Dopisy ze Střední Ameriky 2016 - Guatemala - na okraji konce

Ahojte všichni

Nikdy mě nepřestane udivovat drzost lidí, kteří se těžce snaží vydělat, až oškubat turistu, který se zmateně pohybuje na hranicích mezi dvěma státy. Na belizsko-guatemalském přechodu tomu nebylo jinak. Nespočet směnařů, kteří si sami nastavili kurz měny, převaděčů, vypisovačů fiktivních lejster nezbytně potřebných pro přechod, taxikářů a jiných, se snaží překřičet cokoli a kohokoli, aby vydělali své peníze, byť s nehoráznou přirážkou. Už jsem to zažil tisíckrát. Klapky na oči, zacpat uši a jít. K tomu se usmívat a vrtět hlavou, že nemám zájem. Jeden taxikář se nás drží jako klíště a za 20 US dolarů za osobu, prý nejlepší cena, nás chce odvést do Flores – města vzdáleného kolem 90 km. Potřebuje ještě obsadit zbylá místa ve svém vanu dalšími naivními turisty. Už má skoro plno. My odmítáme. Stačí se pouze vzdálit od hranic, přejít stometrový betonový most nad řekou a zeptat se ve městě na klasické kolektivo (van pro přepravu místních lidí), točící trasu Melchor de Mencez (jediný přechod Belize – Guatemala) – Flores. Hned je cena za osobu 5x nižší!


Na hranicích


Flores (a přilehlé části Santa Elena a San Benito) je první větší město, kde se staví při cestě z Belize. Je to taky zastávka, odkud se dělají výlety na největší mayskou památku v Guatemale – Tikal. Ta je ukrytá v džungli severně od Flores a je zatraceně drahá. Teda, alespoň na nás, když si chceme udržet rozpočet. Pět set korun za lístek pro jednoho včetně cesty je hodně. Navíc už jsme Mayských ruin viděli v Mexiku a Belize požehnaně a začínají nám připadat všechny stejné.


Ostrov Flores


Ve Flores, přesněji řečeno v městské části Santa Elena, zůstáváme dvě noci a procházíme si trochu město. Je tady už o poznání chladněji, na což teď po Belize nejsme zvyklí, cca 15-20°C přes den. Pěkná část ve Flores je ostrovní část Ciudad de Flores – staré a poopravené město hrající spoustou barev na fasádách domu. Malý ostrov leží na jezeře Petén Itza a dá se na něj dojít přes most z neturistické části Santa Elena, kde jsme ubytovaní. Na malém ostrůvku je bílo. „Tak tady jsou všichni turisti schovaní,“ říkám si, když jsme na prohlídce ostrova. Je zde spousta barů, hotelů, uliček s cetkami a suvenýry a dalšími nezbytnými věcmi pro komfort cizinců. Projdeme ostrov křížem krážem a vracíme se do naši ryze guatemalské čtvrti k hotelu.


Studentský karneval ve Flores


Pod okny slyším hudbu linoucí se z ulice a vidím nějaký průvod lidí v maskách. Jdeme se okamžitě podívat ven a je to studentský karneval, který v ulicích něco slaví. Asi sto lidí v různých maskách (spiderman, kovbojové, divoženky, tři kluci s kolečky, na nichž mají položené molitanové přirození, nějaká žena s bujným dekoltem, o které nevím, zda je štěta nebo kočičí žena, policisté, pravěcí lidé v rouškách, vojáci a mnoho jiných převleků) pochodují hlavními třídami, tančí, pijí, pózují před foťákem a hlavně se dobře baví. K tomu za nimi jezdí auto a vyhrává moderní hudbu. Tu někdy vypnou a naživo zahraje orchestr, jdoucí úplně na konci průvodu, místní guatemalské melodie. Nyní jsem rád, že nejsem na ostrůvku a můžu pozorovat místní obyvatele.


Přelodění


Z Flores se přesouváme do Cobánu. Zkoušíme i stop a daří se pouze jeden dnes, asi 30 km. Celý den prší, tak když vidíme autobus, neváháme. Dostáváme se pomalu výš a výš do hor, kde je zase o něco chladněji a hlavně prší. Prší i následujícího rána v Cobánu, tak ani nejdeme stopovat, ale rovnou na bus. Přes hory stejně auta nejezdí, tak bychom na cestě u stopování strávili mládí. Rozdíl mezi kolektivy v Mexiku a Guatemale je ten, že když v Mexiku jsou sedačky obsazené, řidič už nestaví, aby nabral další pasažéry. V Guatemale není problém a tak nás je v dodávce místo dvanácti i třicet a k tomu ještě tak čtyři kluci na střeše. A pořád prší.



Přejezd hor


Cestou přes hory se počasí umoudří a začne svítit slunce. Je to příjemné. Jedeme až do města Huehuetenango, kde máme domluvené spaní u Carlose. Má menší domek v ulici s vnitřní zahradou a nádvořím. Celý objekt je krytý a tichý, i když leží u hlavní tepny města. Carlos žije s přítelem Manolem. Jsou teplí a celkem zábavní, alespoň teda Carlos, o kterém Manolo prohlašuje, že je „payaso“ (klaun).


Carlos s panákem slivovice


U těchto dvou setrváváme dvě noci. Využíváme dne volna a jdeme se projet na vyhlídku v horách zvanou El Mirador, kde je památník, spousta kaktusů, zamilovaných párů a taky rozbořené chaty. O několik desítek metrů výš je ještě vrchol s křížem, kam se jdeme podívat. Je tady nádherný výhled po okolí na vyprahlé suché hory a skály, na nekonečně táhnoucí se město Huehuetenango klidně si ležící v plošině hluboko pod námi a užíváme si klidu a čistého vzduchu, kterého moc ve městech není.


Chata u El Mirador

El Mirador


Další den mě kurevsky bolí v zádech. To „kurevsky“ není ani tak sprosté, jak to opravdu bolí. Lupnu prášek, abych se dostal k autobusu, kterým přejíždíme do dalšího města jménem Quetzaltenango. Zde mamá domluvený další couchsurfing, u mladíka vyučujícího tanec - Nestora. Když dojedeme do města po třech hodinách, prášek asi zapomněl, co je jeho účelem, a přestal účinkovat. Dva kilometry jdeme asi hodinu, a co sto metrů si sedám na prdel, abych dal odpočinout zádům a nohám. Zřejmě se mi vrátily loňské problémy s vyhřezlou plotýnkou a opět mě to začalo zlobit a vystřelovat do nohy. Když dorazím k Nestorovi do tanečního studia, padnu na postel a jsem mrtvý. Večer se malinko oklepu a jdu se podívat na jeho hodinu tance pro začátečníky, ke které se přidává i Peťa. Já jako poraněný jelen ležím na boku na křesle a hledám polohu, kde by to nebolelo.


Klasický bus v Guatemale


Ve městě zůstaneme ještě pár dní a počkáme, zda se zbrchám. Jdeme proto raději do hotelu, kde bych měl větší klid a teplo. Nestor nám totiž připravil malou jizbu sousedící s posilovnou, klubem karatistů a boxerů, s jeho taneční školou a diskotékou, takže tam pořád hrála nahlas hudba a bylo tam chladno. Navíc tam ani netekla voda. Pro jeden večer dobré, ale ne pro znovu zotavení. Najdeme jeden hezký a levný hotel nedaleko studia, abych mohl nadopovaný prášky přenést krosnu. Dokud účinkují, projdeme historické jádro města, jež je nedaleko, a jdeme nakoupit jídlo.


Hodina tance s Nestorem


Dalšího rána mám co dělat, abych vůbec vstal i s ibuprofenem. Jdeme navštívit červený kříž, nejbližší nemocnici od hotelu. Tam si mě sympatický doktor prohlédne a vypadá ustaraněji, než já. Vypadá to prý zle a doporučuje mi se i vrátit zpět do Česka, nad čímž už jsme uvažovali také. Za 120 Kč mě tedy vyslechne a proklepe záda a za dalších 150 dostávám injekci do prdele, kterou se tam snaží sestra narvat tak hluboko, až mě zachladí plast stříkačky. I když to měl být nějaký fofr účinný driják, ještě celé dopoledne kulhám. Pak se bolest mírní, ale jen v mé hlavě asi.


Quetzaltenango

Quetzaltenango


Zvažujeme co dál. Vrátit se? Už máme i najité letenky z Guatemala City. Dohodneme se ale s Peťou, že ještě tady pár dní počkáme, jak se to bude vyvíjet. Těžko říct, proč se to najednou tak rozjelo. Zda to chladno? Jelikož v Belize i Mexiku to nebolelo. Nebo dlouhodobé nošení krosny? Přejezdy autobusů přes hory, které děsně skáčou na nekvalitním povrchu? Všechno dohromady? Doktor z červeného kříže mi každopádně přísně zakazuje nošení těžkých věcí, včetně krosny, utíkání, skákání a další zábavné činnosti, kterých se nemohu nabažit.


Doktor dělá zákazy


Na hotelu se domluvíme, že pokud se to trochu zlepší, pojedu nalehko. Pošleme věci, které moc nepotřebujeme, zpět do Česka a jednu krosnu taky. Zůstane nám tedy jen jedna krosna s nejpotřebnějšími věci a tu ponese Peťa – gentlemanský kompromis. Oddělíme tedy věci jako stan (stejně v něm nespíme a od stanovaní nás všichni odrazují i v dalších státech), pláštěnky (ještě jsme je neměli na sobě), karimatky (věci, které zabírají nejvíc místa v báglu), a další kraviny, co taháme navíc. Pak musíme v Quetzaltenangu zůstat až do pondělí, protože pošta má v pátek zavřeno. Nevadí, bude delší odpočinek.


Hřbitov - Quetzaltenango

Na trzích


Po třech ukrutných dnech záda i noha přestávají bolet, ale nevím, zda to není pořád oblbnuté po injekci a práškách, co mi předepsal doktor. Ještě se uvidí po pondělním přejezdu busem do dalšího města k jezeru Atitlán. V neděli se cítím zase o něco lépe a jdeme se podívat i na průvod městem. Koná se zde křížová cesta. Asi půl kilometrový průvod čítá tak 400 lidí. Většina z nich je oblečená v hábitech a křesťanských rouchách. Na konci průvodu nese asi padesát lidí velké podium s Ježíšem, jak táhne kříž, a na konci samotného podia sedí v bráně anděl. Za tímto nesoucím se podiem jde orchestr a hraje plechotroubící melodie. Když se začne stmívat, každý v průvodu dostane ještě svíčku, čímž dlouhá, náboženská řada dostane ještě větší kouzlo. Vypadá to jako dlouhá točitá runway s muzikou.


Průvod

Noční průvod


V pondělí večer dojíždíme do San Pedra La Laguna k jezeru Atitlán, nedaleko města San Marcos La Laguna. Záda po cestě pořád drží, a to i s tříhodinovou zajížďkou do města San Marcos. Sedli jsme na bus, na kterém byl nápis s tímto městem, které je i u jezera Atitlán. Bohužel San Marcos je ještě jedno město ležící na opačné straně než jezero. Hodina a půl sem, hodina a půl zpět. V devět večer zalezeme do pěkného levného hotelu s terasou a výhledem na jezero. Další den si menší přístavní město na jezeře procházíme. Je zde spousta turistů, kteří se zde učí španělsky ve školách, plus si udělají pěknou dovolenou. Město leží přímo pod sopkou San Pedro. Rád bych si na ni zašel, ale riskovat se mi nechce.


San Pedro La Laguna


Po dni odpočinku jedeme dál. Skrz jezero lodí a pak busem do města Antigua. Asi nejznámější a nejhistoričtější město Guatemaly ze španělské éry. To si procházíme odpoledne i s přilehlou vyhlídkou nad městem u kříže. Nyní se moc nezdržujeme a jedeme busem k hranicím Salvadoru. Cesta autobusem je poměrně levná a obzvláště zajímavá a pestrá. Pokud není autobus narvaný k prasknutí, každou chvilku vejde do autobusu někdo, kdo si chce přivydělat. Buďto prodejci nápojů, tacos, sladkostí, bonbónů, kteří se snaží překřičet nahlas puštěné rádio, nebo vchází žebráci, kteří si vžy stoupnou k řidiči, chvíli povídají cože se jim to přihodilo a na co potřebují peníze a pak obejdou pasažéry. Tak potkáváme hasiče, který asi vybírá peníze pro uhořelého kolegu, nebo pána s lékařským předpisem, co potřebuje peníze na operaci a nebo pána, co sotva chodí a nemůže chodit do práce, tak obchází hromadnou dopravu. Mezi těmito lidmi a prodejci občerstvení se ještě derou teleshopingáři, kteří nabízí super nůžky, či zázračný krém a to pouze za 17 Kč! Poté co vyberou nějaké quetzaly, opouští autobus. Město Jutiapa - ničím zajímavé město, snad jen tím, že tady už turisti nejezdí. Pohledy lidí už nejsou tak chápavé jako v San Pedru, Antigue nebo Quetzaltenangu.


Antigua


V Jutiapě končí cesta po Guatemale a před námi je El Salvador a Honduras. A to ještě před pár dny byla naše cesta ohrožena mými zády a zvažovali jsme návrat do Česka. Tak snad se to nebude opakovat a ještě tu pár měsíců pobudeme. Na cestě jsme nyní 43 dní.

Už jsem si zase na Guatemalu zvykl.

Tak se mějte