Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Peru - Machu a jiné incké šutry

Zdravím…

Tohoto času se již nacházíme v Bolívii, ve 12. navštíveném státě na cestě po Střední a Jižní Americe. Sedím na kanapi v hotelu, ve městě Coroico, a v hubě převaluju lístky koky s elejiou - "elechia"  (bílá, tvrdá, nasládlá hmota přidávající se k lístkům ke žvýkání) a vzpomínám na poslední dny v Peru, které se točily převážně kolem Inků a oblasti Cusco.

Z nejhlubšího peruánského kaňonu Cotahuasi přejíždíme nočním busem do velkoměsta Arequipy a následně denním busem z Arequipy do města Cusco. Po necelých 24 hodinách strávených v buse jsme zboření jak hrad z písku po přílivu a jdeme hned spát. Následující den nás čeká další přejezd, ale jen tříhodinový, do menšího města Ollantaytambo, které je známé svými inckými ruinami postavenými na boku velké skály. Do těchto ruin se nechtěně dostaneme zadarmo bočním vchodem, když procházíme město a nevšimneme si, že jsme zavítali do archeologického areálu. Jelikož by bylo daleko víc nápadné rychle utéct zpět, děláme, že jsme návštěvníci, a projdeme se a trochu pokocháme inckou architekturou. Mají tady dnes nějaký nácvik na zítřejší slavnost, tak je tady lidí jak v Kauflandu při akci. Tudíž asi vůbec dnes neřeší nějaké vstupy, výstupy a kontroly.

Mimo pěkných kaskádovitých ruin jsou v městě Ollantaytambo krásné úzké uličky vysázené kamením. Centrum města je dělané pro turisty a je zde nespočet stánků s peruánskou tématikou. Od barevného ponča, přes přívěsky a píšťaly, až po sošky, zdobné kamínky a plyšové lamy. Davy turistů neustále migrují od autobusu k ruinám, od ruin do města a zpět do busu, pořád dokola jako začarovaný kruh.

Jelikož se dovídáme, že do vesnice Machu Picchu Pueblo (Aguas Calientes) jezdí denně busy z náměstí Ollantaytamba ráno od devíti hodin, vycházíme tam čekat raději o hodinu dřív. Odchytne nás hned jedna paní a dohodneme se na ceně lístků a říká nám, že nám to domluví na 9:30. Souhlasíme a zbylý čas zabíjíme u ranní kávy. Vracíme se v devět k místu údajného naložení a čekáme. Čekáme až do půl jedenácté a začínáme si o paní myslet nemilé věci. Ta už je taky dost nervózní a neustále popochází a v ruce žmoulá telefon, div z něj nevymodeluje kuličku. Ono to tady totiž funguje tak, že auta dělající tour s turisty z Cusca se doplňují lidmi v tomhle městě. Takže paní neustále obvolává agentury a řidiče a shání nám místa, která asi ani nejsou. V jedné dodávce mají jedno místo a druhé šofér připravuje z plastového kyblíku. Podezřele se na toho MacGyvera podíváme a sdělíme mu, že čtyři hodiny na tom nepojedeme. Nakonec dojede ještě jeden bus, kde se najdou dvě volná místa, a my si oddechneme. Paní jistě taky. Ještě nám říká, že třeba včera bylo volných míst víc, že to nechápe.

Po čtyřech ukrutných hodinách v buse jsme na místě a vyrážíme ještě na dvanáctikilometrový pochod podél trati do Aguas Calientes. Cesta není náročná a vede kolem řeky, která se stáčí okolo hory, na níž jsou ruiny Machu Picchu. Do městečka, ležícího ve výšce kolem 1900 metrů nad mořem, dorážíme za šera. Kupujeme lístky na Machu Picchu na další den, mají už jen dražší variantu s výstupem na Machu Picchu Montaña a přesně ty chceme. Najdeme si hotel, ale musíme počkat, než ho někdo opustí a služka následně uklidí. Hoteliérka nás ubezpečí, že za hodinku, hodinku a půl bude pokoj připravený. Souhlasíme a jdeme se najíst a nakoupit jídlo na zítra. Po dvou hodinách se vrátíme a paní na recepci, nebo spíše bordel máma, se na nás tváří jak na plíseň na chlebu a s apatickým klidem říká, že ještě tak půl hodiny. Na to, až si tam někdo užije, kašleme a jdeme ještě hledat náhradní hotel. Naštěstí se to daří rychle. Takže dnes dvě ženy v Peru slušně zareprezentovaly pro svou zemi.

Ráno vstaneme už v pět a o půl šesté vyrážíme nahoru. Za hodinu a půl jsme u brány, kde v dlouhé frontě stihneme v pohodě posnídat. Ještě rozehřátí potom vycházíme na Machu Picchu Montañu, vysokou něco přes tři tisíce metrů, ze které je úžasný výhled nejen na hromadu uspořádaných kamení dávného města, ale i na okolní andskou krajinu s ledovcovými špičkami. Když slezeme zpět k ruinám, dáme si slalom mezi skupinkami turistů a projdeme si trosky, které zde po Incích zbyly. Je zajímavé si tuto památku projít na vlastní oči. Je to dost magické místo a člověk se zde cítí dost zvláštně. Tohle místo mě v Jižní Americe hodně zajímalo, byť jsem se zde moc netěšil kvůli těm davům lidí a tomu turistickému cirkusu citelného několik desítek kilometrů před Machu. Je to za námi, zahajujeme sestup a po další noci strávené v Aguas Calientes míříme podél kolejí zpět k Santa Terese. Několikrát se cestou podívám vysoko nahoru, kde jdou vidět ruiny dávného města v sedle na skále. Pěkné…

Další město, co navštívíme, je Urubamba, do kterého dojedeme již za tmy. Je to malé město, ale bez turistů. Nikdo se tady moc nezdržuje, protože tu nic není. Ovšem v okolí je pár zajímavých věcí, které si jedeme prohlédnout dalšího dne. Například pěkné historické město Chinchero s přilehlými inckými ruinami. Tam se nechtěně dostaneme opět zadarmo a opět nedopatřením, protože „tikeťáři“ hlídají jen jednu uličku do starého města a my do něj přijdeme z jiného směru. Peruánci počítají s tím, že zde turisty vyhodí před budkou s kontrolou tiketu agentura, která tady podniká výlety po všech ruinách. U samotných ruin už však nikdo nehlídá. V rychlosti se ruinami jen mihneme a opouštíme tuto část města ještě jinou cestou, kde taky nikdo nekontroluje.

Nedaleko Chinchera je i pěkná laguna Piuray, kde se pasou krávy a prasata a v klidné vodě se odráží nedaleké hory. Ve městě zavítáme ještě do tradiční výrobny vlny a vlněných předmětů z lam, ovcí, či alpak. Jedna místní slečna nám ukazuje v rychlosti postup, jak surovou vlnu prvně vypere ve vodě s nastrouhanou yucou (kořen, používá se i jako příloha k jídlu – trochu chutná jako brambor). Následně usuší a navine jako vlasec. Vlnu potom barví přírodním barvivem a to tak, že ji vaří například s květy různých barev (modrá, žlutá, oranžová), nebo s černou kukuřicí (fialová), či eukalyptovými listy (zelená) a smícháním jiných přírodních zdrojů. Pak nám ještě ukáže, jak se plete ubrus nebo ložní přehoz a už nás posouvá ke stolům s předměty, abychom si něco koupili na památku.

Cestou do Urubamby to vezmeme přes vesnici Maras, odkud vede pěkná pěší cesta na předměstí Urubamby skrze solné bazénky zvané Salineras, kde vyrábí sůl. Na velkém svahu je uměle vytvořeno několik stovek malých bazénků a vše svítí do bíla. Pěkný pohled. Další den se přesuneme do města Pisac, což je taky turistická mašinérie. Několika uličkami se táhnou trhy až na hlavní náměstí, opět s tradičními motivy Peru, vzduchem se nesou indiánské rytmy a všude chodí indiánky v barevných krojích s lamami, které jsou vystrojené pomalu stejně jako ty indiánky. Pak turisty přemlouvají, ať se s nimi vyfotí za nějaký ten drobáček. Kousek od města jsou další incké ruiny (oblast Cusco je jakoby posypaná těmito kamennými ruinami), ty už ale vynecháváme, protože těchto kaskád a kamenných obvodových zdí už máme dost.

V Cuscu, hlavním městě provincie Cusco, zůstaneme dvě noci, což je tak akorát k vidění toho nejzajímavějšího ve městě. Je zajímavé, že spousta staveb postavených v koloniálních dobách, je vybudována na inckých zděných základech. Je zde krásné hlavní náměstí s dominantní katedrálou Santo Domingo a kostelem La Compania de Jésus. Projdeme si i vyhlídkové místa na město, z nichž nejhezčí je asi od kostela San Cristobal. V Cuscu využiju po půl roce holiče a nechám se ostříhat a oholit. Jsme zhruba v půli naší cesty, tak se to hodí.

Po Cuscu a inckém okolí navštěvujeme poslední město v Peru – Puno. Je to město ležící na břehu jezera Titicaca, nejvýše položeného jezera na světě (3808 m n. m.), takže večer je tady dost chladno. Zvlášť, když nám další volný den v Punu proprší a je mlhavo. Jelikož nevyšlo dnes slunce, je pekelná kosa, což je dost divné přirovnání. A když máte ohřev vody na solárním principu, je to dost debilní. „Teplá voda dnes není, bylo pod mrakem,“ vysvětluje nám paní a dívá se na nás, jako bychom tak jednoduché věci nerozuměli. Není slunce – není teplá voda. Logicky! Ale v šest hodin ráno prý poteče.

Po šesti týdnech v Peru dáváme na hranicích v Yunguyo sbohem a máváme kapesníčkem. Přírodní a historické bohatství jaké má Peru, se jen tak ledajaký stát pochlubit nemůže. Krásné hory a kaňony, velehory s ledovcovými čepicemi, až běhá zima po zádech, moře, pouštní oblasti jak kamenité tak písčité, amazonské pralesy, do toho historické vlivy z chimúské říše, následně incké říše a ještě pokolumbovská koloniální místa. Až mi někdy přišlo, že si to tady ti lidi ani nezaslouží. Je to kus velké a pěkné země a na to, že jsme zde byli měsíc a půl a viděli toho hodně, tak by se tady dalo pobýt minimálně další měsíc. Ale nemůžeme být nenasytní, čekají nás další státy na cestě, jako třeba nyní Bolívie.

A ještě musím vyplivnout ten rozžvýkaný sajrajt.

Pěkné letní dny

T&P