Montenegro 2009

12.06. - 20.06
DINÁRSKÉ ALPY

Účastníci: Thomas, Venca (pesoš), Petr, Irča, Pavla, Radka, Soňa, Roman, Michal
Cestovka: Pamir 7000 (Michal Kleslo), www.pamir700.cz
Dopravní prostředek: devítimístná dodávka – Volkswagen, Transporter
Země:Černá hora
Pohoří: Kučke Krajine, Sinjavina, Moračke planine, Bioč, nadřazený celek Dinárské alp
Dinárské Alpy
Měna:Euro
Naťukal:Thomas

12. června (pátek)

Pátek proběhl celkem normálně. Ráno vstávávní, nějaké to jídlo, práce, oběd, vyřizování po městě (pojištění, výměna chechtálků a další potřebné věci), doma ještě balení a (jedno z posledních) sprchování a mohli jsme vyjet s Vencou autem do Nového Jičína, kde nás měl nabrat Michal do dodávky. V Jičíně jsme šli obhlédnout Lidl kvůli jídlu a pití na cestu…hlavně pívo. Chvíli jsme postepovali v dešti na nádraží, poslechli puberťácké řeči osmiletých spoluobčanek a kolem páté nás naložili do auta Michal, Soňa a Roman. Po představování jmen jsme se vydali do Brna pro zbytek party. V Brně byla krátká neplánovaná prohlídka hospodských toalet (nejspíš z toho piva), přibrali jsme zbylé účastníky (Irču, Peťu, Radku a Pavlu) a vydali se směr Bratislava. Pak už cesta jen utíkala...benzínka, cesta, cesta, benzínka, cesta, Maďarsko, cesta, benzínka, cesta, cesta, benzínka, cesta, Slovinsko, Chorvatsko, pasy, cesta, benzínka, rozednívaní, cesta, vyhlídka u nové dálnice (Zábřeh - Dubrovník) pod horou Sv. Jura 1762 m.n.m. (Biokovo), pokračovala cesta, benzínka, cesta, cesta, Bosna a Hercegovina, hranice, Chorvatsko, cesta…Montenegro. Hurááá. Kolem poledne jsme byli na místě.

foto: Kotor - "nejjižnějši fjord"

13. června (sobota)
Kotor… přístavní městečko v zálivu Boka Kotorská (údajně jeden ze 30 nejhezčích přístavů světa). Sehnali jsme apartmán za 20 € na noc – (cena celkem velká, ale v centru města, pokoje hezké s teráskou a výhledem na moře…teda aspoň někteří). Já a Venca jsme obdrželi pokoj (kuchyň předělaná na ložnici tím, že domací odsunula ledničku na chodbu a roztáhla gauč) v suterénu s terasou směřující od moře a výhledem na kamennou třímetrovou zídku… ale dobré… Ubytovali jsme se a šli naše rozlámaná těla smočit do moře, když už jsme tady. Kolem druhé hodiny se celá parta vydala podívat na historickou část Kotoru (cca 10 minut od apartmánu). Omrkli jsme hlavní centrum, podívali se na vykopávky, co tam zbyly po Římanech, dali si pivo a vyzkoušeli místní kuchyni (ryba s kořením, se sladkými brambory a rýží – jak moc to zní divně, tak moc to bylo dobré), nakoupili jídlo a víno na večer (je třeba zkusit orientální věci) a já s Pesošem (Venca) jsme se ještě vydali podívat na zříceninu hradu nad Kotorem (Bedemi i tvrdava Kotora), která leží 260 m.n.m. a vede k ní 1350 schodů. Večer jsme se sešli na tříhvězdičkové terase s výhledem na moře a večerní město Kotoru, zkusili víno, poznali se pořádně s ostatníma a pak následoval dlouhý spánek, páč minulou noc se toho příliš nenaspalo……jóóó jinak víno bylo výborné… bílé krstač, a červené víno vranac nám zkrášlilo noční posezení v Kotoru.

14. června (neděle)
Ráno. Devět pryč, zjišťuju, že víno funguje, jak má (trochu sucho, ale čisto). Balíme věci, skočíme do moře, sprcha a ve dvanáct odjezd z přístavního městečka do hor. Hory jsou kolem zálivu všude a stoupají okamžitě od moře, takže během páru minut se serpentinami dostáváme do výšky tisíce metrů. Naposledy se podíváme na Boku Kotorskou a přejetím hřebene vjíždíme do vnitrozemí s pohledem na panorama hornaté Černé hory a její části Dinárských Alp.

foto: pohoří Kučké Krajine

Odpoledne nás Michal dovezl do města Cetinje (historické město, bývalé hlavní město Černé hory). Dokolečka jsme prošli toto město, podívali se na muzea, prezidentský dům z doby hl. města, hudební akademii, klášter a jiné památní místa a zašli se naobědvat, protože pak už jsme jen v Podgorici (hl. město ČH) nakoupili v supermarketu něco na jídlo a vydali se do hor, do pohoří Kučke Krajine (konečně...). 

V podvečer jsme dojeli po ostrých kamenitých serpentinách, sotva pro jedno auto, do výšky cca 1500 m.n.m. k Bukumirskemu jezeru, kde jsme zakempovali, udělili si jídlo, uskutečnili válečnou poradu ohledně dalšího dne a večer se otevřelo opět víno (Michalovi se narodil syn, tak se musel trochu zapít). Vyspaní z předešlé noci se hodilo, protože zapíjení se protáhlo k půlnoci. Čisté nebe, bez světelného znečištění, nám zpříjemnilo ležení na karimatce u vína některými hvězdami, které bychom ve Valmezu asi neviděli (a hlavně jsem si našel souhvězdí lva).

15. června (pondělí)
Budíček. Šest hodin. Vylézání ze spacáku se slepenýma očima, uvaření čaje, posnídání, nějaká malá hygiena, oblečení a sbalení věcí do přírody zabralo hodinku. V 7.00 jsme vyšli z tábora do hor. Kolem Bukumirského jezera, přes louku a malým lesíkem jsme se dostali na louku, kde konečně vysvitlo slunce přes zakryté skaliska. Po dvou hodinách cesty jsme se dostali do sedla mezi vrcholy Štirac, Surdup (2186 m.n.m.) a Pasjak (2060 m.n.m). Z tajícího sněhu jsme dočepovali lahve s vodou a počkali na ostatní. Cíl cesty byl Surdup, v případě času a síly i zbylé dva vrcholy. S Pesošem jsme měli sil i času dost, tak nám nic nebránilo zdolání Pasjaku před Surdubem. Ostatní po večerní pitce asi příliš sil neměli, tak se vydali přímo na vrcholový cíl.

Cesta na vrchol Pasjáku nám trvala přibližně půl hodiny od rozcestníku v sedle. Terén na horu byl celkem lehký, dvojková obtížnost s překonáním páru nižších skalek. Na hoře jsme udělali pár fotek krajiny kolem, a taky nás... (aby nám věřili, že jsme tam opravdu byli).

foto: Na vrcholu Pasjaku, v dálce hraniční pohoří s Albánií

Cesta dolů byla o něco horší, jak to tak bývá, ale Venca mi k sestupu pouštěl Rolling Stone (valící se kameny), jak se ty šutry sesouvaly pod jeho haksnama. Příště půjdu radši poslední… Sešli jsme zpátky k sedlu a po rozbředlejším sněhu pod výhní dopoledního slunce jsme vycházeli do sedla mezi Surdub a Štirac. Po vyškrábání klouzavým sněhem do sedla jsme to střihli rovnou na Surdup (původně jsme chtěli i na Štirac, ale nějak jsme na to zapomněli a ze Surdupu by to byla zbytečná zacházka na Štirac a zpět přes Surdup dolů). Takže jsme zdolali vrchol Surdupu, kde na nás čekala parta. Chvíli jsme poseděli, dali něco na posilnění v podobě čokoládové tyčinky, udělali opět pár japonských manévrů s foťákem a pomalu scházeli zajímavým terénem mezi skalními útvary. Po obřích kamenech vymletých vodou jsme sešli k sutím kamenů, přes skály, sníh a trávu až k lesu... (prostě každý styl terénu). Z lesa už to byl jen kousek k louce a napojení na cestičku, kterou jsme ráno šli hore. Do tábora jsme dorazili kolem druhé hodiny, zabalili suché stany, umyli se v jezeru a odjeli zase o kousek dál.

Vrcholy: Pasjak (2060 m.n.m), Surdup (2186 m.n.m.), pohoří Kučke Krajine
Cesta: lehčí trek pěkným a pohodovým terénem, schůdná cesta, dobré značení (nové)
Čas: 7 hodin (s dvěma vrcholy i s delšími přestávkami na vrcholcích)
Délka trasy: přesně nevím, ale odhaduji něco kolem 10 km
Převýšení: pouze Surdup necelých 700 m, s Pasjakem tak 900 m

Cestou z Kučke Krajine jsme se zastavili do vesničky, kde jsme dokoupili zásoby a šli si dát pozdější oběd, či brzkou večeři v jedné stylové hospůdce. Jídlo trošku dražší, ale porce jak pro amerického finálového soutěžícího v požírání hamburgerů. Já okusil plátky telecího masa (300 g) s chlebem…takže do přesyta. Ještě jsme nabrali vodu na vaření a pití a vyrazili směr pohoří Sinjavina. Cesta netrvala dlouho. Kolem hodinky, a to jen kvůli horším cestám v horách. I tak jsme za hodinku nabrali prachu do auta, že se vzadu VW nedalo dýchat… Chtěl jsem to radši zaspat, ale než jsem stačil zabrat, tak mé levé ucho zaslechlo od spolujezdkyně po levoboku, něco ve stylu, že jí není nejlíp a jestli už tam budeme? Nevím, jestli to chtěla ještě držet, ale nepodařilo se a musela ven. Bohužel seděla vzadu a než se auto zastavilo a otevřely se boční dveře, sklopilo sedadlo, tak už měla půl munice v rukách. A už sem nezabral… (nebudu Radku jmenovat, to se muže stát každému). Dojeli jsme na místo určení k také malinké vísce Gornje Lipovo o deseti baráčcích asi. Tak rozdělat stany, vybalit, nabalit, nachystat na zítra a pak si jen sednout a odpočívat po dnešním dnu. Chvíli jsme poseděli, pokecali... válečná porada a šup do spacáku.


16. června (úterý)
Jaj tak dobře jsem se dlouho nevyspal. Už jsem se vzbudil o něco dřív než v 6, tak jsem dal pomalu vařit vodu, oblékl se, něco z té hygieny proved a díval se, jak postupuje stín k našim stanům a čekal, až vysvitne přes skalnatou nepropustnou fólii slunko. Sedm hodin odbilo, vycházíme na Babin zub (na ten jsme se s Vencou těšili nejvíc). Vycházeli jsme zhruba z 1200 m.n.m. a postupovali přes hustě zalesněný les, který nás vyplivl na palouček, kde jsme došli k takové přírodní zahrádce tvořené z borovic. Tam jsme si dali lehkou svačinu a vyrazili po suti navalených kamenů do sedla pod Babin zub. Už z dálky, jak se vynořoval, vypadal majestátně. Něco okolo deváté jsme byli v sedle a koukali nahoru na horu. Kudy se tam jen leze? Obcházeli jsme ten gigantický šutr a dívali se po nějaké stezce. Nakonec jsme vybrali tu, která nejvíc připomínala cestu. Svah se pomalu začínal zvedat ke kolmosti, a to se ještě přede mnou lámal. Zapojil jsem jednu ruku na opírání a pokračoval v cestě. Došli jsme k tomu lomu a rádoby serpentinami jsme chtěli lézt k vrcholu. Moc to nešlo. Všichni už byli na čtyřech končetinách a snažili se vyškrábat stylem pavouk po obrně k vršku. Ne moc dobrým terénem (trsy trávy, hlína a odpadávající kameny), jsme mířili hore. Úsek byl dlouhý asi 60-80 metrů. Vyšli jsme na něj a čekala nás ještě závěrečná část, už ne tak strmým terénem na „peak“ Babin zub (2253 m.n.m.). Námaha stála za ten přímo úchvatný výhled do krajiny Černé hory. Po chvilce ticha na vršku na vydýchání a srovnání se s tím, že stejnou cestou budeme muset dolů, páč všechny hrany vrcholu byly ještě kolmější, než ta naše, pesoš si nahlas začal plánovat večerní hygienu a obměnu spodního prádla po dvou dnech. Odpověděli jsme mu všichni stejně, že po sestupu dolů si budeme muset vyměnit spodní prádlo všichni. Výstup trval tři hodiny dvacet minut. Tak dočerpat energii a vzhůru dolů.

foto: Na Babinem Zubu, pohled na pohoří Moračke Planine

Postupovali jsme zpět stejnou cestou. Ve svahu jsme objevili díry zarostlé trávou, po nich jsme se šourali ruka po ruce, noha po noze, pořád držení třemi body k méně kolmé části kopce. Strhl jsem nohou kus kamene, který se řítil k Vencové hlavě. Pár metrů před ním se rozlomil na dvě části a každá půlka mu obletěla hlavu z jiné strany (to máš za ten včerejšek, šmejde). Pár kamínků ještě popadalo, ale už nic závažného. Říkal jsem si: „tady Tomíku uklouzni, tak papa v údolí o kilometr a půl výškových pod tebou.“ Všichni jsme slezli a odpočinuli si po půl hodinovém sestupu na osmdesáti metrech a zbytek cesty jsme šli stejnou trasou ke stanům jak ráno, i když plán byl ještě přejít Gradiště a hřebenovkou sejít k tábořišti, ale z časových důvodů na balení stanů a věcí, ať se v klidu přesuneme do dalšího pohoří, jsme se rozhodli už sejít. Zbytek cesty proběhl bez větších komplikací. Přišli jsme ke stanům před druhou, spočinuli a udělali pořádek s věcmi.

Vrcholy: Babin zub (2253 m.n.m), pohoří Sinjavina (taky Sinjajevina)
Cesta: ze začátku pohodový trek s rychlejším stoupáním v hodně pěkné krajině, schůdná cesta, značení jen ze začátku, pak pěšinka poměrně viditelná
poslední vrcholová část náročným nestabilním terénem bez jištění (lano není moc kam dát, ani jsme ho neměli)
Čas: 6 hodin, 40 minut (cesta tam i zpět je poměrně stejně dlouhá)
Délka trasy: něco kolem 6 km
Převýšení: 1050 m
Více na webu: Sinjajevina

Před odjezdem k nám přišla malá místní holčička a položila nám na trávu hluboký talířek plně naložený, až přeplněný, domácím kravím sýrem. Okoštovali jsme ho, dali do svých hrnců, Michal odnesl talířek vrátit a zbytek sýru nechali na večer k vínu…(holt víno je tu prostě dobré).
Kolem třetí hodiny jsme naskočili na Volkwagen a šinuli jsme si to do restaurace a dokoupit jídlo na 2 dny. Po jehněčím guláši a pivu „Nikšičko“ (černohorské pivo – celkem dobré), jsme zamířili do části Dinárských hor jménem Moračke Planine. Dojeli jsme v podvečer do vsi Velje Duboko. Vesnice opět s páru domků ve výšce 850 m.n.m. Už naučená akce…vyházet věci z auta, vybalit, postavit stan, provést hygienu (hlavně ty trenky), něco malého na večeři, sraz u kulatého stolu s ostatními, vínko, sýr, naplánovat pochod na další den a šup na kutě.

foto: Nekonečná planina v Moračke Planine

17. června (středa)
Již nacvičené ranní povinnosti od šesti do sedmi hodin jsem stihl a vyrážíme na Vrchol Kapy Moračky Lastva (2236 m.n.m.). Moračka Planine se skládá ze čtyř hřebenů; Stožac, Žurim, Maganik a Kapa Moračka, která je nejvyšším hřebenem Moračky Planine. Tam se chystáme jít. Z tábora jsme se vydali směrem k osadě Višně a odtud pokračovali přes lesy, hory a kameny k salaším Utlica (salaše slouží jako letní pastviště pro dobytek, kam je pastýři vyženou na jaře a zaženou do údolí před zimou). Začaly se stahovat mraky z horka a zatáhlo se nad vetší částí hor. V salaších se dalo schovat, kdyby náhodou začalo pršet. Po předchozích dnech horka a bez mráčků skoro nikoho nenapadlo si vzít bundu, tak jsme z toho nebyli nejveselejší. Došli jsme k salaším, dali svačinu a pokračovali v cestě.

Cesta od salaší pokračovala v pozvolném stoupání a klesání v plošině mezi dvěma hřebeny. Taková skalní plošina v 1700 metrech. Pěknou pěšinkou jsme 2 kilometry přecházeli mezi formovanými kameny připomínajícími vytesané abstraktní sochy (hladké díry a výřezy byly vymlety za pár let protékající vodou). Přejitím tohohle přírodního muzea jsme došli k malému hřebínku, kde jsme se zastavili a rozhlíželi se po planině a po hřebeni Kapy Moračky, který byl celý zahalen v mracích. Rozmýšleli jsme se, jestli má cenu pokořit vrchol, když je schován v mracích, ale hypnotizováním mraků, které se držely jak klíště, se po naší patnáctiminutové pauze rozpustily a bylo jasné, že se jde. Vydali jsme se kolem pasoucích se koní ke spodní hraně hřebenu Kapy Moračky a po hřebeni jsme pokračovali až k nejvyššímu vrcholu pohoří Moračke Planine, Lastva. Na vrcholu jsme stanuli v poledne a dali si půlhodinovou pauzu na klasické věci. Obloha už byla vymetená, jak hlava v sobotu ráno po páteční kalbě, tak se dalo opalovat a kochat rozhledem široko daleko.

Skoro půl cesty máme za sebou a jdeme na sestup. Stejným hřebenem se vydáváme na zpáteční cestu, akorát se nevracíme na planinu, od které jsme došli, ale přecházíme hřeben Kapy Moračky na další obrovskou zvlněnou plochu a míříme k Velikému Žurimu. Cesta pod Žurim planinou a přejití hřebene zabralo asi dvě hodiny. Pod Velikim Žurimem byla další salaš, ale už jsme se nepozastavovali. Pokračovali jsme vychozenou cestou ke Kapetanovu jezeru (výška jezera je 1600 m.n.m.)… cesta už to začínala být nekonečná. Přes rozkvetlé louky s lučním kvítím po kolena jsme se brodili (ještě, že nejsem alergik, jináč bych se tam kráááásně poměl) k horské vísce a dál k jezeru. U jednoho baráčku seděla rodinka a popíjela pod altánkem rakiju a další podobné srandy. Jen nás viděli, už nás zvali, donesli nám židle a už se nesly panáky. Ty jsme odmítli, páč by nás to asi omlátilo o zem v tom horku a cesta byla ještě poměrně dlouhá. Pohostili nás tedy jen limonádou a pokračovali jsme vpřed. U jezera jsme se ocitli asi po další hodině, kde jsme spočinuli už jen chvilku. Nebe se pořád zatahovalo a trhalo, tak bylo celkem nečekané, jestli něco přijde, či ne. Od jezera už vedla cestička pro auta (maximálně pro Ladu Niva, jedno z nejpopulárnějších dopravních prostředků po VW Golf), až k našim stanům, kde jsme doťapkali před sedmou hodinou.
Převlékli jsme se, udělali jsme pro hladové žaludky mix instančních dobrot, kterými jsme skvěle zalepili žaludky, ale aspoň jsme nehladověli. Večer už nebyla chuť ani na víno (což bylo divné, ale je to tak... únava je silnější, než chuť k vínu).

Vrcholy: Lastva (hřeben Kapa Moračka) (2236 m.n.m), pohoří Moračke Planine
Cesta: Pěkný pochod, příroda krásná, pomalým stoupáním k vrcholu i z vrcholu dolů. Některé části prudší klesání, ale bez problému. Poslední úsek od jezera je asi 6 km po kamenité cestě, ze které bolí po celodenním chození chodidla. Nenáročný terén, tak nahradila náročnější délka trasy.
Čas: 12 hodin
Délka trasy: 25 km
Převýšení: 1390 m
Více na webu: Moračke planine


18. června (čtvrtek)
Čtvrtek začal hned chvilku po půl noci… Ty celodenní stahující se a trhající se mračna přece jen něco donesly. Jemné kapání na stan ještě působilo jako celkem příjemný zvuk, u kterého se člověk jen převalí a spí dál… Přituhovalo a sílilo. Nastal liják. Průtrž mračen o plachtu zněla jako rychlá hra na virbl. Po chvilce nastal světelný efekt a začal koncert. Rány kolem stanu a světla problikávající skrze plachtu našeho íglů doplňovaly libé zvuky hřmění blesků. Mezi horami a kaňonem se zvuk ozýval nádherně…po necelé hodině metalový nářez skončil. O kulturní vložku jsme nebyli ošizeni.

foto: Kaňon Mrtvica

Ráno nás neprobouzí budík, ale až chtění se zvednout z vyhřátého spacáku do mokrého, ale i tak slunečného dne. Kolem osmé se chtělo vstávat mě. No, ani ne tak mě jak močovému měchýři. Dnes bylo v plánu jen tak zlehka se projít do kaňonu Mrtvice, opodál našich stanů. Vyšli jsme kolem deváté jen já s Pesošem a měli jsme cca 3 hodiny na dojití co nejdál a omrknutí co největšího kusu kaňonu. Vyšli jsme kolem potoka a pokračovali po pěšince a skrze křoví do vnitra prolákliny. Po půl hodině se potok ztratil v zemi a my pokračovali vyschlým korytem dál. Čas ubíhal a cesta byla ještě hodně dlouhá. Celé projití kaňonu Mrtvice trvá čtyři a půl hodiny a my jsme měli jen tři, abychom někam došli a vrátili se, protože nás čekal ve dvanáct odjezd do posledního pohoří, kam jsme se ještě měli vydat. Po hodině a půl cesty jsme posvačili a otočili se směrem k autu. Cestou zpátky jsme narazili na ostatní a našli lepší cestu po druhé straně potoka. To, co jsme šli předtím přes hodinu, nám cestou zpátky po značené trase trvalo asi 25 minut. Škoda no…

V poledne jsme odjeli z Velje Duboka po klasické šotolinové cestě (div, že jsme tam nenechali podvozek, či nepíchli duši) do pohoří Bioč. Po obědě na parkovišti s restaurací jsme jeli na sever k Bioči. Dojeli jsme k přehradnímu jezeru zvanému Pivská (dle vlévající řeky Pivo – bohužel to byla pouze čistá voda). 

V podvečer jsme se dostali na místo a naposledy zakempovali ve vsi Stabno na pozemku děduška a babušky s mnohačetnou zvěřinou (krávy, kozy, ovce, atd.), kteří nás srdečně přivítali a dovolili nám použít jejich vodovod na zahrádce k mytí či pití. Večer jsme se sešli naposled venku na karimatkách, abychom popili a poklábosili. Dopito. Dojezeno. Dokecáno. Dobrou.

19. června (pátek)
7,30 budíček. Oblékání, snídaně, hygiena, něco na svačinu a můžem vyrazit. Dnes se vracet nebudeme, protože se domluvilo s Romanem a Soňou (když Soňa stejně nemůže lítat po horách), že nám sbalí stany a se všemi věcmi objedou pohoří Bioč a my se s nimi potkáme odpoledne kolem čtvrté, snad po zdárně úspěšné túře. Vyšli jsme všichni lesní pěšinkou ke Stabenským jezerům. K dolnímu Stabenskému jezeru jsme došli po hodině od odchodu. Pár fotek, vysvléct druhou vrstvu a pokračovat k hornímu jezeru. U Vrchního Stabenského jezera jsme si odpočinuli o něco déle, rozloučili se s Romanem a Soňou a krokovali jsme si to dále k vrcholu, který byl ještě v nedohlednu.

foto: Horní Stabenské jezero

Celkem rychle jsme nabírali metry. Došli jsme nad horní jezero ke korýtkům s vodou, počkali na zbylý část týmu a kolem vršku přecházeli do sedla a údolím pokračovali k hlavnímu cíli dnešního treku. Vzdáleni asi 8 km od auta jsme dorazili pod náš vrchol Veliki Vitao (2396 m.n.m.). Radka a Pavla se shodly, že nahoru nejdou a počkají na nás. Naše pětičlenná grupa se vydala doklepat poslední výškové metry. Přes kameny a sněhovou pokrývku jsme prošli k zatravněnému hřebeni, který se táhl až k nedohlednu vršku Vita. Dalších 20 minut se sklopenou hlavou k zemi, s přestávkami na rozhlédnutí a omrknutí vzdálenosti vrcholového pointu (jestli jsem ho třeba nepřešel, nebo tak něco, ale ani trochu se nepřibližoval), se nohy monotónně plantaly jedna přes druhou (ani se jim nedivím po tom týdnu). Konečně závěrečné metry a pocit úlevy v nohách, když jsem viděl zastavit Vencu, jak se souká do mikiny. Dal jsem si ji hned též, protože se zastavením na holém vršku začalo řádně foukat. Začali jsme se navrchu pomalu kupit a do vrcholového deníku Velkého Vita, jsme poznačili příchod v počtu: 5 lidí a podpisy. Po svačině jsem byl tak šikovný, že jsem si ulomil kus zubu vytahováním kusu pomeranče. To jsem měl hodně radost. Nějak mi to tady ale nevadilo a kochal jsem se překrásným výhledem na samé hory kolem. Z každé světové strany byly pořízeny fotky a taky jedna, kde jsme všichni, co byli všude. A teď vyzvednout dole holky a slézt o 1600 metrů převýšení na 6 kilometrech. Cesta dolů z vrcholu byla rychlá..po louce, po sněhu, po šutrech…půl hodina. Zavolali jsme na zbylé dvě kolegyně a šli k autu. Zbytek cesty k autu se buďto klesalo, nebo se šlo po relativní rovince. Žádné velké převýšení už nás nečekalo. Došli jsme do sedla, kde se kříží 4 pohoří černé hory (Maglič, Bioč, Trnovački Durmitor, Volujak).

Odtud už pár sešupů po kamenech či sněhu a došli jsme až k salaším u lesního pásma. Lesem jsme sešli po značené cestě do vsi u Pivského jezera. Tam už čekali Roman se Soňou. Rychlá sprška u vodovodu u pole a nástup do auta… Kolem přehrady a vytesanými tunely, jsme pokračovali ohromným kaňonem řeky Piva pryč z hor. Po dalších dvou hodinách, už jsme stáli na Černohorsko – Bosenskohercegovinských hranicích.

Vrcholy: Veliki Vitao (2396 m.n.m), pohoří Bioč
Cesta: pěkný pochod, příroda krásná, pomalým stoupáním k vrcholu i z vrcholu dolů. Některé části prudší klesání. Značení slabé, ale vyšlapaná cestička.
Čas: 7-8 hodin
Délka trasy: 15 km
Převýšení: 1400 m
Více na webu: Bioč

foto: Cesta k vrcholu Veliki Vitao

Začíná se stmívat a dojíždíme do hlavního města Bosny a Hercegoviny, Sarajeva. Hodinová prohlídka začíná v místní muslimské restauraci, kde se nečepuje pivo. Nevadí, přišli jsme se najíst. Restaurace připomíná fast food, ale má hezčí prostředí. Jako poslední jídlo na Balkáně sem vyzkoušel známou Plieskavicu (placka z mletého masa tvářící se jako maso v hamburgeru) s muslimským chlebem… Po výborné večeři, opět obřích rozměrů, jsme prošli noční staré město Sarajeva, k muzeu Ferdinanda de Este, k několika mešitám a kostelům. Utratili jsme pár drobných bosenských marek, žasli nad kontrastem celozahalených muslimských žen v šátcích a sukních po kotníky a skromně oděných bosenských slečnách v zařezaných kraťáskách a tričku nad pupek, který zdobil piercing. Před půlnocí jsme se vsáčkovali do káry a pomalu vyjeli k domovu. Sarajevo

 

foto: Pohled z Velikiho Vitaa

20. června (sobota)
Noční cesta byla opět zážitkem. Pokaždé, když jsem už usínal a nořil se do spánku, tak jsme zastavili u pumpy na protáhnutí. Nakonec se mi ale únavou podařilo zalomit a spát aspoň zlomek noci. Brzo nad ránem jsme dojeli do Maďarska, kde se začalo kazit pěkné balkánské počasí a z půlnočního Sarajeva, kde bylo 20 stupňů spadla teplota snad o 10°C. Rozhodli jsme se navštívit termální koupaliště v Maďarském městě…...........a to si nevzpomenu. Ono taky není nic jednoduchého přečíst nějaké maďarské slovo, natož si ho dokonce zapamatovat. Krom "Segedu, Budapeště a Balatonu", jinak pro obyčejného smrtelníka není možné si zapamatovat jakýkoli písmenkový útvar. No, ale přijeli jsme před hlavní budovu a šli jsme se podívat, jak to tam vypadá. Vypadalo to moc dobře. Vrátili jsme se k autu a vzali jsme důležité hygienické potřeby (je třeba se pořádně po dlouhé době vydrhnout). Celí natěšení s ručníkem kolem krku a kartáčkem za uchem jsme přišli dovnitř, kde nám řekli, že berou pouze forinty. Karty ne! Eura ne! Jen Forinty.

Tak nic. Pokračovali jsme v cestě dál a do termálů jsme si zajeli do Velkého Mederu na Slovensku. Z venku hezky upravenou, relativně moderní stavbu, vystřídal komunistický vnitřek se spoustou důchodců (asi ještě komunistická sleva z let minulých). Bylo tam ovšem parádně. Umyli jsme se, pojedli a čistí odjeli ze Slovenska (únavou jsem cestu prospal až do Brna). Tam jsme se rozloučili s menší polovinou zájezdu (Pavla, Radka, Irča a Peťa) a pomalu pokračovali domů. Cestou jsme vysadili i Romana se Soňou na benzině, a odtud nás Michal posléze odvezl na vlak do Hranic na Moravě. Rozloučili jsme se, poděkovali a skočili na pivo do čekárny. Teď už nás čekala jen cesta kodrncákem do Valu, cesta z vlakáče.... a zájezd byl u konce.