Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Peru - těžký/pěkný život v kaňonu Cotahuasi

Hezký pěkný den,

stopování v Peru je mi i po měsíci stále záhadou. Víme, že v horách to prostě moc nejde a na panamericaně je to dost o štěstí. Můžeme čekat dvě minuty, ale i tři hodiny. Z Casmy se nám daří třemi stopy dostat do města Huacho. Jeden ze stopů je dokonce autobus. Řídí jej však Manuel, který testuje nově přivezený autobus z Číny pro budoucí používání. Huacho je malé město na pobřeží s malým náměstím a rušnými uličkami s bary, kde se nezdržujeme déle než jednu noc.

Další den se stopovat taky daří a to až do Limy s chlápkem Olivierem a jeho dvěma syny. V Limě se celkem rychle orientujeme, a jelikož zde zůstávat nehodláme, míříme rovnou k terminálu, odkud by nás autobus vyvezl pryč. To se daří, plácáme se po ramenou. Z aglomerace Limy vyjíždíme dvě hodiny a další dvě pak ještě jedeme do města Pisco, kam dojíždíme za tmy. Naštěstí je to malé město s poměrně hezkým centrem. Čím dál od centra, tím horší. U pláže už město vypadá jako po válce. V roce 2007 zde bylo zemětřesení a velká část města zde byla zničena a místním se to asi renovovat nechce. Proto okrajová část města stále vypadá, že zde zemětřesení bylo nedávno, včetně nadvakrát zlomeného mola.

Nedaleko Pisca je Národní rezervace Paracas, což je takový poloostrov s pouští a se zátokou, kde je spousta ptactva. To si jen tak zběžně projdeme, stejně tak i přilehlý resort El Chaco – tak tady jsou všichni turisti, říkáme si, když sem dojdeme, protože v Piscu žádní nejsou. Jinak je zde oceán dost studený. Stejně tak i noční teplota je dost chladná, když zapadne slunce. Celá tato oblast má pouštní charakter a přes den je teplo, sucho a prašno. V noci to samé, jen je chladno.  

Z Pisca ještě zkoušíme stopovat a po třech hodinách a třech stopech se posuneme asi o dvacet kilometrů. Sereme na stopování a zastavujeme si bus, který nás doveze do nedaleké Icy. Ta je vzdálena 60 kilometrů, což je v Peru opravdu kousek. Z Icy se vypravíme taxíkem do vinného sklípku, jelikož je tento region proslulý svým vínem. Vinařství, do kterého jsme měli namířeno, je ale dnes zavřené. Taxikář nám doporučuje jiné, menší a rodinnější. Bodega Lazo – malé vinařství, kterému šéfuje José. Po pár minutách zjišťuji, že jsou všichni vinaři na světě asi stejní. Veselí, ukecaní a rádi své víno vychvalují do nebes a ještě dál. Samozřejmě si rýpl i do chilského „rivalského“ vína, byť peruánské víno není nikterak slavné, či ceněné. Dal nám okoštovat dvě bílá a dvě červená vína a k tomu dva druhy hroznové pálenky zvané Pisco, která má 40 %. Na cestu do města si koupíme dva litry červeného vína Perfecto amor, které je jako i jiná vína tady dost sladké a husté. Člověku stačí dvě deci a je přepitý a přeslazený.

Pět kilometrů od Icy je pouštní město Huacachina, kde se slétávají všichni baťůžkáři flámovat a dovádět na velkém pískovišti. My jej navštívíme ze zvědavosti kvůli písečným dunám a pěknému prostředí. Škoda jen, že na vrcholcích dun, kde se scházejí, je takový bordel odpadků. My se se setměním vypaříme zpět do Icy. Taky bylo dnes zajímavé, že nás při procházení Icy dvakrát varovali před uličkami, kam už dále nemáme chodit. V jedné čtvrti, které bylo silně postiženo zemětřesením, nás jedna paní u stánku s křesťanskými suvenýry doslova vyhnala z tohoto místa. „Rychle pryč běžte,“ a ukazovala na foťák a ještě dodala: „bum, bum!“

Na pár dní se rozhodneme vykašlat na stopy, protože jsou zde autobusy docela levné. Z Icy míříme do Nascy a necháváme se vysadit u rozhledny, kde jsou geoglyfy Flores, Tree a Hands. Bohužel jsem dnes nějaký zničený a mám horečku, tak si to moc neužívám. Stejně jako nedalekou vyvýšeninu, odkud lze pozorovat Lines – zatraceně dlouhé čáry vyryté v zemi, táhnoucí se přes celou plošinu od nevidím do nevidím. Peťa z toho moc nadšená není, já skoro usínám a je mi i na slunci zima. Dvacet kilometrů do města se vezeme s týpkem, co převáží mandarinky do Cusca. Obědu moc nedám a pak si jdu lehnout do postele. Půldenní odpočinek a večerní vypocení zabere a ráno mi je celkem hej.

Jelikož se cítím lépe, jdeme si projít ruiny v okolí Nascy – Los Paredones, El Telar (další čáry na zemi) a Acueductos de Cantayoc, což jsou zajímavé díry v zemi s cestičkou spirálovitě vedoucí dolů k místu, kde teče v podzemí voda. Takových kamenných studní je tu asi patnáct. I když mi je už dobře, večer bereme noční bus do Arequipy, jelikož se mi nechce stát u cesty a doufat ve spásu nějakého auta, když jich tu moc nejezdí.

Arequipa je krásné historické město ležící pod sopkou El Misti. Centrum je nádherně udržované a všechny hlavní budovy v něm jsou postaveny z bílého sopečného kamene. Několikrát si projdeme centrum i přilehlou čtvrť Yanahuara, odkud je pěkný výhled na historické centrum. Jeden den si uděláme výlet do horské vesnice Chiguata, kde je starý kamenný kostel a bližší výhled na kuželovitou sopku El Misti. Z Arequipy se rozhodujeme, zda se vydat už do Cusca, nebo se jet ještě zašít do nejhlubšího kaňonu Peru – Cotahuasi. Vyhrálo zašití.

Devítihodinová cesta po prašné a hrbolaté silnici byla poměrně rychlá. Město Cotahuasi, hlavní město regionu, nabízí pár hotelů, několik málo pouličních restaurací a nespočet malých krámků s drobnostmi, které zde vlastní snad každý. Většina budov je postavena z nepálených cihel a na všem je prachu na jeden článek prstu. Do toho pořád fouká, ale jinak je to nádherný konec civilizace. Internet zde ještě nedošel a myslím, že teplou vodu zde má jen náš hotel. Město, které může mít tak 2000 obyvatel převážně starší generace, leží ve výšce 2600 m. Nedaleko města je laguna Chaquicocha, kam se jdeme podívat a rozhýbat nohy po noci v buse.

Další den si děláme výlet do Pampamarcy, která je už ukrytá v horách (3600 m n. m.) a jede se k ní dvě hodiny. Jede tam jediný bus za den v pět ráno a odtamtud se vrací v pravé poledne do Cotahuasi. Takže máme pět hodin na to, abychom si vyšli do čtyř tisíc podívat se na Bosque de Rocas Wito (kamenný les), který je neskutečný a při jeho spatření mi klesne čelist o pár centimetrů níž. Nad vrcholky kamenných věžiček lítají kondoři a my jen čumíme jak puci s hlavou zakloněnou. Když opět sejdeme, jdeme se podívat na vyhlídku za městem - Uskune. Tam můžeme shlédnout na vodopád Uskune, řeku Pampamarca, kaňon, barevná políčka a dechberoucí výhled všude do okolí až na šestitisícový masiv Nevado Coropuna. Ve dvanáct jedeme zpět busem, který se po cestě naplní lidmi tak, že ani zvířený prach neprojde mezi dvěma těly. Klasicky hraje nahlas muzika a mám dojem, že se zde moc lidé nemyjí, čemuž se nedivím, protože je večer dost chladno a teplých sprch tu asi moc není. Většinou jsou rádi, že jim tady teče aspoň nějaká voda z hor. Takže cesta autobusem připomíná, jako by kolem projížděl cirkus.

Následujícího dne balíme nejnutnější věci a jedeme busem asi tři hodiny do města Charcana, které leží taky v nějakých třech a půl tisíci metrech. Co jsme viděli, jsou tady dvě ubytovací zařízení. Jedno vypadá jak chlívek s dekami a druhý je celkem slušný. Kamenná stavba, zaprášená podlaha, postele, přikrývka a plastová židle. Voda zde snad neteče nikomu. S paní z vedlejší ulice si domluvíme snídani na půl šestou. Jaké je překvapení, když mlátíme ráno ve tmě a zimě na plechové dveře a nikdo neotvírá. Pak jen vykoukne rozespalý chlápek, který řekne, že pořád neteče voda, že snídaně nebude. Poděkujeme nastotisíckrát a vyrážíme za svítání do Pichy.

Cesta není příliš značená (ani na GPS s aplikací maps&me nejsou značené žádné cestičky), ale je široká a sem tam po ní někdo projde do jedenáct kilometrů vzdálené Pichy, tak nás ujistí, že jdeme správně. Auta tady už nejezdí, jen osli a jejich pánové. Výhledy při východu slunce jsou famózní, ale moc se nezdržujeme, protože nás dnes čeká minimálně 23 kilometrů a sešup o 1800 metrů níž. Sejití až do nitra kaňonu nám zabere necelých šest hodin s nádhernými výhledy na barevné, až duhové hory. Pak se projdeme ještě kaňonem k jednomu z nejhlubších míst Ushua 1518 m n. m., kde bývala i hacienda. Do města Quechualla je to už jen hodina cesty. Paní na autobusovém nádraží v Cotahuasi nám říkala, že z Quechually jezdí jeden bus ráno v devět a dokonce v pátek jeden ve čtyři. Dnes je pátek a mohli bychom ho stihnout. Avšak v Quechualle se dovíme, že autobus sice jede v pátek ve čtyři, ale zastávka je vzdálena devět kilometrů, takže asi dvě a půl hodiny pěšky kaňonem směrem Mayo. To už se nám dnes nechce a přespíme u paní Janet.

Ta nás pohostí dobrým obědem, večeří a snídaní. Včetně spaní nás to vyjde na 10 dolarů za osobu. Je tu nádherný klid a oproti Charcaně i večer teplo. Díky vysokým štítům slunko zaleze po čtvrté hodině a v šest je tma jako v pytli. Dá se zde však parádně pozorovat hvězdná obloha s poměrně dominantním Jižním Křížem. V osm usínáme, v pět opět na nohou.

Projdeme kaňon, částečně i po nově budované cestě ke Quechualle, až dojdeme k místu, kde je kaktusový les. Odtud jedeme busem k vodopádu Sipia, který je vysoký 150 metrů a je umístěn v pohádkové krajině. Na obě strany se zvedají do červena zbarvené skály, kolem řeky jsou zelená pole a stromy. Vodopád dělá neskutečný kravál a člověk je tu děsně malý. Když se dostaneme zpět do Cotahuasi, dáme si konečně teplou sprchu. U Janet jsme si jen narychlo ošplíchli chladnou vodou nejnutnější partie, ale není to ono. Mají to tady lidi děsně těžké k životu. Cesty tu skoro nevedou, v období sucha prach a horko, když prší, je bahno, a večer chladno. Zásoby vozit na oslech přes ty kamenné obry, kterých my si tolik užíváme. Vtipné je, že zde mají velkou LCD televizi v obývacím pokoji namísto bojleru v koupelně (venkovní polo-zděná sprcha se střechou z listí, kudy dovnitř fouká). Asi je jednodušší dovézt na oslovi LCD televizor než bojler.

Z Cotahuasi se musíme vrátit zpět do Arequipy, odkud pojedeme do Cusca, na hlavní památku Peru a částečně i Jižní Ameriky. Když si pomyslím na ten klid v kaňonu, kde jsme nepotkali krom místních nikoho, zřejmě proto, že každý v Peru jede do druhého kaňonu Colca, který je předražený (jen vstup stojí přes pět set korun / Cotahuasi zdarma) a plný turistů, ani se mi odsud nechce. Do masové fronty lidí na Machu.   

No nic …

Tak ahoj