Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Severní Argentina

Jak byla severovýchodní oblast Argentiny jednotvárná, až nudná, tak severozápad této země požitky z cestování velmi zpříjemňuje. Ze Sant Luis se dostaneme třemi rychlými stopy až na okraj Mendozy. Na dohled se tyčí vrcholky zasněžených And, kde místní Argentinci jezdí do lyžařských center. Dále v této části navštívíme severněji položené město La Rioja, poté pochmurný San Miguel de Tucuman, hned na to Saltu – město v údolí, a nakonec krásně zbarvenou oblast Jujuy.



Plaza Independencia


Mendoza je pěkné, vínem oplývající podhůrské město. Na první pohled zaujme prostornými náměstími a hlavními třídami, že se člověk i v centru necítí stísněný, jako v některých jiných městech. Důvodem bylo znovupostavení města po ničivém zemětřesení z roku 1861, aby se davy lidí mohly přesouvat na evakuační místa. Hned po příjezdu vyhledáváme informace kvůli mapce města a doporučení nějakého levnějšího hotelu. Mladík, zřejmě po pár šlucích, se k tomu staví trochu chladně, protože nečekal, že v tuhle roční dobu a ještě v neděli k večeru někdo přijde, ale i tak ze sebe vyloudil místo ubytovny nedaleko odsud. Zaznačí nám teda jméno i s puntíkem do mapy a s úsměvem se rozloučí. Dle adresy hotel teda najdeme, jen zjistíme, že se týpek sekl s puntíkem o dvě ulice a hotel změnil již dvakrát jméno. Ale poradil nám a zůstáváme tam!


Cerro de la Gloria

Plaza Espaňa


Další den chceme navštívit nějaké vinice. Objedeme asi pět v městské části Maipú, ale buď musíme mít rezervaci, nebo chtějí vysoký vstupní poplatek. Jelikož jsou zde i plantáže s olivami, a jelikož jsme ještě na takovém místě nebyli, jdeme se poptat na prohlídku olivovými háji. U domu jednoho pána, kde vidíme několik stromů s olivami, se ptáme, kde je v okolí nějaký takový háj, nebo fabrika na olivy. Po pár minutách bavení nás Carlos (jak se představil) provádí zahradou, kde pracuje jako správce. Jsou zde tři druhy oliv: jedny malé na olej a pak dvoje k jídlu. Jedny z toho velké, kde se vkládají papričky, nebo tuňák místo pecky. Je tady taky velký dům, kde jsou pokoje na ubytování, zasedací místnost a dokonce i malý interní kostel s pokojem pro kněze! Na konci prohlídky nám připraví občerstvení s vínem a ještě se bavíme o běžných věcech, například, že má taky vyhřezlou plotýnku, která ho trápí a dřív býval projektantem v San Miguelu. Máme tolik společného!


S Carlosem na olivové plantáži

Domek při olivovém sadu

A svatostánek v něm


Mendozu opouštíme ráno a autobusem jedeme za město. V téhle oblasti jdou stopy poměrně snadno. Původní plán dojet do San Juanu měníme v momentě, kdy jsme u města příliš brzy. Jedeme dál do vesnice Vallecito, kde je velké poutní místo s názvem Difunta Correa. Pro mnoho motoristů je to velká modla a při cestě kolem se sem vždy zastaví a pokřižují se. Příběh tohoto místa nám vysvětluje jedna paní v muzeu ve městě La Rioja. Žena jménem Deolinda Correa žila na začátku 19. století, kdy se u moci handrkovaly dvě politické strany. Když se jedna z nich dostala k moci, chtěla vyhladit muže, kteří byli proti této straně. Zabili tedy jejího manžela. A jelikož s ním měla syna, rozhodla se utéct, aby jej nezabili také. Běžela více než 62 km a to právě tímto místem. Zemřela zde vinou dehydratace a na prsou měla živé dítě, které ji cucalo s prsu mléko. Nyní je na malém kopečku u vesnice Vallecito několik sošek, svíček, červených stuh a fotek řidičů a jejich SPZ karet. Taky je zde spousta plastových lahví, které symbolizují vodu pro Correu. I kolem cest v Argentině je několik takových pomníků s PET lahví (je jich třeba 200 kusů naskládaných na sebe). My pořád, že je u cesty bordel a ono to svaté místo!


Difunta Correa


Z Vallecito stopneme první auto a jedeme asi 60 km na křižovatku, kde je planina a studený vítr. Pán odbočil vlevo a jel do vesnice vzdálené 5 km a my zde uvízli na dvě a půl hodiny. Naštěstí jsme si v Mendoze koupili dlouho vzpomínající bundy, tak u cesty na studeném větru příliš netrpíme. I přes tuto prodlevu se dnes za světla dostáváme až do La Rioji, která byla vzdálena ještě přes 300 km.


Dlouhé čekání nikde


La Rioja je v porovnání s Mendozou malá, ale zase o dost klidnější. Na procházení pod mrakem jak dělaná. Je zde klasické náměstí se zelení 25 de Mayo, kde je krásná katedrála. Nedaleko se nachází nejstarší kostel v Argentině Convento Santo Domingo (1623) – menší kamenný kostel i s farou a ubytováním pro sestry. Je zde také muzeum vybavení kostela z té doby a i samotný interiér kostelíku je moc příjemný. Na Plaza 9 de Julio jsou zase kolotoče a policejní stanice. Ve městě navštěvujeme ještě muzeum folklóru. Mají tady vanu z kraví kůže, která je pastvou pro oči. Několik hudebních nástrojů a krojů. Od paní se dovíme něco o již zmíněné Difunta Correa a taky o lenosti Argentinců. Říká, že jsou všichni Argentinci hrozně líní a pořád si jen na něco stěžují. Což můžeme potvrdit, protože nejednou si někdo v autě vyléval srdce, jak se má strašně a nemá peníze a kdesi cosi. Paní z muzea ještě dodává, že sousední obyvatelé Chile, se mají podstatně hůře, ale nestěžují si a makají. Argentinci si postěžují rádi, i když se prý nikdy neměli špatně. Možná proto. Kdyby měli, byli by rádi, jak se nyní mají.


Katedrála v La Rioji

Nejstarší kostelík v Argentině

V muzeu - figurky místního umělce


Z města La Rioja do San Miguelu de Tucuman si uděláme mezizastávku s Augustem v Concepcionu. Mají zde soutěž v tancích a tančí od malých dětí až po dospělé tanečníky. Všichni mají kroje a zvesela se baví. Zajímavý je tanec Malaybo, který připomíná něco mezi stepem a dupákem. Prý vznikl tak, že když muži sesedli po dlouhé jízdě z koně a protřepávali si nohy, aby se jim v nich rozproudila krev. V Tucumanu dostaneme několik rad, kudy nemáme ve městě chodit, hlavně v jedné čtvrti kolem hlavní cesty č. 9. Vede tudy drogová cesta z Bolívie do Buenos Aires, tak je dobré se místu vyhnout, protože se kolem drog točí spoustu delikventů, lupičů a prostitutek. Sám Augusto to vykresloval dost nehezky. Zvedá se jim tady počet nakažených AIDS a čím dál mladší lidi fetují. Jinak centrum San Miguelu je pěkné a koloniální. V neděli je tady vylidněno, tak si procházku dopřáváme po městě skoro sami. Samotné náměstí Plaza Independencia ukazuje nejhezčí budovy ve městě. Hlavní katedrálu, honosnou vládní budovu, kostel San Francisco a další historické stavby. Nedaleko po pěší zóně Peatonal se nachází „Dům nezávislosti“. Na Plaza Yrigoayen je velká stavba Palacio de Tribunales.


Na soutěži tance - mladý válí malambo

Náměstí v San Miguelu


Jelikož je Argentina poměrně drahá oproti předchozím státům a v plánu máme jet zhruba za měsíc na jih do Patagonie, zvažujeme koupi stanu. Ten jsme v Guatemale poslali domů kvůli mým bolavým zádům s vyhřezlou plotýnkou. Od té doby se problémy nevrátily, tak doufám, že jsou záda v cajku. Navštěvujeme tedy jeden market, kde najdeme obstojný stan za tisíc pesos (1600 Kč). A je na něj dnes 30% sleva, takže je to něco jako znamení, abychom jej koupili. Přikoupíme ještě dvě karimatky a jdeme k pokladně. V obchoďáku mají „vylepšovák“ na urychlení kas. Každý zákazník si musí vzít u pokladen čip, naskenovat jej u monitoru, vybrat jak je zhruba velký jeho nákup a pak čekat, než se na displeji čipu objeví číslovka pokladny. Mezitím, co zbytečně čekáme na pokladnu číslo 3, kde je ještě zákazník, je uvolněna jiná pokladna, ke které nemůžeme, i když se paní za kasou kouše nudou. Tento systém zde „funguje“ půl roku a zákazníci o něm příliš neví, protože taky zmateně pobíhají po obchodu, od kas k uličkám, od uliček k informacím, případně se jen točí na místě a netuší, co mají vlastně dělat. Jedné paní dokonce pomáháme s vyřízením pořadového čipu. Prostě zlepšovák, za který někdo určitě dostal metál.


Palacio de Tribunales

Salta


Další město, které navštívíme, je Salta. Pro mě rozhodně nejhezčí město severní Argentiny. Je to město v údolí, kolem hory a styly a slohy budov jsou znamenité. V noci k tomu překrásně nasvícené. Celé náměstí (Plaza 9 de Julio) čítá na každé straně minimálně dvě pěkné budovy, kterým večer reflektory přikreslují pohodovou atmosféru. Kostel San Francisco se zase nese v duchu bonbonů, protože je až přeplácán barvami, ale jde se na něj hezky a dlouze koukat. Jen ho nyní hyzdí lešení na věži. Nad městem je vyhlídka San Bernardo, kde se dá dojít po několika desítkách schodech. Ve městě je ještě několik dalších parků, legislativních budov a dvě přelidněné pěší zóny - Florida a Juan Alberdi - a dá se říct, že by se Salta dala procházet pořád dokola a neomrzela by. Jeden den se vydáme do nedaleké vesnice San Lorenzo, kde je přírodní rezervace, tak si uděláme dopolední výlet mimo město, protože jsme zase pár dní trávili ve městech a na silnici kvůli dlouhým přejezdům. Po třech nocích opouštíme Saltu a jedeme do poslední provincie na severu Argentiny – Jujuy.


Noční Salata

V přírodní rezervaci u San Lorenzo

V katedrále - Salata


Trochu nám pomůžou tři Francouzky, které stopneme za Saltou. Přejíždí velkoměsto San Salvador a jedou až do Huamhuaca, směrem, kam míříme taky. Nevím, zda je to štěstí, nebo už víme jak nastavit správně na silnici palec ke stopování, ale daří se. Cesta vede překrásným údolím, měnícím barvy skal. Je to vyprahlé místo s kaktusy, ale ty zbarvené kopečky jsou tak neodolatelné, že i holky musí zastavovat na focení. Dojedeme s nimi do vesnice Maimara a rozloučíme se. My si projdeme rychle vísku a pak se vrátíme na hlavní cestu, kde nám zastaví dva důchodci jedoucí přímo do Purmamarcy, dnes již našeho konečného místa. Myslím, že to bude spíš tou ladně houpající rukou.


Oblast Jujuy

Miamara, Jujuy


Purmamarca je malá vesnice přímo pod duhovými horami a člověk by mohl čučet na ty barvy celý den a protírat si oči, zda sní, či bdí. Jinak samotná víska je tvořena čistě pro turisty, takže samý hotel a ubytovací zařízení a trhy s místní tématikou. A jelikož jsme nedaleko Bolívie, tak se tady dost projevuje indiánský folklór a pestré barvy šátků a ponč z alpak. Další den trávíme skoro celý v přilehlých barevných horách a je vtipné jít po hřebeni chvíli po žlutém podloží, po pěti metrech po červeném, následně hned po zeleném a ještě po bílém a fialovém a jiném. Celý okruh je zdarma k procházení a člověk se tu dost vyblbne. U centra města je malý kopeček, kam se jdeme na večer ještě podívat na „kopec sedmi barev“. Když k němu dojdeme, chtějí po nás poplatek za vstup na malý kopec, vzdálený asi 50 metrů. Celý den lítáme po okolních kopcích a nikdo nic nechce a teď mám platit za kopeček? Paní na mě kouká a říká, že je to soukromé. Nevím, jestli mám plakat, nebo se smát, ale chápu. Jezdí tady s lidmi totiž jednodenní tour ze Salty, které zde autobus vyklopí, ti se přesunou sem, zaplatí stupidní poplatek, nakoupí si něco na trhu a jedou pryč. Je to byznys, tak co by ne.


Purmamarca a duhové hory

V centru Purmamarcy

Místní trh

Barevná zeď - ze všech barev místních skal

Na procházce po okolí

Okolí Purmamarcy


Následující den ráno se z Purmamarcy přesouváme do Chile, do San Pedro de Atacama. Jedeme busem, protože aut zde moc nejezdí a prý je zde hodně policejních kontrol. Udělali jsme dobře, aut fakt moc nebylo. Avšak kontrol také ne. Na hranicích jsme dostali papírek o vstupu do Chile na 90 dní, projeli nám skenerem batohy (nesmí se převážet zelenina, ovoce, med, maso, kytky – nic, co by mohlo mít nějaké bakterie) a pokračujeme k San Pedru. To už je ale jiný stát a jiný článek.           


T&P           


Ahoj Jujuy