Gruzie 2014 - Tusheti

GRUZIE (11.08. - 30.08.) 2014

Spousta lidí se nás ptala, proč jedeme zrovna do Gruzie? Nastala proto taky spousta odpovědí (vysoké hory, pohostinní lidé, trochu divočina, nevím, prostě tam, západ mě zatím neláká, aj.). Jako vždy vybírám destinaci dle základního trojboje – hory, moře, památky. S Gruzií tyhle kritéria splňovaly ještě další dvě země, které bychom chtěli navštívit. Izrael a Ukrajina.

Nedaleko vesnice Diklo (Gruzie, Kavkaz), se nás ptali dva Poláci, proč jsme si vybrali Gruzii na dovolenou. Odpověděli jsme, že jsme měli na jaře při rozhodování tři finalisty: Ukrajinu, Izrael a Gruzii. Rusko a Sýrie nám značně pomohli při rozhodování, a tak jelikož se na blízkém východě válčí a na východní Ukrajině je to taky dost vyostřené, zbyla nám tedy Gruzie, kde je klid zbraním.

„Zatím“, odpověděl se smíchem Konrád, jeden z páru Poláků.

foto: Cesta do Tusheti

11. 08. (pondělí) – Jako vždy mi dlouho nedochází, že někam odjíždím. Sedím na letišti a čtu si. Dvě hodiny před půlnocí odlétáme. Sedí vedle mě nějaký Gruzínec a vypráví mi o krásách Prahy. Potom i Gruzie. Snažím se v letadle trochu vyspat, abych nebyl ráno zničený, ale moc to nejde.

Při pasové kontrole pan celník udiveně koukal na moji deset let starou pasovou fotku. Půl minuty měnil svůj pohled ze mě na pas a pak se rozhodl mi to razítko dát. Je dost brzo tak vyspáváme na letišti do rozednění. V sedm jede první autobus do centra Tbilisi.

foto: v sedle Abano

12. 08. (úterý) – V hlavním městě se nyní zdržovat nechceme, tak pouze míříme ke stadionu Dynamo, kde se prý v přilehlých krámcích prodávají plynové kartuše. Otvírací doba je v deset a víc hodin, tak čekáme v parku, až se otevře obchod s loveckými potřebami. Tam mají spoustu plynových kartuší, ale žádná nepasuje na mou násadu. Kupuji tedy komplet kartuši i s násadou za 36 GEL a mizíme maršutkou na Ortačalo.

Ortačalo je sběrné místo maršutek, co jezdí do Telavi. Potkáváme první skupinu turistů a to Poláků. Je jich šest a v Telavi mají dohodnuté dva jeepy, kterými jedou do Omala. Souhlasíme s jejich nabídkou, že se svezeme s nimi a všichni trochu ušetříme na dopravě. Cesta do Telavi vychází na 7 Lari a je poměrně nudná.

Z Telavi do horského města Omalo, se cesta začne krabatět, prašnit a zvedat. Jedeme údolím a několika serpentiny nabíráme výšku. Míjíme několik vodopádů a jeden dokonce podjíždíme. Cesta je úzká, hrbolatá a dost to hází. I tak jsem už natolik unavený, že si několikrát zadřímnu. Když ale nespím, vychutnávám si offroad se vším všudy. Při přejetí sedla Abano, se před námi krásně otevřel Kavkaz. Prvně se mi zachvěla lýtka.

V Omalu se loučíme s řidičem a Poláky a s Peťou šlapeme do kopce nad město k pevnosti Keselo. Na rovném plácku na louce, pod pevností stavíme stan. Zavedla nás sem jedna holčina, když jsme se jí ptali, zda tady můžeme kempovat. Ukázala nám flek, jež je v pořádku, ale kousek od nás je posvátné místo, tam nesmíme! Jsou zde do země zatlučené dřevěné cedule se zákazem stanování a zákaz vstupu žen. Další dny tyto cedule a svatá místa uvidíme ještě mnohokrát.

foto: Keselo

Slunce zapadlo přesně ve chvíli, kdy jsme dojedli, měli postavený stan a nachystané spaní. Dnes usnu jako špalek po dnešní probdělé noci. Aspoň si to myslím. Po hodině a půl spánku hřmí. Jako blesky fotoaparátu na přehlídce blikají blesky všude kolem nás dokola. Když vystrčím hlavu, kolem našeho stanu je černo. Jen sem tam vyletí na střídačku blesk. Jednou přede mnou, pak zprava, zleva, zase přede mnou a nakonec i za mnou. Interval je asi co pět vteřin a já už tuším, že dnes dostane stan zkoušku ohněm – přesněji vodou.

Národní park Tušeti nás vítá první noc bouřkou a několika frontami deště. I přes nápor kapek, blikajícího světla za tropikem a rámusivého hřmotu usínám.

foto: Omalo

13. 08. (středa) – Ráno vstáváme poměrně brzy. Svítí slunce a pár mraků se drží vyšších kopců. Taky se z údolí zvedá opar, který se neskutečně s větrem mění a zahaluje Omalo a pevnost Keselo. Po snídani a jemného proschnutí stanu scházíme k Omalu a vydáváme se do údolí k řece Pirikiris Alazani. Z Omala do Shenaka je to 9 km. Část jen z kopce, druhá pouze do kopce. Za čtyři hodiny sedíme u kostela Svatého Jiřího v Shenaku a svačíme. Dnes pokračujeme ještě dál do vesnice Diklo, kde končí prašná cesta i pro jeepy a súží se na šířku skotu.

U rozestavěného domu se pracuje. Dřevěné desky se brousí a létají piliny. Peťa jednu z nich mrknutím víčka chytá do oka. Nemůžeme ji dostat ven a pořád to bolí. Alespoň mi to pořád Peťa říká. Hodinu a půl do Dikla jde na jedno oko. Potkáváme pár Poláků, které jsme předešli u řeky Alazani. Konrád a Slavka mají podobnou cestu jako my. Pomalu hledáme místo na spaní. Dle mapy je za Diklem malá řeka, snad tam bude i místo na stan.

foto: Shenako

Docházíme k místu a najdeme rovný plac, Poláci jdou dál ke staré pevnosti Diklo. Po několika minutách se vrací zpět, že už dál nikde voda není. Zůstávají večer s námi.

Po pěšině pod námi se do vesnice vrací asi osm mužů v dobré náladě. Ještě před chvílí popíjeli u salaše nedaleko od nás. Mávají a cosi křičí. My máváme, ale nekřičíme.

Povídáme si do té doby, než nás do stanu zažene déšť a lehká bouřka.

14. 08. (čtvrtek) – Peťu bolí oko i následující den. Tvrzení, že to oko má přecitlivělé z neustálého protírání, tím pádem končí. Zkoušíme ještě jednou tyčinkou do uší protřít víčko i zespodu. Daří se. Mikroskopická tříska je vytažena, oko se uklidnilo. Peťa také.

Na lehko se jdeme po ránu projít ke zřícenině hradu Diklo a ke kamenné věži. Po návratu ke krosnám se loučíme s Poláky a odcházíme směrem k vesnici a od ní rovnou do svahu k sedlu Diklo pass. Je to asi dvouhodinové stoupání, ale k našemu překvapení poměrně mírné. Nahoře v sedle ztrácíme cestu. Přesněji řečeno jejich tu tolik, že pak nevíme kterou jít dál. Je zde salaš a spousta cestiček od dobytka a pasáčka. V téhle části žádné turistické značky nejsou, tak asi hodinu hledáme nějakou alternativní cestu, která by mohla vést dolů.

foto: Diklo pass

Dochází nás Konrád a Slavka. Trochu jim vyložíme situaci a nakonec dle Konradovy GPS scházíme strmým, ale pořád schůdným kopcem dolů skrz les. Po necelých dvou hodinách jsme tak v půlce sestupu a vycházíme z lesa na louku. Při pohledu za nás vidím několik skalisek nad námi, kde na okraji dvacetimetrových skal končí stromy lesu. Ještě, že jsme moc neimprovizovali a dali se s Poláky touhle šikmou, ale o to bezpečnější cestou.

Přecházíme malý most nad bouřícím se potokem a hned za ním se cesta opět zvedá do kopce. Aspoň jdeme správnou cestu. Pochod k vesničce Chigo je trochu psychická zkouška. Nekonečná cesta, očekávání cíle za každou zatáčkou hřebene, žádná voda, slunce balancující na hřebeni protějšího svahu. Přidávám do kroku a stále očekávám za zatáčkou nějaké domky. Nic.

foto: Hledání cesty s Poláky

Po několika nadávkách se za obzorem vyhoupne kamenná věž. Po ní pak hnědé nižší domky ve svahu. Chigo. Když dojdeme k němu, zjišťujeme, že moc rovného plácku u vesnice není a teče tu malým korytem jeden potok. Plníme láhve studenou vodou a jdeme zpět na louku, kterou jsme sem došli, postavit stan.

Když se jdeme k potoku opláchnout, slunce je již za obzorem a svou přítomnost dělá jen světlem. Přichází Konrád se Slavkou, říkáme jim o místu na louce. Jako předešlou noc trávíme noc s nimi. Dnes nás v povídání neruší déšť, ale únava.

foto: Chigo

15. 08. (pátek) – Jakmile vylezu ze stanu se protáhnout, jsme obklíčeni místními krávami, co byly vyhnány na pastvu. Zvědavě pokukují po nás a našich věcech. Pomalu snídáme v jejich přítomnosti a balíme spacáky. Mokré stany od rosy suší první ranní paprsky.

foto: Po ránu u Chiga

Kolem desáté scházíme dolů do údolí. Asi 300 výškových metrů po ránu na zahřátí a nakonec překračujeme vetchý mostek o pěti kládách. Na druhé straně řeky je malinový háj. Několik minut trháme jak diví a pak se vydáváme doprava po nejvyšlapanější cestičce, kterou vidíme. Po sto metrech končí mezi řekou koryta, svahem a hustým nízkým lesem. Ani Konrádova GPS nám dnes nepomáhá, tak se tady zasekáváme a prozkoumáváme okolí. Když se vracíme k maliní, křičí na nás z druhé strany břehu nějaký myslivec a ukazuje rukou, kudy jít dál. Cestou skrze podmáčené pole zarostlé kopřivami bych si před hodinou teda netipl. Nakonec cestu najdeme a tlačíme se do svahu. Každá pěšina na Kavkaze buďto hodně klesá, nebo hodně rychle stoupá. Ani zde to není výjimkou a přes poledne funíme do prudkého svahu. Aspoň jsme v lese ve stínu. Konráda a Slavku ztrácíme někde za sebou ve svahu. Potom z ničeho nic vyjdeme na louku, na rozcestník Gele.

foto: Most po gruzinsku

Obědváme a větráme nohy. První náznak puchýřů z nových bot se rýsuje. Dívám se na nové pohorky a vzpomenu si, že při první návštěvě Kavkazu jsem měl taky nové boty. Na expedici do Rusku, na Elbrus, jsem si pořizoval nové boty a po šesti letech, opět na Kavkaze rozcházím zánovní botky. A zase mi napuchají. Jen tehdy se mi dřely paty, nyní polštářky prstů.

foto: Maliník

Tady se naše cesty s Poláky rozchází. Dále míříme sami dva širokou zabahněnou cestou na Dartlo. Celou dobu se cesta snižuje a je nenáročná. U řeky v Dartlu je velký plac, kde je několik stanů. Dorazíme tam a zjišťujeme, že je to dětský tábor. Stavíme stan kousek od nich a jdeme se umýt, dokud svítí slunce. Voda je neuvěřitelně ledová, tak alespoň mokrou kůži nastavujeme svitu.

16. 08. (sobota) – Dnes si dopřáváme odpočinkový den, abychom si mohli oprat hadry, zajít si k hradu a trochu nabrat síly na další dny. Po snídani odcházíme na kopec, kde je zbytek z hradu Kvavlo. Víc než pár zdí, kameny, vlajka Gruzie, přivázaný osel a přeplněná latrína tu není. Ovšem výhled do okolí je úžasný. Okolní vrcholy, rozprostírající se kroutící údolí, kamenné domky v Dartlu, klid hor.

Odpoledne si čtu. Konečně mám čas i chuť. Do toho pozorujeme od stanu táborníky, jak si hrají. Početná skupina se snaží dostat spadlý strom z druhého břehu na naši stranu, k táborovému ohni. Několik táborníků už je po kolena ve vodě, jeden instruktor dokonce po pás. Nakonec se jim ho podaří zdárně vytáhnout z vody a donést k táboráku.

Jeden z dalších instruktorů se zase snaží zabavit lukem a šípem a střílí proti svahu. Kam mu přistane šíp, tam si pro něj dojde, namíří opět na svah, vystřelí a zase jde k němu. Takhle stoupá asi sto metrů nad tábor, kde se kochá krajinou.

foto: Kvavlo

Navečeřet se jdeme zase do restaurace, kde potkáme partu Čechů, co zde dojela s cestovkou. Snaží se co nejvíce Gruzie projet autem během dvou týdnů. Hostinský nám sděluje, že na jídlo už nic nemá, tak zkoušíme po Dartlu hledat nějaký jiný hotel, nebo obchod. Klasické obchody v tomhle kraji nejsou. Zaváží se sem dvakrát týdně potraviny a to především do hotelů, co fungují zároveň jako obchod. Tam se dá sehnat nějaké jídlo.

Dojdeme k poslednímu domku ve svahu nad Dartlem, kde je nápis „Hotel Dartlo“. Pokoušíme se někoho dovolat. Vychází malá Gruzínka, které trochu ovládá angličtinu. Někam odběhne. Zrovna začíná pršet. Vrací se po několika minutách, že máme jít za ní. Domluvila nám s její mámou, že dostaneme něco k snědku. Poměrně tradiční večeře: smažený lilek se zeleninou, nějaké restované bylinky, napodobenina čalamády a chléb. Celkem si pochutnáváme. Všechny mísy s jídlem mají hrozně výraznou chuť, tak se na chuťových pohárcích přebíjejí jak karty v Mariáši.

Večer nás táborníci pozvou k ohni. Jdeme se jen na chvilku seznámit a nabízím jim na uvítanou slivovici. Vedoucí donesou na oplátku hroznové víno z oblasti Kakheti a k tomu „čaču“ – destilát z hroznů. Do noci si s nimi u ohně navzájem upíjíme z lahví pálenek a loudíme pár informací o nich, táboru a Gruzii.

foto: Brození

17. 08. (neděle) – Po dni odpočinku pokračuje dál v cestě k sedlu Atsunta. O půl desáté se loučíme s táborem a odcházíme směrem na západ po cestě tvarované na jeden jeep. Cesta je nenáročná, ale poměrně nezáživná. Pár klikatých začátek, pár brodění přes rozvodněný potok, co teče přes silnici, několik hezkých výhledů do okolí a sem tam rozvíření prachu ze silnice po projetém autě.

Za sedm a půl kilometru od Dartla je vesnice Tchesho. Malá zapadlá vesnice, kde máme v plánu nakoupit na večer jídlo. Domorodci nás posílají do jednoho domku, co se tváří jako penzion, že se dají potraviny sehnat tam. Když docházíme k němu, stará, asi sedmdesátiletá paní mě vítá plynulou angličtinou a dotazem, jak nám může pomoct. Jakmile překvapením dočumím, jak bachař na utíkající vězně za plotem, prosím o chleba a sýr. Taky si točím zásobu vody. Babča přinese chléb a s omluvou, že je dva dny starý, mi ho předává. Pak mi dává sáček s ovčím sýrem. Když chci platit, paní mávne starou krabatou rukou, že nic nechce a přeje nám hodně štěstí. Moc děkujeme a pokračujeme v cestě.

foto: posilovna v Tchesho

Stále kolem řeky šlapeme údolím k městu Girevi. U vesnice Parsma nám staví jeep, zda nechceme svést do Girevi. V Girevi končí silniční spojení. Rozhodneme se tedy s nimi projet asi 4 kilometry a dobře jsme udělali. Přejezdy jeepem přes řeku jsou parádní. Voda nám cachtá k okýnkům a kola podkluzují po kamenech. V autě to dost hází, ale o to intenzivnější je to zážitek.

V Girevi se rozloučíme s řidičem, jeho ženou a jeho bratrem, všichni pocházející z Tbilisi a jdeme se nahlásit k vojenské kontrole. Každý turista se zde musí nahlásit, ať mají vojáci přehled, kdo se jim při hranici toulá.

Ještě dnes docházíme za opuštěnou vesnici Chontio. Docházíme i trio z hlavního města. Dovídáme se, že právě v Chontiu bydlela jeho babička. Od padesátých let je vesnička městem duchů. Obyvatelé se přesunuli blíže k civilizaci. Nebo alespoň k dopravní komunikaci. Šli se dnes z nostalgie projít do téhle vesnice. Tak dlouho už tady nebyli, že ani neví, ve kterém z domků bydlela jejich babička. Vysvětlují nám důvod věží, které ční vysoko na svazích u každé vesnice. Jsou to útočiště pro ženy a děti v době vpádu Dagestánců. Muži z vesnice pak proti nim bojovali.

foto: Přes řeku

Za Chontiem rozděláváme stan u malého pramenu. Před setměním ještě projíždí bača s vnukem a zve nás k sobě domů. Odmítáme, jelikož se nám už nechce balit a přesouvat. Chvíli nás přemlouvá a pak odjíždí na koni do své salaše, ležící asi půl kilometru od nás.

V noci je neskutečné ticho.


18. 08. (pondělí) – Než se další den stihneme rozejít, zastavuje nás bača, který nás k sobě zval předešlý den a volá nás k sobě. S bačou sedí ještě další dva muži, které jsme včera neviděli. Zvou nás na vodku a vodní meloun. Ze zdvořilosti si dáme dva trojúhelníky a já deci vodky. Po ránu neuvěřitelný energetický nápoj.

foto: Páření

Cesta, kterou dnes jdeme, je asi nejhezčí úsek, co jsme šli. Nikoho nepotkáváme, jdeme po dlouhé vrstevnici po louce, jež se sem tam zhoupne k řece Kvakhidistskali a zpět do výšky asi padesáti metrů nad ni. Je klid a příjemné počasí. Mineme pár neobydlených salaší a zadní část ruské rakety povalující se na kameni. Docházíme k vojenské kontrole, jež si žádá pasy a povolení k vstupu do pohraniční zóny. Dva vojáci zde mají postavený větší stan na úpatí kopce a kolem spoustu pet-lahví s pivem. V rychlosti prostudují doklady a pouští nás dál k vojenské základně a bivakovému místu.

Na louku pro kempování jsme museli přemostit řeku. Dle mapy vede cesta přes velkou louku a za ní se napojuje opět přes most na hlavní tah na Shatili. Odpočíváme a jíme na louce, kolem se pase spousta krav, jinak ani živáčka.

Po jídle přecházíme nekonečnou pastvinu až k místu, kde je v mapě zakreslen mostek přes řeku, kterou jsme před hodinou a půl přešli na louku. Stojí zde značka s šipkou „Shatili“, ale most je čert ví kde. Asi ho na jaře odnesla voda. Hledáme nějakou jinou cestu kousek po proudu, ale nic zde není. Ani místo pro brod. Řeka teče hodně zprudka a je hluboká. I když má řeka pouze nějakých pět metrů, neriskuji brodění a možné strhnutí. Naproti nám vidíme lidi. Dva muže, nejspíš Gruzince, jeden z nich vede koně s batohy, a pak dva turisty, které jsme potkali již v Dartlu. Jeden muž, zřejmě průvodce, nám ukazuje kudy jít a jeho ruka míří přes celou louku zpět.

foto: řekou

„Kurva fix“, začínám klít a dodávám „hodina a půl v prdeli a teď se ještě vracet zpět tou podmáčenou zasranou loukou!“ Přiznávám, malinko mě to vzalo, zvláště když zde mají značku směrem na Shatili a na druhé straně břehu stojí ukazatel s nápisem Girevi ukazující přes řeku. V nové mapě je zaznačená trasa taky tudy a najednou toto!

„A ti dementi,“ opět si ulevuji, „si nahoře ve stanu pijí pivo a zevlují, místo toho, aby se tady o to starali.“ „Nad námi je nějaká pohraniční základna, kde si honí čuráky a já tady budu chodit jak blbec přes louku tam a zpátky.“

Trochu funím, ale tahle injekce adrenalinu s nasraností mi pomohla, že jsem tu louku přeletěl jak kamzík, přešel most na druhou stranu a jako fretka na koksu rubal po druhé straně břehu. To ovšem zase neměla Peťa radost, že jí utíkám, ale aspoň jsem jí pobavil.

Po dvou hodinách od chybějícího mostu, jsme na místě, kde jsme mohli být už dávno. „Za mostkem“. Dívám se na místo asi šest metrů ode mě a cukají mi koutky. Nejdelších šest metrů.

Jdeme ještě tak hodinu proti proudu řeky, než slunce začne zalézat a dojdeme k pěknému místu, kde teče ze skály čirá voda a je tu místo pro stan. Dvě stě metrů nad námi u řeky kempuje čtveřice, co nám ukazovala, kudy jít.


19. 08. (úterý) – Je 9:30 a postupujeme směrem nahoru. Dnes vycházíme o něco dřív, protože nás čeká přechod sedla Atsunta. Po chvilce docházíme skupinu ze včerejška, jsou to tedy; dva Němci, jejich Gruzínský průvodce a místní vodič koně s bagáží. Opět dojdeme k řece, kde má být most, ale není. Řeka zde není tak prudká, široká ani hluboká, tak brodíme po kolena ve vodě na druhý břeh. Místní pasáčci zde zrovna stříhají ovce.

Několik minut jdeme za skupinou s průvodcem, ale jejich tempu na lehko nestačíme. Cesta zde není značená, ale je dobře vyšlapaná. Naproti nám jde asi deset koní se zásobami a tři jejich majitelé. Nasadili jsme si svoje tempo a pomalu stoupáme nad pás vegetace, až se dostaneme na kamenné pole. Štěká po nás smečka pasteveckých psů a pořád se přibližují. Naštěstí je nedaleko pasáček a drží je zkrátka. Za psího hlídačského štěkotu je obcházíme po vychozené pěšině a jdeme do poslední etapy do sedla. Několik serpentin po dlouhé kamenné stráni.

foto: k sedlu Atsunta

Začíná čím dál více foukat a z vyšších přilehlých hor to sem zahání mraky. V jednu hodinu jsme v sedle Atsunta pass, ve výšce cca 3 500 m n. m. Dlouho se zde nezdržujeme, jelikož je tu zima a honí se tu kolem mraky. Scházíme proto za sedlo a podobně strmým terénem, jako jsme vyšli nahoru z druhé strany, scházím opět dolů. Po hodince týrání kolen dojdeme do údolí, kde je „bivouac site“ a odpočívají tam Němci a jejich průvodci.

Zvou nás na jídlo a dostáváme krom pochvaly od hlavního průvodce, že jsme to rychle přešli s krosnami, ještě chléb, domácí sýr, salám, rybičky v tomatu a zeleninu a pivo. Jako aperitiv jim nabízím slivovici – neodmítají.

foto: vzhůru

Potom vycházíme dál levým traverzem do sedla, po kterém scházíme níž k vrcholu Khidotani. Němci se jmenují Sabine a Andreas a najali si zde průvodce v Gruzii, aby jim dělal doprovod, sehnal vše důležité a vyjednával auta, vodiče koní a celkově jim pomáhal v Gruzii. Jméno si nepamatuji, ale dle vysoké postavy, hole v ruce, chladného pohledu a vůdcovským manévrům v téhle horské divoké krajině jsme mu dali přezdívku „Gandalf“.

Nakonec s nimi scházíme úplně z horského hřebene a odrovnáváme nohy již dnes a nenecháváme to na zítřejší dopolední rozcvičku. Kempíme o půl šesté u řeky Khonischala, dva kilometry od stejnojmenné vesnice.

foto: výprava s Gandalfem

Po večeři si všichni povídáme a odlehčíme můj batoh vypitím zbytku pálenky. Andreas a Sabine jsou bezdětní zcestovalí padesátníci. Po Gruzii se ještě vydávají do Arménie na nějakou svatbu jejich přítele. Byli také na Kamčatce, v Peru, Skalnatých horách a spoustě dalších míst. Večer prší a na hřebeni se blýská. V teple ve stanu mám před usnutím radost, že jsme to dnes již sešli a nespíme někde nahoře v tom nečase. Ještě větší radost ze sestupu mám, když si vzpomenu na ten ošklivý prasklý puchýř na pravém palci. Už dnes mě cestou dolů dost bolel, když narážely prsty o špici.


20. 08. (středa) – Prší i ráno. Při chvilce klidu balíme vybavení a vyrážíme relativně po rovince do Shatili. Gandalf a jeho skupina vyrazili hodinku před námi. Nohy mám celkem bolavé, ale dá se jít. Kolem pohraniční kontroly zase projdeme bez sebemenších obtíží, jen si vypíšou naše jména, že opouštíme pohraniční prostor a seberou nám papírek s povolením. Kousek za vesnicí Mutso nás bere jeden muž v jeepu. Do Shatili je to ještě nějakých devět kilometrů, navíc je to dost nudná, kalužemi pokrytá cesta a z nebe poprchá.

foto: k vesnici Mutso

V Shatili sháníme ubytování, jelikož si Peťa žádá se dnes vyspat a osprchovat teplou vodou. S těmito požadavky seženeme asi jediný guesthouse v Shatili. Je to spíše domácí ubytování, ale mají bojler. Že je jediný s teplou vodou si opravdu pomyslím, když se do jejich koupelny chodí sprchovat i sousedi. Cena je poměrně standardní v Gruzii, 20 GEL za osobu plus jídlo (smažený lilek, lančmít, chačaburi, chléb a kávu – 10 GEL).

Procházíme ještě malou vísku a sháníme lístky na autobus. Dovídáme se, že do Tbilisi jede maršutka jen ve čtvrtek a neděli. Super, dnes si kupujeme na zítra lístek a další den přesně v poledne se vyjíždí. Dokupujeme ještě nějaké jídlo na ráno a na cestu a pak odpočíváme u řeky na paloučku s pivem. U toho pozorujeme krávy a místní obyvatelé při běžných pochůzkách. Taky se zde zvedl počet turistů.

Paní Mzia, majitelka guesthousu, zde žije pouze přes léto, stejně jako spousta rodin v Shatili. Od října do května žije v Tbilisi a vrací se zde pouze na sezónu. Shatili celoročně obývají jen pět rodin, které mají zvířata. Vesnice je přes zimu úplně odříznutá od civilizace. Přes hordy sněhu neprojede ani auto. Zmeškat poslední říjnovou maršutku se nevyplácí.

Večer sedím na terase s pivem a čtu si. Moc se mi z hor nechce, jako nikdy. Jediné co mě těší je, že si dám ty zpuchýřované nohy do moře.

foto: Shatili

21. 08. (čtvrtek) – Přesní jako šuplery. Ve dvanáct se soukáme do malého busu. Ještě že jsme si kupili včera rezervační lístky. Do Tbilisi jede snad půlka Shatili. Vybaven plnou baterkou poslouchám hudbu a ještě očima přes sklo hltám kavkazskou krajinu. Svahy jsou obří a strmé. Cesta s námi hází, lidi jsou povětšinou tiší. Když přejedeme přes sedlo Datvisjvari, hory se snižují. Vjíždíme do lesnatých částí a pomalu vyplouváme z tohohle údolí.

V Tbilisi se rychle zorientujeme a míříme na vlakové nádraží, jelikož chceme noc zabít cestou ve vlaku do Batumi. Do vlaku je třeba mít místenku. Tu nemáme. Volné místa už nejsou.

Sběrné místo u vlakového nádraží se hemží transity, které rozváží cestující po Gruzii. Najdeme si svou maršutku do Batumi a čekáme do osmi hodin, než vyjedeme.

Hned od začátku je cesta pestrá, protože sedíme vzadu a všichni mají otevřené okna. Na dálnici směrem na Kutaisi to dost fouká a v noci je už i zima. Všichni zavřou okna kromě jedné mladší ženské, co se pořád skřehotá. Když jí poprosím o zavření, odmítá.

Potom se muž před námi jde na něco zeptat řidiče. Ten souhlasně kývá hlavou a mladík se vrací. Sedne si, zapálí si cigaretu a otevře pivo. Dalších pět lidí s ním, včetně ženy s otevřeným oknem, vytahuje cigaretu také. V tu chvíli to okno přivírá.

„To je pi..!“ shodujeme se s Peťou.

Když dokouřili, někteří šli spát, jiní poslouchat hudbu, naše hvězda se směje na celý autobus a vypraví si nějaké fórky se spolucestujícím na vedlejší sedačce. Snažím se usnout, ale moc mi to nejde, zase na mě fouká otevřené okno od té krávy.

Když si zvyknu na její nepříjemný pichlavý smích, všichni se probouzí a zase kouří. Povětšinou na střídačku. Matka na první sedačce zakrývá plenkou miminku hlavu. Celkem mně to vadí, i když jsem kuřák. Holt v těchto zemích se může ještě kouřit téměř všude. Vzpomínám na Pákistán, kde se kouřilo i na poštách a v jiných veřejných budovách.

Poté zase začínám usínat, když v tom se smutná princezna rozesměje a nemůže se utišit. Řidič to asi taky už nemůže poslouchat, tak si zapálí cigáro a pustí hudbu tak nahlas, že budí lidi i v kolem jedoucích vozech.

Z louže pod okap.

Tak hory máme za sebou. Jako před šesti lety, tak i letos mě Kavkaz dostal svou velikostí a odlehlostí. Divoká a osamocená krajina, kde se to v létě ještě hemží několika desítkami turistů a Gruzínců, co si zde vydělávají na celý rok z turistického ruchu. V zimě to tady musí být úplně nedotčené a tajemné. I když jsem kdysi pobýval na severní straně Kavkazu, na ruské straně, mají tyto dvě místa spoustu věcí společných. Především lidi a jejich pohostinnost. Zároveň s tím už i zvyk místního obyvatelstva na přicházející davy turistů, kteří čím dál častěji vidí na bílé, přicházející kůži peníze. Na druhou stranu, nemůžou všechny cestovatele a poznavatele hostit. To by si za léto vymlátili všechny ovce, jenom kvůli přijíždějícím Evropanům. Tak třeba za šest, nebo více let si sem znovu přijdu rozchodit nové pohorky.