Nízké Tatry 2010

25.06. - 28.06.
NÍZKÉ TATRY

Účastníci: Pesoš, Mauťa a Thomas
Cestovka: sami
Dopravní prostředeky: Vlak, autobus, dobrá duše v autě
Země: Slovensko
Pohoří: Nízké Tatry
Nízké Tatry
Měna: Euro
Naťukal: Thomas

„Je to škoda, no. Počasí bylo debilní, ale nemůže se nám vždycky vydařit. Aspoň jsme si zažili pořádný nečas a ne radno podceňovat počasí na horách,“ řekl při odjezdu z Nízkých Tater Pesoš. Je to tak, nemůžeme mít vždycky počasí, jak namalované od žáčka druhé třídy základní školy. Holt někdy sluníčko po nás paprsky nehází, jak Špotáková oštěpy a nesměje se, jak zkouřený šašek ve striptýzovém klubu… Je dobré si zažít i takovou promočenou srandu na hřebeni slovenského pohoří.

Ve čtvrtek 25. června roku 2010, jsme s Pesoš a příživníkem Martinem odjeli opět na východní část od našich hranic, k našim slovenským, sousedním bratiam. Jelikož je tam pořád kde chodit a projité to tam celé nemáme, ale pomály na tom pracujeme, vydali jsme se do Národního parku Nízkých Tater. Cesta v teleportu na kolejích opět fičela, jak šílená kráva před jateční pistolí, tak už po pár hodinách na zapocené kožence sedadla, jsme seděli v Žilině na nádraží a čekali na další spoj do Rožumberoku.

Na nádraží se nic zásadního nestalo, pouze jedna cikánka, z dob dávno minulých si tam z vesela vykřikovala něco o lásce a pohlavních ústrojích. Paní, jež vypadala jako škaredý, opilý horník v kožichu po Marešovi s prstýnky na každém prstě, samozřejmě zlatými, se mě pokoušela zřejmě okouzlit svým slavičím hláskem, jenž dostal tuberu a měl čerstvě vyřezané mandle. Chvilku jsem se cukal, že ne, ale po té, co mé uši uslyšely, návrh na milostný akt za nádražní budovou, už mé tělo málem roztálo. Bohužel, se zrovna přikodrcal urychlovač dráhy a času do Rožumberoku a tak jsem musel svou čerstvou lásku opustit. Však jednou si ji najdu…

Vezeme se, vezeme, kecáme, pivujeme, sem tam zaslechneme od spolu cestujícího z kupé stav zápasu největšího, Slovensko – Itálie, který se slibně vyvíjel pro slovenský manšaft. V Rožumberoku máme cca 10 minut na přestup z vlaku na bus. „Už by vlak sakra měl být na místě.“ “Snad nemají autobusák od vlakáče daleko, jak ve Valmezu,“ baví se kluci mezi sebou. Nakonec stíháme bus krásně na čas a s příchodem do něj, komentátor oznamuje právě vstřelenou branku a k tomu výsledek 3-1, pro východniary. Sedneme a těšíme se jak malí Jarini, pomalu na cestu z civilizace do hor. Pouze Marťa se těší, jak Jarin velký. Ajaj, taliánsko, snižuje na 3-2 a s nastavením osm minut, to bude peklo pro slovenské fanušiky. Jak nám se cesta zkracuje k národnímu parku, tak se i zkracuje čas zápasu o postup do osmifinále. Tak to Slováci uhráli a my můžeme vystoupit a vyjít do Korytnice – kupele.

Jaksi se nám kazí počasí. No snad to dobře dopadne. Procházíme komplexem bývalých lázní, před revolucí zřejmě i navštěvovaných a zahlídáme pár nedospělých obyvatel, co si kopou do míče. Asi je kluci z TV motivovali. Trochu mi to tu připomnělo, nějaké vybydlené město duchů, či tak něco. Z asfaltu se přesouváme na polnější cestu a vycházíme z téhle zapomenuté, rekreační oblasti do lesa. Po hodině se dostáváme traverzami a vrstevnicemi do Hiadelského sedla (1099 m n.m.). Malá útulňa v sedle, zhruba pro15 lidí, byla už čtyřmi osobami obydlená. Seznámili jsme se, uvařili něco proti kručícímu žaludku, dali karty a šli spát s radostným pocitem, který se těšil na zítřejší přechod Nízkých Tater. Začalo se zatahovat a nad ránem i poprchat.

Pátek 26. června - Budíček se mi dostavil opět s ranní potřebou, kterou jsem hrdinně zadržoval téměř celou noc. Nechtělo se mi holt s vyhřátého brlohou. To Pesoš opět proklel svůj spacák, jak jen to šlo, že ho neudržel v teplu po celou dobu a dokonce prohlásil, že ten spacák je na hovno, z čehož spacák neměl radost, tak spadl na zem. Já dojed poslední řízek, nabalil se a pokukoval po Martinově snídani, jež obsahovala nějaký humus určitě, ale především chladného pstplecha. Otřepal jsem se a dopil čaj. Tak můžeme vyjít, už je taky půl desáté skoro.

Vystupuje z jedenácti set metrů ke kleči, kde nás čeká úplné zatmění cesty v podobě mlhy a mračna. Teď už si neužíváme nic, jen vítr a viditelnost v poloměru od nás dvou metrů. Jsme na hřebeni. Člověk by to stěží poznal, ale prudký vítr opřený do nás a šlehající voda do xichtu nás přesvědčila, že je to tak. Jdeme dále, zatím jsme v suchu. „Heleďme se, Veľká Chochula (1 753 m), to je zajímavé. Mrkneme se kolem sebe na krajinu a jdeme dál. Zatím pořád teplo a sucho, tak aspoň něco.

Další hodina se převalila přes ciferník, jak Donna Simpson na aerobicu a začali jsme pomalu cítit vlhkost na kůži. Neustále mokrý vítr opřený do našich postav se činil a oblečení i boty začaly nasakovat kapku po kapce, až se stala ta nemilá věc. Byli jsme mokří a s tím naše těla ztrácela i teplo. Nedá se nic dělat, musíme dojít co nejrychleji na útulňu pod Chabencom. Snad to není daleko a snad trefíme odbočku. Ve tři hodiny jsme byli na místě, Turistická chata Ďurková. Teplo a sucho konečně. Miro (strážce útulny), nás ještě rychle poprosil o zajití pro vodu do barelu, kousek ke studánce. Dostali jsme 50-ti litrovou nádobu na dřevěné konstrukci s popruhami a vydali se na cestu. Tento dobrý skutek, nám byl oplacen v podobě teplého čajíku a panákem jeho pálenky. Shodili jsme rychle naše mokré hadry ze sebe stylem, puberťák – panic, před svou premiérou. Tak sušte se věci, sušte u krbu, my jdeme odpočívat.

Ze začátku prázdná chata, se během pár hodin stala hotelem všem, kdo byl na hřebeni a pověšené věci u tělesa krbového, připomínal výprodej textilu v sekáči. Dostavil se ten největší pán chaty a s ním i špatná nálada, kterou vyzařoval. Vnutit jsme si ji ale nenechali. Byl to ten typ, který vám s radostí rozdupne dioptrické brýle…i když je máte pořád na obličeji. Nic méně venku je počasí nemilé, tak pšt. Naše zadky seděly z vesela, žaludky spokojeně papaly, kůže uschla, Pesoš vyhrál sedmu, domácí vyhání na déšť lidi vařit. Na to, mu Miro přinese tác s jelita, jitrnicí, tlačenkou a podobnýma dobrotama. Jé to by se našim chuťovým pohárkům taky líbilo. Po jídle utře buržousttlamu a vybere peníze od nájemníků. V deset vypíná agregát, jde se spát, brou noc.

Sobota 27. června – 6 hodin, pan domácí vtrhne do izby, kde spí zhruba 30 nocležníků. „Budíček, šup z loží…“ prohlásí. Všichni najednou balí věci a pomály se rozprchávají do různých směrů nízkotatranských hor. I my vycházíme do toho nečasu. Vypadá to venku úplně stejně jako včera. Dvě, tři sprosté slova a rozhodujeme se, že sejdeme po modré do Magurky. Nemá to cenu, stejně hovno uvidíme. Nezbývá nic jiného než sejít a příjet o pár let později. Za dvě hodiny od východu, slyší naše kroky v Magurce, partie nějakých sporťáku, jež zřejmě měli rozlučku, či tak něco. Hned nás ti kluci, jak z obrázku, cpali do hospody a hostit. Bylo to lákavé, nýbrž jsme boužel museli odmítnout. O dalších pár kilometrů, nás oslovuje další parta, která vařila guláš a ládovali do sebe samé alkonápoje. Žeby tak urputně slavili postup do čtvrtfinále všichni? O chvílu na to naše pracky svíraly kalíšek s višnovicou a zajídali ji škvarkama. Jeden, z těch neslavících lidí, se nabídl odvozem do Liptovské Lužné, kde by měl jet autobus do Liptovského Mikuláše, kde jsme se potřebovali dostat dnes. Nabídli jsme slovakům i z našich zásob slivovice, rozloučili se a ani na, děkujeme, naše dobré vychování nezapomnělo. Máma by byla pyšná…

Po poledni, se tři, přírodně nevybití kluci šinuli zpět do města. Liptovský Mikuláš, pěkné to město s hezkým náměstím a nespočet penzionama, privátama, či hotelama. Z 30 eur, pro tři na noc, jsme u jedné paní, stáhli na 20 a ubytovali se v jednom pokojíku s kuchyní a sociálkou. Tak co dál? Čas je výborný, my odpočinutí, město pro nás moc neznámé, břicha kručící, vydali jsme se tedy na průzkum Liptovského Mikuláše. Co o tom víc napsat? Večeře, nějaké piva, fotky, atd.

Neděle 28. června - Probudil nás žár slunce a výsměch počasí. Tuž proběhla snídaně na terase, po které následovalo balení a s pohledem na Vysoké Tatry z jedné strany, a pro nás, deštivé a sychravé Nízké Tatry ze strany druhé, jsme se plížili přes město na vlak. „Medard si s námi zase jednou vytřel kumulus.“

Tak nástup do EC-čka, poslední pohled na krásný, holý hřeben Nízkých Tater, který se nám na víkend uzavřel pod mraky, jako dveře pro hygienu v čínských restauraci, museli jsme odjet domů. „Je to škoda, no. Počasí bylo debilní, ale nemůže se nám vždycky vydařit. Aspoň jsme si zažili pořádný nečas a ne radno podceňovat počasí na horách...“