Rumunsko 2013 - Retezat
RUMUNSKO (19.07. - 03.08.) 2013
Vracet se na místo činu, není dáno jenom vrahům, říká se. O bádání po cizích končinách nikdo nemluví. Rumunsko navštěvuji již po třetí, tedy pokud počítám i třídenní transitní přejezd při cestě do Asie. První návštěva téhle severní balkánské země proběhla v létě 2007. Tehdy jsme jeli celá parta dodávkou a Rumunsko jsme prokřižovali, jak to šlo. Projeli jsme ho sice hezky, jenže jsme k němu nějak nepřičichli, neochutnali jeho zvyky, neviděli ho tak, aby se nám vrylo pod kůži. Při kratším pobytu je dobré vybrat si pouze jedno místo, jednu část země a pořádně se v ní vymáchat. Jen tak lze poznat zvyky, kulturu a lidi, kteří obývají navštívenou zemi.
Jelikož je Rumunsko poměrně velké, aspoň v porovnání s Českou republikou, vybrali jsme oblast Sedmihradska, kde pobudeme zhruba 16 dní, protože spousta zajímavých míst je právě zde. Divoké a krásné pohoří Retezat, nejvyšší pohoří Fagaraš se svým vyhlášeným hřebenem, v nižších polohách pak historická a okouzlující města Sibiu, Kluž, Brašov, a také Sighisoara, která je obestřená historky o Vladovi Tepešovi, ze kterého později vzešel Dracula. Čili spousta muziky za málo peněz.
foto: Nádraží Simeria
19. 07. (pátek) – Minutu po půlnoci odjíždíme lehátkovým vozem z Hlavního nádraží v Praze směrem Budapešť – Keleti. Páteční noc prospíme ve vlaku a po osmé hodině ranní přijíždíme do hlavního města Maďarska. Proběhne krátký přestup do vlaku na vedlejší koleji a posunujeme se více na východ do města Arad. O půl třetí stojíme na peróně v Aradu. Jelikož jsme naše jízdenky zakoupili pouze do tohoto pohraničního města, běžím ještě koupit lístky do města Simeria. Vlak zde deset minut čeká, je třeba si pospíšit.
U všech třech okýnek je fronta, jak u řezníka. Nevím proč, ale pokaždé, když si kdekoli stoupnu do řady, má se posunuje nejpomaleji, ne-li vůbec. V mojí řadě vždy stojí lidé platící desetikorunové částky tisícovkou, na něž nemají prodavači na vrácení. V mojí řadě, stojí pokaždé lidé, kteří si rádi povídají u okýnka. A pokaždé když si přejdu do jiné řady, která se posunuje nejrychleji, záhadným způsobem zpomalí. Objeví se v ní kouzelná nedoslýchavá babička, která tady před chvílí nestála, jede do sousední vesnice a dlouze debatuje s prodejcem o počasí, mládeži a o tom, jak se lístky zdražují. Potom pět minut přepočítává své drobné v peněžence, dá stranou mince z Rakouska – Uherska a zjistí, že v drobných to nenastřádá. Nyní přichází chvíle, kdy vytáhne tisícovku a paní za okýnkem kýve hlavou, že zpět mít nebude. Čekáním už jsem z toho vyrostl minimálně na dva metry padesát a přecházím do řady, kde jsem stál původně. Kdybych v ní zůstal, sedím už ve vlaku. Koupím tedy dva lístky a běžím zpět. S píšťalkou naskakujeme do vlaku a jedeme dál k Simerii.
Ve vlaku nám průvodčí sdělí, že lístky koupené za deset Euro, platí pouze do pomalejšího vlaku. My prý jedeme „fast trainem“ a cena pro rychlík činí jednou tolik. Když se dovíme, že je to pravda, platíme dalších deset Euro průvodčímu, který si se mnou dal schůzku v jídelňáku. Nejspíš jsem mu měl k tomu popřát i dobrou chuť, protože desetieurovka zmizela zřejmě v jeho kapse.
foto: V NP Retezat
Jakmile dojedeme do Simerie, koupíme si lístky (4,4 leu/os) do Subcetate, vesnice nedaleko pohoří Retezat. Vyměníme zde i peníze a čas čekáním na vlak trávíme ochutnáváním místního piva. Dnes již poslední vlak do Subcetate vyráží před sedmou hodinou a na místě jsme po půl osmé. Ve vlaku potkáváme Michaela, doktora z Aradu, se kterým prohodíme pár vět o Rumunsku a horách. Taky nám říká, kdy máme vystoupit, jelikož málo kde je vidět čitelně název stanice.
Čas se krátí a potřebujeme se dostat dnes ještě do místa Gura Zlata. Využíváme tři autostopy, které nám zkrátí 30 km a převezou do výchozího bodu pro přechod Retezatu – Gura Zlata (749 m n. m.). Dva stopy byli Rumuni, kteří rádi chodí po Karpatech a z toho jedno auto se třemi trekaři směřovalo dokonce na víkend na Retezat. Začínám se obávat, že na hřebeni bude spousta lidí.
foto: Pasoucí se ovce u jezera Zanoaga
Gura Zlata je poměrně klidné místo, o čemž jsme se přesvědčili, když jsme k němu došli. Stojí zde zhruba tři chaty, karavan a pár ohnišť. Nevidíme žádného turistu ani náznak ruchu v chatce. Naopak je příjemný klid, jen potok hučí. Na kopci nad námi je nějaká rumunská slezina v chatě, ale slyšet je moc není. Překvapilo mě, že jsme zde téměř sami. Překvapilo, ale potěšilo.
20. 07. (sobota) – Vstáváme v půl osmé. Slunce pomalu vykukuje zpoza lesního porostu. Balíme věci a po červené značce pozvolna plujeme mechovým údolím kolem potoku Radesu Mare. Potom se začne cesta zvedat a procházíme pásmo lesa, kde potkáváme skupinku 4 Rumunů, co se zde vydali na lehko projít část Retezatu. Přes stromy a později kleče vystupujeme nad hranici lesa a poté už po loukách a pastvinách s úžasným výhledem míříme k jezeru Zanoaga. Ještě jeden traverz po vrstevnici a dostaneme se asi 70 metrů nad jezero, kde nás čeká poslední dnešní sestup. V dálce nad Bukurou, kam máme namířeno zítra, se smráká a vypadá to tam dost nepříjemně. Když dojdeme k jezeru, ptá se nás muž v červené bundě z refuge, odkud jsme. Když se dozví, že z České republiky, podívá se za sebe, poškrábe se na hlavě a gestem ruky nás posílá k volnému plácku za kameny, ať si tam rozděláme stan. Skoro to vypadá, že má místa ke spaní rozdělené podle národnosti. Začíná pokapávat, rychle rozděláváme stan a vaříme polévku a čaj. Nakonec z toho nic není, pouze se přihnal silný vítr, který monotónně zakrývá a vymetá oblohu.
foto: Jezero Zanoaga
Cesta sem není náročná, pouze se musí překonat převýšení cca o 1200 metrů. Časově cesta z GZ k jezeru Zanoaga (1997 m n. m.), kde je refuge, voda a místo pro stan, trvá 5-6 hodin. U jezera se dá umýt, i když voda je dost chladná. Je zde horská služba a pasáčci s ovcemi, co je tady ale především, je klid a krásné okolí.
Večer pořád fouká a silně to lomcuje se stanem. Pozitivní je, že vítr odvál všechen hmyz, který kolem nás neustále lítal. Záchranář se do setmění dívá dalekohledem do hor, zda ještě někdo nepřichází. My se po západu slunce přesouváme do stanu s plápolajícím tropikem.
foto: Refuge u Zanoaga
21. 07. (neděle) – Po nočním lehkém dešti přišlo mlhavé ráno. Když jsem vystrčil hlavu ze stanu, krom šedé zdi končící tři metry přede mnou nešlo vidět nic. Je třeba chvilku vyčkat, zda si to počasí nerozmyslí. Celkem slušně fouká vítr, tak by tu mlhu mohl odfouknout. Pokouší se o to celé dopoledne a vždy jak odfoukne okolní opar, následně přifoukne další.
foto: Sysel
Kolem desáté se trochu počasí umoudří a můžeme se chystat k přechodu sedla Saua Judele, které je pořád zahaleno v mracích. Před jedenáctou vyrážíme do kopce k sedlu. Čeká nás 400 metrů převýšení. Za dvě hodiny jsme v sedle Saua Judele (2370 m n. m.), kde se vnoříme do oparu. Sem tam se mlha překlene přes kopec a zahlédneme v dálce jezero Bukura. Cesta dolů je malinko strmá a drobné kamení se pod nohami sesouvá. Kolena opět trpí pod náporem těla zatíženého ještě krosnou.
Cesta se líně vleče, ale naštěstí je co pozorovat. Na skále nad námi skřehotá jako pták sysel. Kolem dokola jsme obstoupeni štíty hor a v kaskádovitém údolí sestupují plesa, která jsou propojeny říčky a vodopády. U jednoho takového horského jezera se pase stádo koní. My docházíme k největšímu a poslednímu jezeru v tomhle údolí - Bukura (2041 m n. m.), kde spásají trávu krávy. U jezera je opět refuge s horskou službou a spousta vybudovaných závětří z kamenů pro stany. Jeden si zabíráme a obědváme. Jsme zde celkem brzo - už ve tři, proto ještě podnikáme okružní výlet na lehko kolem jezera. Je to úleva jít s volnými zády.
Vyrážíme kolem jezera na sever k sedlu Curmatura Bucurei a traverzujeme pod Vf. Bucura II až na vrchol Vf. Bucura (2433 m n. m.). Odtud se dá jít i na horu Retezat, ale nemáme tolik času a taky je pořád mlha. Cestou na Bucuru se jde po suti velkých kamenů. I kolem samotného vrcholu je hromada kamení. Mám dvě teorie. Buď se to tady erozí sesunulo na hromadu balvanů, nebo si Rumuni dováží odněkud kamení, aby si zvýšili vrcholy.
foto: Ze sedla Saua Judele
Na vrcholu je úžasně vidět, jakou bariéru hory představují. Od směru, ze kterého jsme došli, je mlha a sotva jde vidět na další červenou značku. Z druhé strany, kam půjdeme dál, je krásné slunečné počasí. Scházíme tedy po hranici vědecké rezervace k sedlu Poarta Bucurei, vychutnáváme hezké výhledy a nahříváme se na slunci. A odtud zpět k jezeru Bukura.
Jezero Bucura patří asi k nejnavštěvovanějšímu a nejfrekventovanějšímu místu Retezatu. Důvodem není jen hezké prostředí kolem, ale i možnost jednodenních pochodů na nejvyšší vrcholy tohoto pohoří – Peleaga 2509 m n. n., Papuša (o metr nižší) a Retezat 2482 m n. m.
Retezat je údajně nejdivočejším pohořím v Rumunsku. Také se pyšní prvenstvím nejstaršího Národního parku v Rumunsku. Rozpíná se na rozloze 540 km2 a nachází se zde přes 80 ledovcových jezer.
foto: Cesta na Peleagu
22. 07. (pondělí) – Již od rána je modrá obloha. Noční vítr vše dokonale zametl do vedlejšího pohoří, kde se oblaka drží. I tak je ráno zima a do 8.30 čekáme, než slunce vyleze nad nejvyšší horu Retezatu. To už jsme po jídle a pomalu sbalení. V devět vyrážíme na samotný vrchol Peleagy.
foto: Vf Peleaga 2509 m n. m.
Hned vedle chaty Bucura je pramen vody, kde nabereme zásoby a pak okamžitě šikmým terénem nabíráme výškové metry. Trasy a cesty jsou skvěle značené, to se musí Rumunům nechat, že se zde o to starají, stejně jako i o ukazatele s časovým harmonogramem chůze. Výstup zabere s krosnou na zádech cca 2 hodiny, potom už máme krásný výhled na celé pohoří. Naproti přes údolí ční druhý velikán Retezatu, o metr nižší Papuša, časově vzdálená kolem 1,5 hodiny. Slézáme tedy z Peleagy do sedla a poté po hromadě kamení opět stoupáme k dobytí dalšího vrcholu. Na pár chvil se vršek Papuši ztratí v oparu, ale než ho zdoláme, je zase krásný výhled. Slunko se dnes na nás může pořádně vyřádit.
Sestup z Papuši na hřeben je malinko prudký, ale není nikterak nebezpečný. Musí se jen postupovat pomalu a obezřetně, zvláště s krosnou. Po hodině a půl klesání jsme na hřebeni, kterým poté pochodujeme pozvolna nahoru k poslednímu vrcholu dneška – Vf. Custura (2457 m n. m.). Vrchol Custury je skvěle skryt jedním předvrcholem. Když dojdeme nahoru a myslíme si, že už jsme tam, objeví se ještě dlouhá cesta k cíli. Po půl hodině stojíme u kamenného sloupku, který zdobí Vf. Custuru. Skupinka Rumunů, které jsme předběhli, tenhle vrchol už vzdala a dali se k sestupu. My je následujeme po pár minutách.
foto: Vf Custura
Směřujeme k refuge Batu o 900 metrů níže, než se právě nacházíme. Cesta dost klesá a kolena trpí jak králíček u rodiny s pěti dětmi. Docházíme k rozcestníku Saua Plaiul Mic, kde se pase stádo koní, a tak je chvíli pozorujeme. Od křižovatky je to ještě dobrá hodina srázu dolů k chatě.
U chaty shodíme ze zad batohy, jdeme se umýt a pojíme. Dnes toho máme po osmi hodinách chůze až nad hlavu. V chatě jsou tři mladí Rumuni, kteří to tady hlídají a případně volají záchranu, kdyby došlo na nejhorší. Prý se střídají po týdnu. Asi taková letní brigáda. Dnes konečně nefouká a je teplo. To ovšem láká hmyz k nám. A taky sem si spálil krk, ruce a podkolení jamky.
foto: Hřeben Retezatu
23. 07. (úterý) – Poté, co proběhnou ranní stereotypy, scházíme dolů do údolí. U „Cabana Buta“ je penzion s restaurací a první náznak civilizace. Po lesní cestě, v chládku, pozvolným klesáním, jdeme asi čtyři hodiny až k hotelovému komplexu Cheile Butii. Tam zkusíme místní jídlo „tochitura moldoveneasca“, což je takový guláš se spoustou masa, klobáskou a sýrem. Vše chutná až moc domácky a je to výborné (19 lei).
Po obědě pokračujeme k hlavní cestě směrem na Campu lui Neag. Na ní stopneme chlápka, který nás popoveze do Uricani a předá místnímu šoférovi minibusu, který nás za 5 lei/osoba sveze do Petrošani.
Zde končí první část cesty a návštěva divokého Národního parku Retezat. Pálí mě opáleniny, bolí nohy a záda jsou v křeči. Stálo to za to!