Slovinsko - Julské Alpy 2009

26.08. - 31.08
JULSKÉ ALPY

Účastníci: Thomas, Venca (Pesoš), Hanz
Cestovka: sami
Dopravní prostředek: Ford Fiesta 1,1 (Prcek)
Země: Slovinsko
Pohoří: Julské alpy
Julské Alpy
Měna: Euro
Naťukal: Thomas


26. srpna (středa)
Tak tedy dobrá… Jedeme se podívat na tu slovinskou národní horu. Po klasických zařizovacích věcech, od výměny tvrdé měny a nákupu konzumací v jídlolandu, jsme se nalodili v podvečer do třídveřového blesku jménem „Prcek“. Kufr narvaný, zadní sedačka narvaná, Hanz ještě nenarvaný, usedl za volant a ve čtyřech lidech jsme se odebírali na jižní Moravu. Málo pohybu v přeplněném Prcku zavinilo pár zlámaných zad, pár párů dřevěných noh a nějaké ty odkrvené ruce… Už jsem pochopil, proč se Hanz tlačil tak za volant. V Hodoníně byla naše první zastávka (když nepočítám pumpy a Honzíkovy „rauchen pausy“), kde jsme vyložili mou přítelkyni za jejími hodonínskými kamarády. V jihomoravském městečku jsme také navštívili tamní hospůdku „Jupiter“, kde si už Hanz dal pár piveček, pač už měl své odjeto a Tomík si dal džusa či co, jako nastávající pán volantu. Stejně mi bylo nějak bluvno, tak jsem ani pít nechtěl.

Kolem desáté jsme se s Pesošem a tím druhým peciválem pivním zdekovali do auta a rozjeli to pekelným způsobem na Vídeň. Ještě před značkou konce Hodonína si mí drazí spolujezdci otevřeli ferneta a vodku a začali slopat…jooo, řidič, ten těžký život má. Po pár hodinách jsme už vplouvali do té rakouské metropole a koumali večerní město. Nařízený Prcek se zapasoval do třetího rychlostního pruhu na A2 a už si to foukal neohroženě rychlostí o 7 km/h více, než uvádí jeho rodný list. Cesta dlouhá, jak týden před výplatou, mé dva spoluzájezdníky uchlácholila, a tak doprovázen jejich spokojeným chrněním jsem řídil směrem na Klagenfurt. Tímto klukům děkuji za pobavení po cestě a zaměstnávání řidiče (Vídeň – Klagenfurt). Za tím Furtkladenem, jsem si udělal po dlouhé době pauzičku na rehabilitaci noh a zad. Jako správný automechanik jsem zkontroloval zdravotní stav Prcka, Hanz jako správný kuřák si zakuřil a Pesoš jako správný ochrapa, se přemístil z přední sedačky na zadní a vytuh. To už se nacházíme dávno za dvanáctou hodinou a začal nám nový den.


27. srpna (čtvrtek)
Po kontrole vozidla, jsme nadále pokračovali po á dvojce na Villach. Cesta ubíhala, jak Bolt svým kolegům na běžící trati, a Hanz s jeho výborným nápadem mi zpříjemnil cestu na zbytek Rakouska. Prý, že si v každém tunelu dá ločka z fernetího hrdla. Avšak ani já, ani on, jsme netušili, kolik jich je. Hodně. Ztrestal téměř celou flašku. S tímto veselým spolujezdcem po pravé ruce jsme dojeli přes hraniční přechod Wurzenpass až na Slovinsko. Právě tento přejezd hranic serpentinami do Korenskeho sedla, které je ve výšce něco kolem 1000 m.n.m. byla Prckova druhá zkouška. První zkoušku dojet do Slovinska měl úspěšně za sebou, teď se utkal s dlouhým výjezdem do sedla při 22% stoupáním. Zvládl to na první rychlostní stupeň, ani se nezapotil. Je to šikula. Pak už jsme jen sjížděli do údolí, do vesničky Kranjska Gora, kde jsme sehnali v pět ráno ubytování. Byla to vlastně taková loučka u řeky, ale za tu cenu? 0 euro...neber to. Našel jsem si plácek jako víno a šel okamžitě spát.

foto: Ceste k vrcholu Mala Mojstrovka

Slunce však nedopřálo moc dlouhému spaní, protože po necelých 4 hodinách nekvalitního spánku začalo nemilosrdně svítit do očí a ohřívalo spacák do extrémních teplot. Tak jsme ještě spočinuli, dali něco k jídlu, zamorfovali jsme do našich oblečků na hory a vyrazili se podívat na menší vrchol 20 minut cesty od našeho přírodního hotýlku. Nakopli jsme Prcka a vydali se do sedla Vršic, který se nacházel ve výšce 1611 m.n.m. Ještě v živé paměti měl Prcek v kapotě ranní přejezd hranic, a tak serpentiny na Vršic zvládl pravou i levou přední. Pro náš cíl, s názvem Mala Mojstrovka (2332 m.n.m.), bylo třeba zvládnout převýšení něco kolem sedmi set dvaceti metrů. Cesta nahoru šla relativně dobře. Nějaká ta suť, traverz, želízka na přidržení, hřeben a další veselé věci. Náš čas dobytí vrcholu byl zhruba něco pod dvě hodiny. Mraky se už začaly honit kolem vyšších vrcholků a zakrývaly, jak Mangrt (Mangart), kde máme v příštích dnech namířeno, tak i náš hlavní cíl cesty do Julských alp, Triglav. Na vrcholku M.M. jsme pobyli asi půl hodiny a vrátili se zpět do sedla k autu. Odpolední vycházka byla parádní. Pokochaní úžasnými výhledy a protáhnutí těl přišlo vhod. Akorát těch lidí...chjooo.

Tak a po procházce sehnat něco k jídlu. V Krajnské Goře jsme si chtěli najít nějakou domorodou hospůdku s místními jídly, abychom poznali něco nového. Zapadli jsme do asijského bistra. Tak příště. Po půlhodinovém proštudování lístku, jsme nakonec stejně jen ukázali na nějaký řádek a čekali, co přinese. Nebylo to zlé. Asijská klasika. Bambusy, zelenina, nudle, pálivé omáčky, veverky, kočky, krysy, či co zrovna proběhlo kolem kuchaře s nožem. Po jídle nám donesli nějakou lihovinu, která byla jaksi zvláštně zabarvená, zřejmě šlo o saké. Chlastu neholduju, tak nevím. Svůj kalíšek jsem stejně vylil na stůl. Po ukázce českých prasat, co po nás zbylo na stole, jsme vysvištěli na náš romantický plácek k říčce Pišnica. Tam jsme si nachystali věci na zítřejší pochod na Triglav, rozdělali pelechy, natočil jsem budík na půl šesté s melodií přátel (z toho seriálu), otevřeli jsme si plechy a pomalu šli spát.

Vrcholy: Mala Mojstrovka (2332 m.n.m)
Cesta: východní trasa po feratách, s troškou horolezčiny v krvi. Západní trasa lehčí chodící tůra po šotolině a šutrech, schůdná cesta, dobré značení
Čas: 3 hodiny
Délka trasy: odhaduji něco kolem 4 km (ze sedla Vršic)
Převýšení: 720 m (ze sedla Vršic)


28. srpna (pátek) – a cis cis h a g g a h a
5.30 ráno. Nikomu se nikam nechce. Tma, rosa, zima, únava a pár dalších negativních podstatných jmen. Nakonec se posbíráme, jak sousedovi švestky do bečky (t.j. rychle), a vydáváme se do vesničky 15 km od Krajnske Gory s názvem Mojstrana.

foto: Severní stěna Triglavu s jeho vrcholem

Od Mojestrany sjedeme dalších 10 kiláků stoupáním v místech až 25% (Prckův rekord) do Triglavského Národního parku, na parkoviště k Aljaževu domu (1015 m.n.m.). Už se rozednilo, tak jsme pojedli, nabalili se na celodenní výplaz na Triglav, rozloučili se s Prckem a vyrazili na vrchol. Po kratší rovince nás cesta zavedla do lesa, kde se začala sakra prudšit. Cesta zpevněná dřevem a schodky, ulehčily výstup tím spletím listojehličnanů. Tímto terénem jsme se dostali za hodinu o 700 metrů výš. Po překonání tohohle srázolesu, jsme se dostali nad úroveň vysokých dřevin a dál se pokračovalo kolem skal. Což znamenalo také přelézání těchto skal, čímž se objevily první zajímavé feraty. Pomalu se nám odkrývala celá severní stěna Triglavu, která svou výškou měří až 1500 metrů a šířkou 3000 m, čímž se řadí mezi největší stěny v Alpách. Pesoš si nasadil své tempo a zmizl někde ve skalách. Buď chtěl pokořit časový rekord na Triglav, nebo si hrál na indiány, či na schovku. Dodnes nám to neřekl, hlavně, že byl nemocný den před tím a nechtěl s námi popít. Já s Honzíkem jsme si dali svou promenádovou chůzi, ala dědové v kvádru a rukama za zády a ťapkali hore. Tak ne úplně. Celkem jsme šli rychle, což se pak odrazilo i na našem čase. Zhruba dvacet feratových překážek, nám opepřilo cestu po skalách k planině velkých šutrů (hrozně nudná část, možná i proto, že jsme vylezli na slunko a cesta to byla nekonečná), přes které jsme se museli dostat k chatě pod vrcholovou částí. U chaty Triglavski dom, jsme se občerstvili, spočinuli a sledovali mraky lidí jak jdou jak mravenečci za sebou po hřebeni na nejvyšší místo na Slovinsku. Moc jsme nemeškali a vydali se tam též. Počasí nám přálo jen co je pravda… Rychlý stoupák po jištěné cestě, nás rychle vynesl o další výškové metry blíž k cíli. Nastaly první nejisté chvíle na kousku skalky držíce jednou rukou tyčky a vyhýbání lidem co už se sesouvali dolů. Pod nohama sráz, který nebyl lákadlem ke skoku, jsme se vydrápali na hřeben, po kterém se pak šlo značně lépe. Odtud hapat na zádička, tak se člověk zmenší o jeden prostorový rozměr. Hřeben byl také jištěný, takže trasa to byla bezpečná i pro nejmenší. Pouze vyhýbání lidí, či focení krásy kolem, kdy se spoléhalo pouze na nohy naháněly maličkou nejistotu... Tak posledních pár metrů a dostáváme se na samý vrchol julských alp. Výhled je famózní, úžasný, překrásný a kde co všechno. Nebe je stále bez mraků, tak můžeme pozorovat vzdálené vrcholky italských, rakouských a slovinských julských alp. Našli jsme Pesoše (piky, piky Pesoš na Triglavu), udělali momentky z vrcholu, vlezli do plechové budky (bobřík odvahy pro klaustrofobiky) sloužící jako nocleh pro chudáky, kteří nestihli slézt dolů a stihla je bouřka. Je něco kolem jedné hodiny a my svačíme ve výšce 2865 m.n.m, kde je nebe úplně čisté a větřík nezafouká, jak je tahle chvíle na kameni dlouhá…pouze slunce hřeje, samozřejmě i s pocitem dobře odvedené práce.

Nic netrvá věčně (bohužel jen komunisti asi), a je třeba se odebrat k nejhorší části horolezení - slézání. Třikrát jsme se zrovna netěšili, ale nakonec část k chatě, šla slézt relativně dobře. Od chajdy (Tiglavski dom), kde se i dalo ubytovat a přespat (ten Triglav lidi chodí dva dny vesměs), jsme šli stejnou cestou, kterou jsme přišli. Tou nudnou. Došli jsme zpět až k rozcestníku, kde se rozpojovala cesta, na tu, kterou jsme přišli na horu a na tu, kterou teď půjdeme serpentinami srázu dolů. Ono je to vlastně takový okruh, ta spodní část, aby si lidi nezavazeli a aby to nebylo monotóní. Po osmi hodinách na nohách, z toho tříhodinové pomalém slézání, už se ozývaly kolena a chodidla. Ještě nás dolů čekalo zhruba 700 - 800 metrů převýšení (nebo spíš přenížení). Cesta, hodně nekonečná a energie, hodně konečná se spolu snad skamarádily a znepříjemňovaly nám cestu až k horskému potůčku, kde už jsme se napojili na lesní cestičku, kterou jsme došli až na parkoviště. Po deseti hodinách jsme přišli unavení, jak špagáty od loutek a konečně vyzuli boty. Nasedli jme do našeho pekelného stroje a jeli se někde najíst, pač 4 tyčinky za celý den moc není, pro chlapiska jako jsme my. To, že jsem nemohl ohýbat pořádně kotník, abych mohl dupat na pedály, psát asi nemusím.

Vrcholy: Triglav (2865 m.n.m), pohoří Julské alpy
Cesta: velmi dobře značné (jak průvodem lidí, tak spoustami značek), většina cesty po kameních a skále, na skalách velmi dobře zajištěné, cesta dolů druhou částí šotolina, místy scházení po feratě, celkově bez problému, pouze délka cesty náročnějším terénem je vyčerpávající za jeden den, ale za to krásná
Čas: cesta na vrchol 4 hodin, cesta dolů něco pod 4 hodin
Délka trasy: kolem 15 km
Převýšení: cca 1750 m
Triglav

Tak druhý pokus, na sehnání místní hospůdky z místní gastronomií se povedla. Dal jsme si maso s jablky a čím si. Ti dva ani nevím… Bylo to každopádně dobré a bylo toho dost. Co ti balkánci v těch restauracích mají vynikající, jsou obrovské, až nesežratelné porce. Jak v Černé hoře tak i tady, s jídlem nešetřily (nejspíš nějaké zvyky z dob Jugoslávie). Pokrm stojí sice o něco více, než u nás, ale za to dvojitá porce. Zase do plnosyta. Spokojení s dnešním krásným dnem, pokořením Triglavu a pořádného nacpaní, jsme v poklidu seděli a spočívali u piva. Naposledy jsme se jeli ubytovat na louku za 0 €/noc a dali chladit omamné nápoje, které nám moc neříkají. Jelikož zítra vstáváme, až vstanem, a jelikož bude relativně odpočinkový den, a jelikož nejdůležitější část mise je za námi, tak se teda asi trošku cinknem. Jenže co zmůže obyčejný smrtelník proti vyčerpání? Usnuli jsme po dvou hodinách s pohledem na rakousko-italskou hřebenovou hranici, za kterou se blýskalo. Tak snad to nedojde k nám…


29. srpna (sobota)
Kurva! Došlo! V jednu jsme naletěli střemhlav do auta, jak japonští kamikadze do Pearl Harboru. Zbytek noci už stál za kopanec do bachoru.
Po vydatné noční bouřce, přišlo opět slunečné ráno. Nechali jsme trošku proschnout věci, co zbyly venku, vesměs to byl odpad, a vydali se na třetí a poslední vrchol z naší cesty a tou je pohraniční hora s Itálií, Mangart (2679 m.n.m). Pesoš si poprvé osahal volant a vydali jsme se z paloučku do Itálie přes hraniční přejezd Rateče. Odtud na město Tarvisio a z tama jsme se napojili na silnici č. 54 směr Ceve del Predil. Zastavili jsme poblíž horského jezera Lago del Predil, kde byla udělána zastávka na omrknutí jezera. Bylo chladné a neuvěřitelně čisté. Od jezera směr zpět na Slovinsko pořád po 54 byla italská pevnost z 19. století, kterou jsme rychle prolezli a jeli dál k Mangartu. Po dlouhém stoupání nad dolinou Koritnica jsme se dostali k chatě. Koča na Mangrtském sedlu. Z parkoviště, o kousek výš než chata (1906 m.n.n.) jsme vyšli na poslední túru.

foto: Mangart

Bylo už celkem pozdě, začal se zatahovat vrchol za mraky a já s pesošem jsme se vydali do spleti ferat v úžlabí skalisek slovinskou trasou „Ferrata slovenia“. Hanz si udělal svůj vlastní program, čert ví co dělal, já ho kontrolovat nestačil. Výlez na Mangart nebyl zrovna nejjistější, vzhledem k tomu, že bylo mokro, a jistících madel i ocelových lan, bylo už poskromnu, oproti předchozímu dni, tak se muselo i tělo přisát k mokré skále a drápat se a drápat. Začaly taky klesat mraky, což zhoršilo viditelnost. Cestou k vrcholku jsme potkali vysmátou rodinku skoro ve svátečním, jak si to směřuje k cípku tohohle pohraničního kolose. Tak když to jdou oni…! Po dvou hodinách od východu od auta, už jsme svačili u kříže na zahaleném vrcholu Mangartu. Moc jsme tu nepobyli, jelikož tu nebylo nejtepleji. Foukli do sebe potřebnou energii, v podobě čokoládové tyčinky a pak už jen italskou stranou „Ferrata italiana“ hodinu klesali k autu. Mraky už se dostávaly k parkovišti a začalo pokapávat. Mohly být hezké výhledy, ale co už. Pokecali jsme s nějakými čechy u auta, co šli podobné hory a jeli jsme zpět do Krajnské Gory.


Vrcholy: Mangart (Mangrt - 2679 m.n.m), pohoří Julské alpy
Cesta: dobře značné, většina cesty po kameních a skále, na skalách jakštač zajištění, cesta dolů italskou stranou kamení a sem tam ocelové lana, jinak bez větších problémů
Kluky co jsme potkali u auta měli sedáky a karabiny na zdolání vrcholu a zároveň jsme cestou k vrcholu potkali rodinku v teniskách a hadrech do školy, nebo do práce. My šli něco mezi…
Čas: cesta na vrchol 2 hodiny, cesta dolů hodinu
Délka trasy: kolem 3 km
Převýšení: 773 m

foto: Cesta na Mangart skaliskama

Cestou z Mangartu jsme jeli po route 203 a před Bovcem, jsme zbočili na Kal-Koritnica a horskou cestičkou jsme projížděli korytem řeky Soči. Doprckovali jsme po třiceti serpentinách do sedla Vršic a sjeli ku včerejší restauraci. Pán už se nás zřejmě nemohl dočkat. Donuceným úsměvem, nás celé špinavé a zpocené usadil vedle stolu s nafintěnými rakušáky, němcy a jinými podobnými a upravenými. Po opět dlouhém přečítání lístku, mu to nedalo a vyškub nám jídelní papíry ze zašpiněných rukou. Tak jsme si řekli rychle o tamto a hento a čekali jsme na slovinskou dobrotu. Asi jsme se mu jako správní hosti nelíbili. Venku začalo pršet a na širák to zřejmě nevypadalo. Po večeři jsme se odebrali k autu a po domluvě vystartovali směr Bled. Bled Do termálního, u jezera ležícího městečka jsme dorazili už za tmy. Neustále pršelo a bylo takňák všelijak. Domluvili jsme se na apartmánu, že si to po těch 4 dnech zasloužíme. Našli jsme za 20 euro na osobu luxusní apartmánek se sprchou a teráskou a byl zastřešený a teplý a s postelemi (teda dvěma, třetí spal na zemi na karimatce…ten nejslabší…čili Hanz) a dalšími příjemnými věcmi. Zkulturnili jsme se a šli si sednou na terasu s výhledem na jezero a osvětlený Bled. Nádhera. Odpočinek, jak má být před odjezdem. Dokonce kolem terasy prošla i liška (což jsme poprvé viděli na živo), na což majitel toho hotelu říkal, že to je normální, tak my jsme se tvářili že jo, že u nás tež tak běžně lítají. Poslední noc jsme si užili, jak správní valaši (fuj, to bude ráno).


30. srpna (neděle)
Je ráno…fuj, to je ráno. Kdyť jsem říkal. Tak vstávat a balit. Domácí nám dokonce připravil snídani…výborně výborné. To jsme snad nikdy neposnídal co tam. Takže to bylo: miska s vločkami a mlíkem, jogurt s rohlíkem, chleba s paprikou rajčaty a okurkem, k tomu salám, šunku a sýr. Nakonec jsem to zaplácl ještě chlebem s medem. Zapito čajem, jucem a mlíkem. Snídaně, jak má byt. Kluci si dali něco podobného.

Po „lehké“ snídani jsme se rozloučili, nabalili věci do auta a šli se ještě rozplácnout k jezeru a chytit bronz. Po pár minutách čabrání a ležení nás to přestalo bavit, tak jsme se šli za 3 eura projet kolem bledského jezera výletním vláčkem. Nejlepší atrakce. Cestou jsme pozorovali turisty a slovinské ženy, jak se promenádují v sukních a tričku, jak to tak chlapi dělají.

foto: Bledské jezero

Taková vsuvka pro muže. Normálně ty ženy ve Slovinsku nemají prsa! Okamžitě člověk pozná turistku od domorodky…na první pohled. Ale zase jsou pěkné slovanky. Ty co pěkné nejsou, tak ty, ty ženské křivky mají (ale můžou to být také turistky). Nicméně, když se chlap rozhoduje v pubertě a výš, koho si vybrat, tak se musí rozmyslet, jestli je spíš na prsa, či na obličej. Holt jestli si rád hraje, musí vyměnit tělo za krásu obličeje. Pokud sní chce i mluvit a vyrazit do společnosti, musí zvolit variantu „B“ a smířit se z tělem plochým. Prostě co mu je klukovi ušatému přednější. Nebrat do slova :)

Takže se vezeme na vláčku, když v tom nás zastaví policajt. To jsme ještě neviděli, sebrat provozovatele atrakce. Vzali si papíry, dali mu dýchnout a odvedli si ho sebou na stanici. Bůh ví, co nafoukal, čert ví co dělal na fízlárně, každopádně za 15 minut přišel a pokračovalo se v projížďce bledského jezera a hradu a všech těch krás kolem. Po projížďce jsme si vyšli k hradu, uvážili, že 7 € je za vstup dost, a tak jsme šli to radši projíst do pizzerky. Pak už jsme jen šli pospat před cestou na pláž a po paté jsme opouštěli tohle čisté a krásné lázeňské město. Vlastně když to tak koumám a uvažuji nad tím, tak Slovinci celkově mají všude pořádek. Jak kolem cest, tak na horách a řekách, ve městech i tak všude. Upravené, všechno porovnané, nebo že by nás čekali a chtěli se ukázat?

foto: Páni policajti kontrolují řidiče mašinky

Vyjeli jsme směrem na Jesenici a tunelem do rakouského města Rosenbach. Odtama na Villach a pak už po A2 na Vídeň. Před Klagenfurtem, u Worther see, jsme doplnili žaludky a vydali se směrem k českým hranicím. A to už se asi víc nic pořádně nestalo, jen nás ve Zlíně ve tři ráno stopli policajti na kontrolu, která proběhla úspěšně a že cesta spojující Bílovec s Březolupy vypadala, jak…to nejde ani popsat. Dojeli jsme v pět nad ránem a tak skončil náš turistický výlet v krásné zemi.

Závěrem, Slovinsko výborné!