pondělí) – Ráno vstáváme o něco dřív. Asi v půl osmé. Batohy na nás čekají připravené v pozoru u křesla. Loučíme se s Čechy i s paní domácí a vydáváme se přes celý Ohrid na autobusovou zastávku. Do odjezdu autobusu k městu Bitola, nám schází něco přes hodinu. Vyrazíme tedy nedaleko ke křižovatce, kde zkoušíme, s kusem papíru s nápisem „Bitola“ a máváním pravé ruky, přimět kterékoli auto k zastavení a následnému převozu o necelých 100 kilometrů. Podařilo se to během dvaceti minut. Pán převážející asfalt z Velesu do nějakého městečka za Ohridem, nás přibírá a s úsměvem na tváři dělá místo ve svém MANu, pro naše zavazadla. Místa je málo, a tak sdílíme menší pohodlí na jedné sedačce se Sabčou a jednou krosnou. Druhá mi odkrvuje ruku z druhé strany. Jedeme tedy na východ, kolem NP Galičica a kolem Prespanskeho jezera, které je zajímavé tím, že v jižní části jsou hranice tří států. Řecka, Makedonie a Albánie. Tudíž při přesné lokalizaci tohoto místa, se dá utopit ve třech státech najednou. Policie které země by to asi měla na starost?
Na okraji Bitoly nás pán vyhazuje, protože pokračuje dále po hlavní a nezajíždí do centra. Taxík za pět Euro se postará o převoz k vlakovému nádraží. Volný čas, než nás vlak sveze do města Prilep, věnujeme návštěvě řeckých vykopávek – Heraclea. Nachází se zde sloupy, amfiteátr, části zdí a vitrínky nálezů nádob, nebo sošek. Ve 12.45 odjíždíme vlakem za 13O MKD (2 a drobné € za oba) do 60 kilometrů vzdáleného města Prilep.
Letmo procházíme centrum a směřujeme k vesničce Varoš, což je přilehlá část k Prilepu. Mapa, co jsem obdržel od Romana, je asi ze 70-tých let. Jde na ní ještě vidět přechod mezi oběma obcemi. Dnes už zástavbou nepoznáte, kde končí a kde začíná která obec. Možná už je to vlité v sobě. Na oběd hledáme pokrmnictví, kde vyrábějí „Burek“. Další věc, se kterou nás seznámili Moravané v Ohridu. Burek je jednoduchá placka, která může obsahovat maso, nebo je se zelím a zalévá se jogurtem. Je toho více druhů. Nicméně to bylo dobré a chuťové buňky poznaly novinku na svých gastropohárcích.
foto: K monastiru
Ve Varoši, pokud tedy ještě existuje, zatáčíme na značenou trasu „Markovi guli“, což je skalnatý kopec s výškou 800 metrů nad mořem a s velkým křížem na samém vrcholku, tyčící se nad městem Prilep. Trošku jsme netrefili směr a docházíme k hotelu pod skálou. Tam potkáváme domorodce jménem Drakon. Štíhlý, snědší postarší muž se nás ujímá a ukazuje nám cestu skrze skaliska. Stezka je relativně náročná pro mou přítelkyni, aspoň tedy s plnou polní. Pán na ni bere ohled a pauzírujeme co pár metrů. Nabízí se i o nesení bagáže. Sabča šerpu odmítá – hrdinka. Docházíme k Markovim gulím, kde je odbočka k hoře Treskavec. Děkujeme Drakonovi a dávám si s ním po kalíšku slivovice. Já tedy jednu, on si dal dvě. Na oplátku nám ukázal to, co ukazuje svým hostům, kteří si u něj v hotýlku dávají jídlo. Stoupl si na ruce a hlavou dolů čučel z velkého šutru na skalce. Po dvou panácích dobrý výkon. Loučíme se a vycházíme na tříhodinový pochod do skal.
foto: Bitolské nádraží
Třetinu cesty jdeme po vrstevnici až ke skále, která překonávala feratami první úsek cesty. Krajina kolem je téměř dokonalá a příroda v ní úžasná. Pasu své zornice výhledy, div se z toho neuslzely. Chvílemi nesu i dva batohy, pač Sabči dochází síla. Od Markovich guli vypadalo, že nad skalnatou částí se už tyčí Treskavec. Po zdolání skály ulehčené feratami, se dostáváme do mezistupně a Treskavec se nám zase vzdálil. No…to bude mít moja radost.
Jdeme krásným, pozvolna se zdvihajícím terénem. Slunce pomalu zapadá a my se blížíme k závěru, kde se tyčí dvě skály v podobě lva a želvy. Napravo od těchto zvířecích kamenů dominuje Treskavec. Po obejití želvy a lva uvidíme překrásný pohled na rozlehlý klášter uprostřed skal, ve výšce kolem 1400 metrů. Přicházíme blíže a paní domácí nás vřele vítá. Okamžitě se ptá, odkud jsme a poté nás vítá ještě jednou se slovy „welcome czech republic“. S touto větou se zvedá a jde nám dát klíče od pokoje. Seznámíme se s dalšími lidmi, co se na Monastiru nacházejí. Dohromady i s domácími je nás kolem desíti plus psi. Po sundání krosen a převlečení, se vrháme na terasovou pavlač před pokoj a kuchtíme dobrý hostinec.
foto: Předváděč
Přisedává si k nám Igor. Igor je zvědavý Makedonec, který umí makedoncky a rusky. My jen anglicky, ale i tak se s ním snažíme domluvit slovensko- anglicko-česko-makedoncky. Igor má taky ženu Julii, která je naše vrstevnice. Spolu mají tříletou dceru Elinku. Dítě po obrně, které nemůže dělat pohybově, ani konverzačně vůbec nic. Mozek ji slouží normálně, čili je uzavřená ve svém téměř nehybném těle. Igor pořád srovnává ceny českých tovarů a makedonských. Ptá se na průměrný plat, na kurzy, no na všechno s ekonomikou související. Říkal, že průměrný plat v Makedonii je 200 € a on má 100, se kterými živí tři lidi. Sedíme s nimi asi do jedenácti a degustujeme naši slivovici s jejich rakijou. Hned se více prolomila jazyková bariéra.
foto: Cesta k Monastiru
05.07. (úterý) – Noc byla dnes chladná. Tlusté neizolační zdi, netěsnící okna a deka v prostěradle shrnuta na jednu stranu. I tak se mi ale krásně spalo. Vstávám v půl osmé a vařím si na terase čaj. Po trošku zahlcení SD karty ranními fotkami, dopisuju zápisky a čtu si při čajíku Hawkingovy postřehy o čase. Přisedá si ke mně Igorova rodinka a žádají mě o pár společných fotek, které jim po dovolené zašlu. K tomu se se mnou dělí o jejich těstovinovou snídani. S Igorem si dávám ještě po kalíšku slivovice a rakije na vypálení ranního červa. Přisedá si i Sabča, která chytla nějakého bacila, celou noc profrflila, a tak se skoro vůbec nevyspala. To má z toho, že málo pije slivovici. Po jídle si procházíme klášter i s kostelem a přilehlou skalnatou částí. Foťák musel být nadmíru spokojen s těmi panoramaty. Kdyby uměl mluvit, určitě by mi řekl: „díky vole!“
Jdeme se balit. Pochopili jsme, proč se na nás jedna správcová tak zamračeně kouká. Až ráno nám řekla, že musíme mít v klášteře dlouhé kalhoty. Nu což, teď už je to jedno. Loučíme se a v kostelíku do mističky na dobrovolný příspěvek za ubytování házíme 500 MKD. Zapálíme si svíčku a opouštíme krásné a klidné místo zašoupnuté do skal, které dominují na pláni centrální části Makednie.
Scházíme kolem desáté hodiny cestou zásobovací a prašnou, ale pohodovou. Za pár hodin se nacházíme pod Treskavcem a napojujeme se u hřbitova z polní cesty na cestu skoro II. třídy. Dojem z kláštera a z celkového výšlapu je úžasný a nezapomenutelný. Krajina impozantní a lidé srdeční v téhle přírodní pohádce. I já teď mohu předat větu lidem, kteří chtějí navštívit Makedonii. „Když do Makedonie, tak nevynechat návštěvu Monastiru!“
Stojíme na cestě a Prilep daleko. Zkoušíme stop. Než Sabča napíše na kus papíru první písmenko, zastaví hned první auto, kterým je mini dodávka. Dáme si batohy na korbu a pán nás hodí až na Prilepské autobusové nádraží. Tam zjišťujeme, že autobus do Gradska, nám jede za hodinu a kousek. Zkoušíme chvíli stopovat, ale nedaří se. Pouze taxíci by nás vzali, nebo vychcaní bulhaři za prachy. To už jich v autě bylo šest a chtěli ještě dva s batohama přibrat. Vracíme se na nádraží a v 14.30 jedeme busem. Cena cesty vyšla na 22O MKD za osobu.
foto: Klášter
Gradsko – vesnička jak z amerického hororu. Pár lidí u cesty na stoličkách počítají asi projíždějící auta, horko, prach, ticho, jen hlučné pohledy upřené na nás, co zde vůbec děláme. (Při psaní tohoto cestopisu se dívám do poutního deníku a mám tu poznačené „Gradsko – úplná řiť“), takže tak. V místním obchůdku dokupujeme zásoby a vydáváme se ven z vísky po cestě, která je jedna z hlavních tahů do Řecka. Do Stobi je to 5 kilometrů po rozpáleném asfaltokameni. Jdeme a otáčíme se s papírkem po každé, když v dáli za zády slyšíme motor. Každý se ale zanedlouho napojuje na dálnici. My potřebujeme po malé cestičce k vykopávkám. Projíždí traktor s vlečkou. Křičím na něj: „Stobi?“ Otočil se děda za volantem, kývl hlavou, usmál se a zastavil. Skáčeme na vozík a užíváme si pět kilometrů v kabrioletu. Zastavil u velkého plotu a ukázal na něj. „Stobi!“ Děkujeme a lemujeme plot, až docházíme ke vstupní bráně muzea archeologických, antických vykopávek s názvem Stobi.
foto: "...Kudy na Buenos Aires?"
Za menší poplatek procházíme vykopávky, kterých je nyní odkryto pouze 20% a už teď je to obrovské. Přijely dva autobusy táborníků v modrých tričkách se znakem lékařského vojenského tábora. Organizovaně tam chodily tři skupinky dětí v modrých trikách, že to trochu vypadalo, jako kdyby šla šmoulí školka do kina.
Po projití kamenných památek, bereme batohy od pokladny a jdeme hledat místo na spaní. Krásný flek nedaleko dálnice u nektarinkového pole se zdá být ideální. Zde ani po dálnici moc aut nejezdí, tak máme klid. Pro vodu musím na záchody nové budovy, patřící muzeu vykopávek. Rozdělali jsme si prvně stan za celou dobu a uvařili si polévku. Večer jsme vyzkoušeli skvělé růžové makedonské víno „Tikveš“ a odebrali se do spacáků. Byl to náročný cestovní den.
foto: Monastir
06.07. (středa) – Šestá hodina dnes odbíjí v podobě kapek, padajících na stan. Zatím jen tak mrholí, ale i tak je to zátěžová zkouška pro stan. Je to jeho první déšť. Jednovrstvý stan, který má vodní sloupec 1000 mm, byl zakoupen v den odjezdu do Maroka (rok 2010) v obchodě na čtyři písmenka. Abych nedělal reklamu napovím, že první dvě písmenka jsou „JY“a poslední „K“. A mezi Y a K se nachází „S“. Dětský zahradní stan, stojící tři stovky české, ale za to vážící jen 2,5 kila, byl koupen spíše za účelem ochrany před hmyzem a trošku proti krádeži. Přeci jen, do stanu většina lidí nelozí. Tudíž na Marocké podmínky ideální. Zde první noc byl podroben lehké zkoušce a plus mínus obstál, i když už začínal prosakovat a mé citové senzory na čele zachytily slabé krůpěje vody. Pršelo ovšem krátce, no a zbytek času jsem se snažil zaspat. V osm hodin se mraky roztrhaly a stan mohl začít schnout. Dá se říct, že testovací zátěž ustál.
foto: Na vlečce
foto: Vykopávky ve Stobi
Snídáme, balíme, myjeme se na záchodcích u Stobi a v nektarinkových polích trháme ovoce do igelitky, které nám vydrží až na Olymp. Na další papír s mapou, píšeme další název města. „Neg“, jako Negotino. Větší město vzdálené zhruba 30 km od nás. Čekáme asi deset minut, než nám zastaví pán s paní v Citroenu, kteří míří až do hraničního města Gevelija. „Paráda, jedeme tedy s nimi až na hraniční přechod!“ Vezeme se asi dvě hodiny a pán nám vysvětluje něco o památkách, kultuře, celkově o jejich státu a pro makedonce nebezpečné východní části země, kde žijí muslimové. Turisti však strach mít nemusejí. Poukazuje na přírodní krásy a u Gevgélie se chlubí největším casinem v jižní Evropě s názvem „Princess“, kde zřejmě i pracuje, jestli jsme to dobře pochopili. Děkujeme nastotisíckrát a odebíráme se na obědový toast (protože nic jiného v restauraci neměli) do blízkého polyfunkčního objektu. Po jídle se stavujeme ještě na benzínku a kupujeme suvenýry v podobě cigaret, pro známé kuřáky v naší domovině. Utrácíme poslední dináry za zmrzlinu a suneme se k hranicím. Pěší přechod pro lidi ze zemí EU je pohodlný a bezproblémový. Po druhé hodině polední, se nacházíme na území Řecka, kde se bude odehrávat druhá část trampolené.
foto: Krajina Makedonská