Velká Fatra 2011

02.06. - 05.06.
VELKÁ FATRA

Účastníci: Renča, Mauťa a Thomas
Cestovka: sami
Dopravní prostředeky: Vlak
Země: Slovensko
Pohoří: Velká Fatra
Velká Fatra
Měna: Euro
Naťukal:Thomas

foto: Útulňa v sedle pod Borovníkom

Další rok utekl, další trempská sezóna započala a další cesty na Slováky se nevyhnutelně blíží. Už je to zřejmě tradice odjet koncem jara, či začátkem léta na východní stranu střední Evropy. Odfajfknuto už máme; Chočské Vrchy, Oravské Beskydy, Malou Fatru, Nízké Tatry, Slovenský Ráj a malou část Vysokých Tater. Jedno z větších pohoří nám ještě zbývá, tj. Velká Fatra, kterou se budeme snažit v prodlouženém víkendu co nejvíce prochodit.

foto: Kostel ve Vlkolínci

Jak se mění každoročně místo přechodu, tak se mění i sestava. Aspoň malinko. Mauťa od loňska zůstal, jelikož mě z letošních víkendovek (krásných Hostýnských vrchů a ze dvou třetin propršených a třetiny spálených MS Beskydy) přesvědčil, že je to zkušený skautík. Bohužel vypadl Pesoš, který je v Práglu nyní a víkend se mu kryl s příjmačkama na výšku. Úplná novinka je kladenská rodákyně Renča, se kterou jsem se seznámil přes cestovatelský portál a nyní nám bude 4 dny zkrášlovat pobyt na hřebeni VF.

foto: Čierný Kameň

Klasika. Čtvrtek odpoledne odjezd. Kalendář ukazuje 2. Červen. Renča už musí vyjet v 11 z Prahy, aby Marťu vyzvedla před třetí hodinou na vlakovém nádrží ve Valu. Já i tento rok nastupuji na Vsetíně. Počasí se zatím ukazuje v tom lepším, slunečním světle. Svištíme směrem  Horní Lideč a pokračujeme dále na Žilinu. Je to jedna z nejhezčích vlakových tratí co znám a zatím se mi ještě nestačila okoukat. Jedete krásně zvlněnou krajinou mezi Vsetínskými a Vizovickými vrchy, která se postupně mění v Javorníky a Bílé Karpaty. Do toho se pozměňuje ráz celé přírodní a kulturní krajiny. Vychutnávám si krajinu kolem Čertových skal, Valašských Klobouk a dalších míst, které jsem jako malý táborník a později i jako trempík a ještě později cyklojezdec nesčetněkrát procestoval.

foto: Na Klaku - sušení

Zády stojící k odjíždějícímu vlaku dále k Tatrám, se vydáváme do centra města Ružomberoku, kde bychom měli nalézt turistické značky, které bohužel až na červenou nevedou rovnou od vlakáče. Po ¾ hodině hledání nalézáme nad Temnou uličkou se schodky rozcestník, podle kterého se vydáváme po zelené značce směrem k Malinu Brdo. Po necelé hodince se dostáváme kolem chatové oblasti z města ke Krkavé skále. Přecházíme zelenou odbočku kolem Vrchu Sidorovo a scházíme po cyklostezce do památkové vesničky Vlkolínec, kde je každá chaloupka kulturní památkou, což si rozhodně dle vizualizace zaslouží. Deseti minutová zacházka 19-tým stoletím, než jsme se opět napojili na zelenou stezku, nám tudíž ani nevadila.

V sedle pod Borovníkom je útulňa. Nám se pomalu začíná přeměňovat světlo denní na šero. Končíme tedy zde a zítra pokračujeme dál. Večer prožijeme u ohně, buřtíků a třech litrů vína. Cosi se smráká a hřmí. Využíváme přístřešek k přenocování, na kterém si ještě v jedenáct večer opravujeme došky, aby nám nezatékalo dovnitř, kdyby se bouřka dostavila. Nakonec bylo hrobové ticho až do rána. Počasí je hold neřád.

foto: Dlouhá cesta k cíli

3. 6. (pátek) – Budím se a převaluju půl noci. Nakonec vstávám v osm a jdu se umýt k pramínku vody, mezi tím, než zavře čajík. Začíná moc hezký slunečný den. Při snídaní pozorujeme baču, jak vede ovečky po louce. Vycházíme po půl desáté směrem Vtáčník a před Šiprúnským Vyšným sedlem svačíme. Po hodině a půl přecházíme Malou Smrekovnicu (1485 m n.m.) a po další necelé hodince se dostáváme k vojenské zotavovni Smrekovnica. Žízeň zaháníme v místním hotýlku na zahrádce Keltem. Počasí svou vyschlou krajinu zahání kroupami. Přeháňku, kterou jsme přečkali ve stylové hospůdce, kde nám zpříjemňovaly posezení Um, Demanovka a Frndžalica (Demanovka s Borovičkou).

foto: Pózující Mauťa

Jsou čtyři hodiny, vydáváme se na Skalnu Alpu (1463 m n.m.), přes Tanečnici (1459 m n.m.) k Rakytovskému sedlu. Za půl hodiny od sedla se s krosnami vyškrabujeme na dnešní nejvyšší vrchol “Rakytov“, se svými 1567 metry nad hladinou moře. Zastávku s kocháním se výhledem na Nízké Tatry ze strany jedné a ze strany druhé hřebenem, který půjdeme následující den, využíváme k vrcholovým fotkám a vrcholovým panákům slivovice.

Pokračujeme dolů téměř bez zastávky přes Kračkov (Minčol), až ke Grůňu, kde nabíráme vodu do prázdných PET lahví. Podle mě nejhezčí úsek Velké Fatry. Obcházíme vrstevnicí masiv Čierný Kameň a do půl hodiny stojíme v Sedlu Ploskej, kde na nás čeká nově postavená útulňa. Dá se říct, že celkem záchrana, jelikož Slunce už zalezlo za Velkofatranskou magistrálu a my už byli unavení, jak pilka na švýcarském noži, která řeže stromy v Sekvojovém parku. Původní pochod až k salaším pod Suchým vrchom, byl tudíž zamítnut a plán jít další den až na Ostredok (1592 m n.m. – nejvyšší vrchol VF) úplně skartován. Se soumrakem vaříme teplé jídlo a rozděláváme postele pod stolem. Panákem doklepneme den a v tu ránu usínáme.

foto: Rakytov

4. 6. (sobota) – Vstáváme opět kolem osmé a snídáme všelijaké zbytky. Dokonce jím olomoucké syrečky, které jsem nikdy nejedl. Omrkli jsme mapu, kudy se vydáme dál a načerpali vodu u nedalekého korýtka. Jde se dnes relativně dobře, jelikož se krosna pořád zlehčuje a navíc vyrážíme po vrstevnici k chatě Pod Borišovom. K chatě to potom bylo celkem sešup a nápor pro klouby.

Od chaty se napojujeme na červenou značku, která je hlavní trasa Velkofatranské magistrály. Po hodince zase nabereme nadmořskou výšku a to na 1327 m n.m. (což je o 4 metry výše než naše Lysá hora) až na vrchol Javorina. Odsud jde hlavní trasa Velké Fatry jak na horské dráze. Povětšinou vrcholky kolem třinácti set metrů, padají a stoupají plus mínus o 200 výškových metrů. Začíná se zatahovat nebe a blýská se všude kolem nás. Nad Nízkými Tatrami jsou mraky černější než podpaží půldolara. Z druhé strany nad Martinem prší, za námi a všude kolem nás vlastně taky. Nám se to čert ví proč, vyhýbá.

foto: Velká Fatra, za ní Nízké Tatry

Stojíme na Malém Lysci, připíjíme vrcholovou a slyšíme kapky deště, jak se zachytávají za listy. Oblékáme se do pláštěnek a tak nějak celkově kryjeme batohy, jak to jde. Naštěstí se nacházíme pod stromy, tak většina zůstává na střechách korun. Procházíme vršky Jarabinu a Vyšnou Lipovou. Téměř po dvou a půl hodině chůze deště bez přestávky, se rozhodneme pro vaření déšť, nedéšť. Na téhle trati není žádný přístřešek ani nic krytého. Vzpomínáme na čtvrteční příjezd, kdy po vyjití z Ružomberoku, jsme viděli takových dřevěných, krytých odpočíváren asi pět. Taháme bombu, chystáme čínské nudle. A ejhle, přestává pršet.

foto: Vrcholovka na Klaku

Po nasycení svištíme dále k dnešnímu cíli Kľak a cestu nám zpříjemňují paprsky, co prosvítají hustou houští porostu ve VF. Z dálky už vidíme mohutně tyčící se skálu Kľaku. Kopec, jež není nikterak vysoký (1394 m n.m.), ale svým vzhledem tady předčí kde jaký kopec na magistrále. Trošku připomíná Rosutec na Fatře Malé, ale jen ždibeček, jelikož Rosutec je jiný kalibr. Na vrcholku sušíme mokré věci a odpočíváme. Moc dlouho se to ale vydržet nedá, jelikož mušky, takové miniaturní svině, koušou jak svetry od babiček. Balíme a scházíme dolů. Přecházíme poslední vrchol dnešního dne, Kliačík (Chládkové – 1240 m n.m.) a strmákem strmým, krůček po krůčku pajdáme k sedlu Príslop. Dochází nám voda a na mapě je pramínek pod Nižnou Lipovou, což je po cestě. Dnes to musíme doklepat až k sedlu Vyšné Rudno. Za hodinku máme vodu, i se nacházíme u značky konec NP Velká Fatra, kde přespíme. Při západu slunce, který z posledního osvěcuje Malou Fatru a jeho hřeben, chystáme oheň a igelit, kdyby náhodou pršelo.

Sedíme u ohně, děláme topinky s anglickou na ohni, povídáme si o posledních dvou dnech, jak byly parádně prožité a při pohledu na hvězdy a u poslechu jemného praskání dřeva v ohništi usínáme.

foto: Velká Fatra

5. 6. (neděle) – Po ránu sušíme ještě včerejší věci a snídáme polévku s čajem. Odcházíme po deváté a už jen tak lážo plážo zhrčíme z hřebene. Za hodinu jsme v Ľubochnianském sedle. Odtud už ale pochodujeme po modré do vesnice, jelikož nemáme více času na celkové projití VF magistrály.

Docházíme kolem prázdných penzionů v Ľubochni (za komunistů nejspíše plně vytížené), baráčky ovšem i dnes pěkné. Kupujeme jízdenku a lupneme v místní hospůdce dva Martinery a opět Démonovku. 13.44 nasedáme na vlak a jemně načlí jedeme do Rožumberoku, kde máme 27 minut na přestup do Žiliny, do které dojíždíme 15.37. V Žilině s Marťou letíme na lahvany do Tesca a po páru uspěchaných minutách naskakujeme na rychlík do Prahy, kde na nás čeká Renča v kupé. Jedeme směr ČR ovšem na Třinec. Do…! Kdyť jsme měli jet EC-čkem... Průvodčí s námi debatuje, ale marně, s Marťou vystupujeme ve Třinci a děj se vůle boží. Loučíme se s Renčou, která pokračuje dále na hlavní město.

S Třince jedeme do Českého Těšína, kde máme hodinku čas. Vlastně máme spoustu času všude, jak v Havířově, tak ve Frýdlantu, kde se zdržujeme na večeři s Marťovým kamarádem. Do Valu dojíždíme po desáté hodině, škoda, že jsme zde měli být už v pět. No nic, aspoň byl zážitek…

foto: Západ