Maroko 2010 - Agadir
Očka se klimbají…, motor hučí…, lidé nastupují…, jiní vystupují…, tma je tmavá…, někdo něco říká…, někdo pouští nahlas myšlenky…, děti pouštějí na mobilu muziku…, někdo pije…, hlava mi tříská o sklo…, ručičkové hodiny předbíhají digitální…, většina lidí sedí v přední části autobusu…, máme s Pesošem pro sebe každý sedačku…, rozvalujeme se…, opět mě sklo surově udeřilo.
foto: Místní mešita, blízko našeho ubytování
Co je zajímavé na těch arabech, je, že když nastoupí do autobusu…ještě jsem se mohl zmínit, že autobusovou dopravu mají v Maroku na dost vysoké úrovni. Co se týče dálkových linek, tak busy jsou vybaveny vším nutným. Od sedaček, přes světla nad nimi, až po klimatizaci. Autobusová doprava v této zemi vede. Jezdí všude a skoro pořád. Je rozdělena na CTM - společnost státní, která Vás přepraví z jakéhokoli většího města a na dopravu soukromou, která udělá totéž. U CTM se tikety kupuji na jejich vlastním nádraží. Oproti tomu konkurenční, soukromé, autobusové společnosti, mají své nádraží společné. Takže jsou ve městech dvě nádraží (aspoň teda v těch velkých městech. V projíždějícím městečku Vás vezmou na ulici, když na ně mávnete rukou). Příjdete-li na toto nádraží, okamžitě za Vámi lítají páni s lístky na palubu a snaží se Vás přemluvit, že to je ta správná společnost,se kterou máte jet. Vyřvávají názvy měst před autobusem, do kterých jedou, a vy si autobus vyberete. Výhodou soukromých linek je jedna obrovská, dá se smlouvat s cenami. Všechny dálkové hromadně přepravující stroje vypadají na úrovni evropské. Jak už to tak bývá, i u nás v ČR, státní podnik má svůj vozový park dobitější, postarší a méně zařízený. Jinak s autobusem se dá dostat všude. Vlaky zde moc nejsou, zřejmě proto, že tu nemají rozvedenou dostatečně železniční síť. Hlavní koleje vedou z Rabatu do Casablanky a do Marrakese.
foto: Noční pláž, v pozadí nápis "Aláh", "Generál" a "Král
…teď teda s těmi lidmi. Když nastoupí na palubu autobusu, nejdou automaticky do zadu, nebo co nejdál od všech a nehledají si volné místo, ať je nikdo neotravuje, ale sednou si hned co nejblíže k řidiči a hned si povídají. Pak zabere sedačku další člověk a k němu si někdo sedne a další…a další přisedne… V praxi to vypadá tak, že když sedíte vzadu a přichází lidé do vnitř, jak kdyby se ode dna plnila sklenice vodou a vy čekali, kdy se utopíte v té tekutině arabů. Ovšem je hezké, že jsou tak komunikativní vůči sobě…
foto: Švábí palác s jejich vládcem na posteli
Hovíme si tedy v autobuse směrem na západ, čas se honí někde kolem deváté – desáté hodiny. Je příjemně teplo a vjíždíme do Taroudantu. Zastávka na nádraží u hradeb města. Mladí místní kluci chytli své vozíky s juicama a inspirováni římskými zápasy na vozech naběhli před dveře autobusu. Chladný pomerančový džusík si necháváme líbit. Tentokráte s cenou bacha, už jsme ostřílení! Do toho nám nějaký somrák ukazoval ruku, a jelikož si nejspíš myslel, že jsme věštci z ciziny, chtěl předpovědět budoucnost z dlaně. Když jsme mu řekli, že nevěštíme asi po desáté, nastavil druhou ruku. Na to si začal prstem ukazovat do pusy. „Néé, ani doktoři nejsme. Na krk se Vám podívá někdo jiný.“ Za chvíli odešel ukazovat své ruce a krk nějakým dámám.
Správce lístků a organizátor zájezdu nám vytáhl krosny. Prý Agadir jiný bus. „Prosím?“ Ukázal na vedlejší, ještě našlapanější šestikolovou potvoru. „Tak snad nebudou chtít další chechtáky.“ Nalodili jsme se, uvelebili a byl tu zase! Tahal mě za batoh a ukazoval do pusy. „Nic! Běž si přivydělat jako venku ti skautíci s pitím.“ „Pro nic, za nic fakt ne...!“
Blížíme se k Agadiru. Čekáme, jestli nás někdo osloví, že je konečná. Projíždíme uličkami a bloudíme po městě. Řidič byl, tak nahecovaný z jízdy, že málem na kruháči smetl auto. To by se vyřešilo jednoduchým troubením, ovšem kdyby to neviděli ostražití policajti. Po dechové zkoušce a prolistování průkazu k oprávnění řídit to monstrum, kterým málem udělal bebi tomu pežotkovi, vydali jsme se dále. Tak, konečná, vystupovat…Agadir.
26. 08. (čtvrtek) – „No, a co jako kolem půl noci vprostřed Agadiru??“ Po úvahách, jako byly: „Přespíme na nádru v nejvyšším patře…“ „Vidíš tu rozestavěnou budovu, co přelézt plot a vyspat se tam?“ „A co v té tmavé uličce na zemi? Ne, tam je to nějaké dosrané,“ přišlo rozhodnutí vzít si taxíka, jelikož vůbec nevíme, kterým směrem je jaká scéna a jet dnes nocovat na pláž. Taxikáři jsou tady taky bezva. Stojí před nádražím, jezdí po městě tam a zpátky a zastavují, troubí a ptají se všech, jestli chtějí někam hodit. Když ovšem nemáte zájem, tak je neustálé odmítání unavující, až otravné. Problém nastává, jakmile ho potřebujete. Murphyho zákon zase jednou zafungoval. Pár vteřin na to, odchytáváme červeného cvrčka, se kterým smlouváme o ceně k pláži. „La plaž,“ ta francouzština není tak složitá.
foto: Mešita o dva bloky dál, od našeho "švábotelu"
La plaž nás po příjezdu celkem překvapuje. Bohužel nemile pro dnešek. Po celé x-kilometrové délce, je písečná pláž oreflektorována a lidí se po ní promenádují, jak kdyby to byla jejich poslední procházka. Unavení sedáme do písku a pozorujeme lomící se vlny a posloucháme ruch davu. Vydáváme se na konec pláže, třeba najdeme tmavý koutek o rozloze dva čtvereční metry. Omladina tu hraje beachfotbal. Synci z velkoměsta nás zastaví a radí, kde se levně ubytovat, že spát na pláži není moc dobré, jelikož tu hlídkuje policie a vyhání parazity, co tu spí, či o čem to točil, klučina od písku. Ukázal a poslal nás do místní části, zhruba 20 minut od pláže, zvané „Tarblajt.“ Dostat se k ní, to byl taky zážitek. Snad nejopilejší člověk ve městě, nám začal radit. Mumlal dokola nějaké hlouposti anglicky, které prokládal slovy „Tarblajt, no problem.“ „OK, come on.“ Okružní cesta čtvrtí Tarblajtu, byla ve tmě docela znepokojující, načež tu žili takové případy lidí, že jsem si říkal, kam nás ten týpek asi vede? Navíc ve stavu, že nepozná ve tmě ani svoji pravou ruku.
Po půl hodině nás dovedl před hotel. Ogaři z pláže pravili, že hotel v téhle městské části pro sociálně slabší turisty, stojí kolem 100 Dh za oba. Ubytovna, kde udělaly naše nohy krok, vyšla na 120 na jednoho. „Ani omylem, jdeme dál.“ Kousek dál vidíme oprýskaný příbytek v naší cenové relaci. 45/osoba. Jdeme si prohlídnout pokoj. Útulná cimřička s oknem do uličky a několika šváby u futer. Dnes bereme cokoli, je to levné a hodin je tolik, že dokonce i velká ručička šla spát. Ten dujan, co nás dovedl, i když jsme se ho chtěli zbavit hned na začátku, čekal u recepce, než Vena sepíše smlouvu o přespání. „Bakšiš, bakšiš.“ Když mu Pesoš nechtěl dát ani plak ze zubů, začal si stěžovat recepčnímu. Ten ho nakonec vypral sám, že to není jeho problém už. Holt, jak už má někdo kšeft…a většina byla spokojená.
Já mezitím nahoře v pokoji pozabíjel po stěnách a pod postelí asi 8 švábů a lehl si na palandu. „Kruci, je to ale beze sprchy, za to máme společný turecký hajzlík se všema v hotelu. My se snad neumyjeme. Týden je dost, ale vydržíme něco. Chvíli jsme přemítali, jak to nakonec dobře dopadlo, až jsme se z toho ráno probudili.
foto: Marocká architektura - kohosi vila
Klasický čtvrtek ráno. Vstanu, zabiju ze čtyři šváby a jdu trefit čůrkem díru. Venku se nahání horko s hicem a my si jdeme odpočinout na pláž. Je to pohoda vyvalit si zadek do písku a filtrovat rypákem slaný vzduch. Písek se zachytává do síťky v trenkách, slunce taví kůži, a když dlouho neotevřete oči, tak Vás příliv mile překvapí. Po týdnu jsme se aspoň v oceánu umyli. Supr, teď se jdeme ještě nabaštit pořádně. Poledne je kruté a je třeba ho přečkat ve stínu. Hledáme hospůdku v naší cenové skupině. Meníčko za 50 dh je nejlepší cena, kterou jsme u pláže nalezli. Spousta grilovaných sardinek, salát, pečivo s máslem a nakonec moučník s pudinkem. K tomu kávička, voda a pivečko, které bylo výborné, i když ten způsob přípravy byl malinko netradiční. Opravdu milá slečna natočila půllitrové pivka (zn. 33) do sklenice a položila na pult. Nakukuju od stolu po nich a snažím se myslí hýbat věcmi. Nefunguje to, ale servírka už pro ně jde. Úsměv na tváři mi padá ve chvíli, kdy vezme papírový ubrousek, přeloží ho a obě piva promíchá a nahoní novou pěnu. Polknu zbyly písek se solí v hubě a pozoruju ladnou chůzi dívky s kriglama. A nebylo špatné…jen zašumělo.
Po hostině opět zevlujeme na „la pláži“. K večeru balíme karimatky a jdeme do našeho skromného příbytku s podnájemníky. Oblékneme si ty nejlepší hadry co máme, tedy ty nejmíň smradlavé a skrčené a jdeme se projít po místní části města, které dnes nevypadá jak Queens. Je tu celkem hezky. Na závěr si dáme jednu lahvovou třetinku piva (zn. Flag pills) za 20 dirhámů a míříme směr postele. Naproti našemu hotelu, je druhá ubytovna, kde je cena o 5 dh více než bydlíme teď, ale… je tam sprcha. Takže ráno nás čeká stěhování a potom výlez na místní vyvýšeninu u moře.
foto: Naše druhá izba, tentokrát jsme zde pouze dva
27. 08. (pátek) – Probudilo mě ranní světlo prostupující okenicemi a trtkající švábí nad hlavou. Hmm trtkání… Oba, pod podrážkou mých sandálů vystříkli po zdi. Takový orgasmus ještě nezažili. Provedli jsme akci „Kulový blesk“ a přešli silnici k hotelu č. 2. Ještě moc slunce nehřeje, tak se vydáváme projít na kopeček (cca 240 m n. m.) se zříceninou pevnosti Kasbah, která byla postavena v roce 1572 na počest odchodu portugalců z města. Z plážové části města jde vidět na tomto vršku arabský nápis ve znění „Aláh“, „Generál“ a „Král“ (zřejmě ti, kteří se zasloužili o odchod portugalských nadvládců). Do hodiny jsme byli vylezeni nahoře a prohlíželi si jedno z nejdůležitějších marockých přístavních měst. Pesoše přepadl hned na parkovišti u Kasby pán s velbloudy a vysadil ho na jednoho z nich. Mně chvíli na to zlanařil taky a posadil na druhého slintače. Poté, co jsme asi po desáté řekli, že chceme dolů, sundali nás z těch Quasimodovských koní. Nevím, jestli zažertoval, nebo to myslel vážně, asi vážně, vybíral si za tu minutovou atrakci 100 dh (250 Kč). „No dobře ty si srandisto, tady máš 5-tidirhámovku a čau.“ Čtvrt hodiny jsme se courali po pevnosti a pak šli zpět k pláži. No a tam zase nastala válečka, až do doby, než bylo počasí malinko přijatelné.
Arabské země a jejich náboženství nedovoluje popíjet alkoholické nápoje. Respektive, neměli by je pít. V turistických destinacích, mají hotely, restaurace a semo tamo nějaké obchody zboží, zaměřené pro turisty. Najdete tam piva, vína, tvrdý alkohol, ale za cenu jako u nás v korunách, ovšem vynásobit 2,5 x. Čili víno od dvou stovek, wiskky od sedmi set a tak dále. Vyhledali jsme tedy jeden z těchto obchodů, zaměřen pro cizince a domluvili se s Venou na dva plechy k večernímu lelkování na pláži. Večer byla konečně provedena hygiena celého těla a mohlo se jít na noční pláž si sednout.
Cestou se s námi dal do řeči jeden černoch, který vlastnil krámek s bylinkami a mastičkami. Pozval nás na čaj a ukazoval bylinky a krémy, které vám udělají kůžičku jemnější než má srst čivava Paris Hilton. Dal nám lekci historie Kasbahy a věnoval na závěr jakousi suchou rostlinu, která slouží jako přírodní párátka a když se stiskne a prošoulí v prstech, tak se drolí semínka, které si máme doma zasadit. Takže díky a měj se fajn.
foto: Na velbloudovi za 12,50 Kč
Zbytek večera jsme procházeli promenádu a seděli na zídce u pláže. Tam koukali po lidech, jak se baví a běhají po pláži. Pořád nás tu zastavují různí týpci a mají s námi dosti podobné dialogy.
Asi takhle:
On: „Ahoj, jak se máte?“
My: „A jo, dobře, co ty?“
On: „Líbí Maroko?“
My: „Jo jo, moc.“
On: „Poprvé Maroko?“
My: „Jo, je tu hezky.“
On: „Odkud jste?“
My: „Česká republika.“
On: „Jéé Česko, nádherná země.“
My: „Jo, celkem je.“ (Beztak ani nevíš, kde je).
On: „Hašiš?“
My: „Ne, díky, nehulíme.“
On: „Čau.“
Tak to bylo několikrát za večer. Pak už jsme automaticky na začáteční rozhovor rágovali „Nekouříme.“ …pirueta na patě a čáo.
foto: Důkaz mé hygieny v Agadiru
Večer jsem ještě zaexperimentoval a dal si v místním fast foodu bagetu… I tady platí ramadán pro místní lidi, pouze u hotelů a na promenádě na pláži se vaří normálně. V naší čtvrti se po setmění otevřou krámky, o kterých jsme ani netušili, že tam jsou a do nich se natlačí všichni s kručícími břichy a cpou je. Jídlo v těchto rychlo občerstvujících zařízení vyšlo poměrně dost levně. Za dva metry hranolek a k tomu na půl rozřezanou šedesáticentimetrovou bagetu s masem, netuším s jakým, chtěli 20 dh. Přejedený jsem ulehl do postele a ztuhl až do rozednění
28. 08. (sobota) – Je to až neuvěřitelné, ale opět jsme se probudili. Vzduch tu mají úžasný. To se moc hezky vstává. Zbývají nám poslední dva dny, tak ještě musíme trochu prochodit město. Blíží se poledne a na „la pláž“ jdeme jinou cestou, abychom tu prozkoumali každou cestičku. Už se zde celkem orientujeme. Našli jsme taky obchodňák. Je to tady zajímavě odstupňované. Krámek velikosti boxerského ringu s nejdůležitějšími tovary i polotovary se zde nazývá supermarket. Obchod stylu jednoty je hypermarket. A pak obchoňák „Asswak salam“, který představuje hyperturbomarket s dvěma nadzemními patry pro další obchody. Prostě nákupní středisko.
Procházíme parkem, nebo se aspoň o to snažíme. Nejde to, slepá ulička. Vracet se nám nechce, přelezeme plot. Venca obratně vyšplhal nahoru, kde mu ujela ruka i noha, a aby neprotrhl tašku s jídlem, nastavil svoji ruku ocelovému hrotu na tyči u plotu a vrazil si ho do ruky, jak bravurně padal dolů. Já jej aspoň chytil do náruče, aby si neudělal au do hlavy. Díra na šití, krve jak když se skartuje nosorožec a kam s ním? Cestou, jsme míjeli polikliniku. Sice nám řekli, že je to klinika pro střevní potíže, ale jehlu s nití mají, tak mu to přišpendlí. Po půl hodině dílo o dvou stehách bylo dokonáno a co teď? Zaplatit, či se nějak domluvit s nimi? Nikdo nevěděl, jak se takový případ řeší, tak Pesoš vymyslel Šalamounský plán. Povídal mi: „Běž pryč, já tě za chvíli doženu…“ Zbytek zájezdu chodil, jak kdyby prožil stigmata na jedné ruce.
foto: Dlouhá osvícená pláž
Oběd tuňáka na pláži byl super, ovšem Véna teď nemůže pořádně do vody. Co tady celý den? Zbytek odpoledne jsme teda objevovali nové kouty Agadiru. Večer jsme unavení, jak koni, lehli a užili si poslední noc na matracích. Zítra balíme krosny a přespíme někde na pláži snad. Z kopce pevnosti, jsme zahlédli opuštěnou pláž, uvidíme, co tam najdeme.
foto: Vrak lodi na pláži za přístavem
29. 08. (neděle) – Po té posteli se mi teda bude stýskat chvíli. Po sprše taky. Odcházíme v poledne z hotelu směrem k pláži. Cestou provedeme v Asswaku nákup a pod palmou si děláme těstoviny se zeleninou a tuňákem. Pokračujeme v nekonečné cestě na pláž, která v popoledním hicu s krosnou zabrala přes hodinu.
Konečně dorazíme na místo, kde vidíme pouze tunu odpadků od místních lidí z devastovaných stavení. Zřejmě chudší obyvatelé, kteří byli vyhnáni za okraj města, aby se na ně turisti ve vymóděných hotelech nemuseli dívat. Na pěkné skládkové pláži dále ležel vrak lodi, do kterého se šel Pesoš zvědavě podívat. Vyrušil pana bytného, když zrovna šel na fotbal. Muž kolem padesátky se nám představil a začal nám vyprávět, že je řek, který žil v Rusku, a Čečensku, pak se zde přestěhoval a žije tu 10 let. K tomu nadával na místní araby a na to, že to tu je samá marocká mafie. Tak se tedy skrývá v rezavém korábu. Své doklady, vytáhl z pod bundy, v sáčku s gumičkou. Zajímavý to pán. Tady se nám moc nechce nocovat.
Taxíkem se vrátíme 4 kiláky zpět do města a dohodneme se, že přenocujeme na místním loveparku, kde chodí zřejmě mladí chvístci chlastat zakázané pití i pro osoby dospělé. Sedli jsme si ještě naposledy na pláž a dali si čaj s vodou a čekali na západ slunce. Bylo to tady celkem pěkné. Zítra nás zase bude čekat 450-ti kilometrový přejezd z Agadiru do Marrakese a odtud do Ouarzazate. Vstřebáváme u stolu zážitky od Atlantiku a díváme se kolem. Už se stmívá, jdeme vybrat místo, kde je nejméně střepů pro postavení stanu a spát. Brzo ráno chceme zkusit autostop. Doufám, že se někdo chytne.
foto: Ranní pohled ze stanu na pevnost
30. 08. (pondělí) – Probuzení opět na karimatce bylo vynikající. Je úžasné vylézt z jednopokojového bytu na terasu velikosti fotbalového hřiště a pohlížet po ránu na spoustu slané vody. Vychází slunce a my balíme stan. Dlouho nikomu nedělal zátěž na hřbetě, tak jsme se po ránu dohádali, kdo ho vezme k nedaleké cestě. U cesty sděláváme batožinu a po deseti minutách se střídáme v nastavování ruky. Nikdo neráguje. Po hodině zastaví mladší muž a vysvětluje nám, že je to tady celkem zbytečné stopovat, jelikož místní tenhle styl dopravy neznají. Hodí nás tedy do centra k autobusové stanici. Odtud odjíždíme za smluvní cenu 150 Dh do Marrakese.
Nacházíme se po dvanácti dnech opět v městě starém a hledáme autobusovou zastávku, pač nás autobus vystříkl kdesi u parku. Později se dovídáme, že stanice autobusová je na druhém konci toho parčíku. Hledáme tedy taxíka a se slovy „bus station“ nasedáme. Jedeme minutu a zastavujeme před velkou budovou. Když do ní vstoupíme, zjišťujeme, že nás ten neřád dovezl k vlakovému nádraží. Super! Další ¾ hodinu hledáme busák až narazíme na společnost CTM, kterou moc nechceme jet, ale nedá se svítit. Do Ouarzazate na jednoho 90 dirhámů + 5 za batohy. Kupujeme tikety a hoďku čekáme na autobus. Vyjíždíme po čtvrté hodině a přejíždím přes atlaské sedlo ve výšce 2260 metrů. Opět se začíná stmívat. Doba hodů nastává. Zastavujeme u restaurace a všichni běží k jídelnímu pultu, jen já na záchod trefit turka. Po pauze pokračujeme v jízdě. Šílené jízdě...
Na digitálních hodinkách se objevila labuť, kolečko, stolička a sněhulák a my dojíždíme do cílové stanice filmového města. Hned se nás snaží zlanařit kluk ve vyfešákovaném hábitu, ať s ním jedeme do kempu. Odmítneme a procházíme tmavou část města, kde se nachází vyschlé koryto řeky. Na okraji vádí stavíme stan a jdeme dnes spát. A prevence před spaním musí být!
foto: Na posledním čaji u pláže před soumrakem