Dopisy ze Střední Ameriky 2016 - Nicaragua - pohoda, klid a plať

Hola hola,

další stát za námi a jsme opět blíž k jižní polokouli.





První kamion v Nicaragui


Leon, první město kde jsme v Nicaragui dojeli od hranic kamionem, je jedno z nejhezčích měst, které jsme asi projeli. Jednoduché malebné centrum s opravenými domky, hezkými zdobenými kostely a bujarým nočním životem. Není divu, že se všichni turisti zastavují k poznání i pobavení v tomhle koloniálním městě. My zde setrváváme čtyři noci. Jedeme se i okoupat k pacifickému oceánu, který je od města vzdálen asi 25 km. Las Peňitas je malá vesnice tvořená spíše hotely kolem pobřeží. Pláž je dlouhá a skoro prázdná. Vysoké vlny omílají písek, písek zase nás. Když mě vlna nabere, připadám si jak v bubnu pračky. Ale zábava je to obrovská.



Kostel Zaragoza


V Leonu si pak procházíme snad všechny kostely, jsou si navzájem hodně podobné, jen mění barvu exteriéru a malinko výzdobu vevnitř. Přímo v centru je hlavní katedrála, která je zde dominantou. Další pěkný kostel je Zaragoza, který trochu hnije, jelikož je za centrem a peněz na rekonstrukci už k němu moc neputuje, ale je hezký svým kamenným zevnějškem bez fasády. Ještě jeden kostel v Leonu mi utkvívá v hlavě a to El Calvario. Vypadá jako všechny jiné standardní kostely v Nicaragui, ale při vstupu do něj jsou tři kříže. Uprostřed Ježíš a po levici i po pravici jsou lotři, co viseli s ním – to jsem asi ještě v kostele neviděl. Vždy je v kostele Ježíš vyobrazen sólo.


Noční katedrála v Leonu


Po návštěvě Leonu vyrážíme dál, do města Jinotepe, kde máme přes couchsurfing domluvené spaní na farmě Diega Montiele. Při stopování vystřídáme celkem tři auta, než se dostaneme na místo. Stopovat v Nicaragui se nám celkem daří a berou nás převážně kamionisté, kteří frčí až do Kostariky či Panamy. Stopnout auto trvá maximálně deset minut. Busem jsme v Nicaragui jeli asi třikrát a to buď po městě MHD, nebo na ostrově Ometepe, kde moc lidí auta ani nevlastní a není jiného východiska.


S Ilariem hrajeme dámu


S Diegem se setkáváme v centru po ukrutném boji s jeho indiciemi, které nám zanechal ve zprávě: má farmu 1,5 km daleko od autobusového terminálu; telefonní číslo na něj, kde jedna číslice chybí; druhé telefonní číslo na jeho kolegu, který nezvedá telefon. Naštěstí jednoho muže z městského úřadu - kde jsme se šli zeptat, zda tohoto muže a farmu nezná – napadlo, že by u čísla 883-**** mohlo být o osmičku navíc. Vyšlo to! Za pár minut si pro nás Diego jede a odváží na svou plantáž, kde setrváme dvě noci. Na jeho farmě žije rodina, která se sem před deseti dny z Managuy přestěhovala a dohlíží na Diegovu farmu. Ilario s ženou Ester a dětmi Carol a Hilary. Celkem veselá famílie. My spíme venku na terase na vojenských lehátkách, které pro nás Diego nachystal. Jsou zde tři psy. Pitbul Titán, který je na volno a je poměrně hodný. Pak jeden velký - nevím co za rasu – jménem Kango, který ostatní psy napadal a některého i zabil. Proto je přivázaný u stromu a celý den líně leží v prachu, a když se náhodou postaví, kohoutek mu dosahuje k mému pasu, hlava pak k prsům. Třetí pes je asi půl kilometru od domu a je u boudy v místě, kde si Diego bude stavět nový dům pro bydlení. Dle Diegových slov je to agresivní rotvajler a přetrhlo se mu lano, na kterém byl uvázaný. Takže tohoto času je přivázán provizorním lanem. Já doufám, že pevně.


S Diegem a Kangem


Dalšího dne procházíme farmu, která má kolem 23 hektarů a asi dva a půl kilometru cest. Diego ji koupil před třemi lety a záměr je takový, že chce pěstovat převážně avokáda. Je tu i pár stromů s papáyou, plantáž kávovníků, banány, kokosy, mandarinky nebo bredfruity.


Granada


Dál míříme k jihu a chceme vyjít na menší činnou sopku jménem Masaya. Bohužel tohoto času je aktivnější až přiliš a tak je zavřená a my máme smůlu. Jedeme proto stopem až do Granady, druhého většího koloniálního města po Leonu, které má své centrum také vymazlené. Když se jdeme projít kolem jezera a do části, kde turisti nechodí, je to úplně jiná Grenada. Cestou z města na výpadovku míjíme granadský hřbitov, který už za plotem sálá po návštěvě. Asi jsme morbidní, ale návštěvy hřbitovů nás baví. Zvlášť některých zajímavých. Tenhle je krásně upraven a odpočívá v bílobéžových barvách pod sopkou Mombacho. Na mnoha náhrobcích jsou sochy andělů, nebo svatých, kteří v mramorové barvě přečnívají ostatní rovy.


Centrum Granady

Granada v noci

Hřbitov v Granadě


Lodí plujeme z přístavu San Jorge do Moyogalpy na ostrově Ometepe. Plavba přes největší jezero Nicaraguy, se stejnojmenným názvem, zabere asi hodinu a půl. Pak přeprava do vesničky Balgue a ztroskotat na tři dny v tomhle ostrovním ráji pod vulkánem Maderas (1394 m. n. m.). Zavládl klídek, jemné šumivé vlnky na jezeře naráží na břeh a ptáci si pískají. Brzy ráno vyrážíme na sopku Maderas, která není vysoká a dá se za jeden den vyjít i sejít. Dohromady kolem sedmi hodin chůze s převýšením třináct set metrů. Začíná se od farmy Magdalena pozvolna lesem, kde opice skáčou ze stromu na strom, až se dostaneme do polohy, kde začínají mraky. Každý den je sopka Maderas, i její druhá nedaleko vzdálená sopka Concepción, zahalena v mracích. Na pár hodin se vyčasí, ale to až kolem třetí hodiny, a to ne vždy. Taky poprchá a jde se řádnou džunglí, kterou je prosekána cestička nahoru. Začíná bláto. Klouže to a za pár minut se boříme po kotníky v bahně. 


Ostrov Ometepe


Vše je mokré a držíme stabilitu, jak se dá. Cesta se zmenšuje a víc a víc zabahňuje. Kořeny a větve různě prorůstají přes cestu, že se sem tam musí podejít, či přelézt. Když jsme ještě výš, začne i nehezky foukat a je malinko zima. Jsem celý mokrý. Prvně jsem se zpotil, pak zmokl a teď mě vítr suší. Dostaneme se až na holé místo vulkánu, kde musíme kousek traverzovat k dalšímu lesu. Nic moc přes mlhu nejde vidět a pod nohy bahno klouže. Nakonec dojdeme až k vyhlídce kráteru, ze které jde vidět krásné a ničím nerušené šedo. Ještě při odchodu dolů se dáme jednou cestičkou, která vede dovnitř vulkánu, kde je laguna. Několik desítek metrů blátem dolů, které je po předešlých návštěvnících tak domarasené, že klouže i samovolně. Potkáváme skupinku kluků, kteří to jdou v žabkách a jsou celí hnědočervení od bahna a velkou část sjíždí i po prdeli. Bůh s nimi. Dojedeme k jezeru, u kterého je stejný výhled jako na vyhlídce a můžeme jít zase nahoru a posléze dolů absolvovat tu prasečí cestu. Kdyby šel Frodo zničit prsten do Mordoru touhle cestou, tak by v půlce cesty vyhodil prsten do hajzlu, vysral se na nějaký Mordor a šel zpět do Kraje.


V džungli na sopku

Bahnitá cesta


Další den tedy dojdeme jen na pláž na koupačku k jezeru Nicaragua, které je obrovské a dělají se zde i vlny jako na moři. Dřív to i moře bylo, ale voda je už sladká. Proto se zde chodí napojit i místní koně. Je taky dost teplá. A žijí zde sladkovodní žraloci, které jsme bohužel i naštěstí neviděli. A to ani z lodi.


Sopka Concepsión


Z Ometepe jedeme k poslední zastávce v Nicaragui – San Juan Del Sur. Malé město v zátoce kolem pobřeží a na úpatí menších kopců. Ceny jsou zde o dost vyšší - ať už jídla, nebo ubytování. Je to taková riviéra tady. I několik papalášů zde má svá sídla hrdě čnící ze skal vysoko nad zálivem, aby mohli sledovat dole tu lůzu.

Zároveň je San Juan Del Sur jedno z nejrušnějších měst na cestě. Všichni túrují motory svých vehiklů a motorek, do toho jim z aut hraje nahlas rádio s dunivou hudbou a to v jakýkoli čas. No, kdyby jen rádio. Oni mají dokonce na svých pickupech obří repráky a vyhrávají pro celý San Juan a severní Kostariku. Celkově mi zde i v centrální Americe přijde, že zde lidé neslyší, anebo se alespoň snaží ohluchnout. V autobusech od Belize, přes Guatemalu, Salvador a až sem jim řve nahlas hudba, až se okna třesou a neslyšící si zacpávají uši. Taky na ulicích se z každého obchůdku line nahlas hudba. Každý má ve svém krámě strčenou bednu s decibely u dveří, která díky basovému aparátu téměř skáče po podlaze. A tak se to střídá s každým obchodem. V každém ještě hraje jiný styl a všechny řvou a duní. Bez šance se na něco zeptat prodavače. A když je náhodou chvilku klid mezi krámky, projíždí auto a troubí ze všech sil, aby náhodou nebylo příliš velké ticho. Asi mají za to, že když je ticho, čas neběží.


San Juan Del Sur


Co mě ještě malinko zklamalo na Nicaragui jsou ceny za vše. Za každou vycházku kamkoli, musí se zaplatit poplatek. Na blbou vyhlídku nad městem – zaplať dva dolary! Projít se na sopku, okamžitě zaplať a nejlépe si vezmi i průvodce a sypej ty papíry! Zdá se mi, že z každé věci, která trochu láká, chtějí Nikaragujci vytěžit, co to dá. „Když máš na to sem dojet, tak se sakra prohni gringo!“

Jinak je Nicaragua jedna z nejpohodovějších návštěv v centrální Americe. Je tu krásně, ale něco to stojí. Když se k tomu připočítají vstupní a výstupní poplatky na hranicích, turistická místa, kde se z ničeho nic i zvýší ceny jídla (paní na trhu, když si ceny vymýšlela odhadem a házela cifry, jak když hraje bingo) a zároveň i ubytování, tak je to i jedna z dražších destinací ze všech doposud projetých zemí. A to nás teď čeká Kostarika. Možná to tady v San Juan Del Sur myslí místní s námi dobře a připravují nás pomalu na vyšší ceny, aby nás tam nekleplo.


Západ nad Pacifikem


Možná. Děkujeme jim za to.

A dva týdny tu byly parádní...


Nashle 


Svatební koně