Dopisy z Jižní Ameriky 2016 - Kolumbie - stále k rovníku

Ahoj,

tak po měsíci končíme Kolumbii. Měsíc v prvním státě jižní Ameriky se převalil jak pouliční pes ve stínu a my míříme k rovníku. K jižní polokouli. K Ekvádoru.

Posledních čtrnáct dní v Kolumbii trávíme většinu času v horách. Počasí se trochu ochladilo, ale to nám vůbec nevadí. Oproti karibské oblasti, nebo polopouštní části kolem El Carmen, je teplota do 25 °C přívětivá. Po přejetí národního parku del Chicamocha se dostáváme do San Gilu, kde setrváme nezvykle dlouho - čtyři noci. Většinou se tak dlouho nezdržujeme na jednom místě, ale tady je moc hezky a je tu poměrně velké vyžití.

Buď se jdeme projít do přilehlých kopců, nebo omrkneme městský park Gallineral, kde mají spoustu druhů stromů a květin, či jedeme na výlet do starého města Barichara, položeného v místních horách. Nejzajímavější stavbou v tomto městě je asi kamenná katedrála na hlavním náměstí Inmaculada Concepción. Pak jsou zde další tři menší kostely, také z kamene, a několik krásných dlážděných ulic lemovaných jednoduchými domy s bílou omítkou. Trochu mi to tady připomíná vesnici jak z nějakého westernu. Z Barichary se dá dojít po kamenité královské cestě do Guane, které je po této prašné cestě vzdáleno 5 km. Bohužel se nebe dost zatahuje, blýská a bouří, tak musíme romantickou procházku dost urychlit. Před Guane schytáme pár kapek do těla, ale nic velkého se nakonec nekoná. Guane je jen malá víska na svahu hory, kde ani smrtka neobchází. Tady by se nechtělo v ulicích prohánět ani takovému tomu chomáči v kovbojkách. Nicméně pro návštěvu a odpočinek po turisticky známějších místech je ideální.      

Po pár dnech v San Gilu se jdeme přesunout na cestu. Kolumbie je ke stopování celkem vhodná a většinou nečekáme déle než hodinu. Podaří se nám stopnout chlápka jedoucího až do Tunji, města, kde máme dnes namířeno. Je to policista pracující v Bucaramaze a jede ke své rodině do Tunji. Trochu se nám rozvypráví o korupci pana prezidenta, že obelhal lid, když dělal pořádek s gerilami a údajně zavinil kriminalitu chudých lidí, kteří nemají z čeho žít, a tak kradou. Taky nám říká, že cena dvaceti dávek kokainu, stojí 5000 pesos (necelé dva dolary). Cena pro Kolumbijce. Pro „gringos“ jak s úsměvem dodal, je cena minimálně šestkrát vyšší, ale i tak dost levné. Spousta turistů do Kolumbie jezdí za drogovou zkušeností a zpestřit si výlet. S Jeffersonem, jak se řidič jmenoval, probíráme česko-španělská slova. Ptá se, jak se řekne to a ono, až se dostaneme na slovo souhlasu „ano“. Když uslyší českou verzi slova „sí“, práskne dlaní o čelo a s úšklebkem zakroutí hlavou. Když se ptám, co se děje gestem ruky mě vyzve k přeložení si slova v mobilním slovníku. Při zadání slova „ano“ ve španělském slovníku, na mě vykoukne „řiť“.

Tunja je hlavní město departamentu Boyacá a místní jej řadí s necelými dvěma sty tisíci obyvateli k menším městům. Pro mě a Peťu až moc velké. Leží ve výšce 2820 m. n. m. a v noci je tady poměrně chladno. Počasí je tady podobné jako v Česku na podzim. V centru města je klasická katedrála a vedle ní nalepené muzeum a bývalý dům Gonzalese Suáreze Rendóna, který toto město v roce 1539 objevil a dal mu nový koloniální vzhled. Muzeem nás provede jeden policista, který nás odchytí v atriu domu. Na mobilu má překladač, do nějž mluví a překládá nám to do angličtiny. Máme soukromou exkurzi domem Gonzalese. Ve všech místnostech jsou pomalované stropy a zdi malbami zvířat a lidí. Taky nám říká, že v Tunje je největší náměstí v Kolumbii, které je opravdu velké a jako jedno z mála bez zeleně.

Nedaleko Tunji leží město Villa de Leyva, které je sice hodně profláklé, ale byla by škoda tam nejet, když jsme tady. Přejíždí se asi 40 minut přes hřeben do malé náhorní plošiny. Villa de Leyva je malebné městečko prohlášené v roce 1954 za národní památku a řekl bych, že právem. Zajeli jsme se tady podívat jen na otočku a projdeme si jej celkem pestře. Kromě již klasických kamenných staveb, kostelů a domů a kamenem dlážděných uliček, je zde kousek nad městem tržiště. Poměrně rozlehlé a dá se zde nakoupit spoustu věcí. My zde však míříme na místní klobásku chorizo. Taky vyzkoušíme místní malé smažené brambory a něco jako český prejt. Ovšem místo krup do něj přidávají rýži.

Z Tunji do hlavního města to jde překvapivě dobře. Jeden muž, Eduardo, nás popoveze asi dvacet kilometrů, a když se doví, že jsme nevyzkoušeli místní arepu ani mazorcu, hned u první restaurace, kde je dělali, dupl na brzdu a od každého nám koupil. Arepa je kukuřičná smažená placka, která je v tomto kraji typickým pokrmem. Zkoušíme ji plněnou sýrem. Po lehké svačině stopujeme dál a berou nás manželé jedoucí rovnou do Bogoty. Postarší manželé (Carlos a Carla) z hlavního města jedou z Villa de Leyva (pán tam pracuje jako inženýr). Carlos je hrozně ukecaný a má nastudovaná všechna statistická čísla jižní Ameriky. Počty obyvatel jednotlivých zemí, různých měst, rozlohy, atd. Částečně to má v malíku i globálně. Má šílený smích. Něco mezi Jokerem z Batmana a Maisnerem z Byl jednou jeden polda. Ze svého starého Renaultu dokáže vytáhnout neuvěřitelných 120 km/h a pak s ním umí kličkovat mezi okolo jedoucími auty. V Bogotě taky zbytečně nesnižuje rychlost. Když uvidím, jak předjíždí Felicii (těch je v Kolumbii hodně, i Favoritů), svěřuju se mu, že je to české auto. Souhlasně přikyvuje hlavou, že o tom ví, a pak nám sděluje, že se v Kolumbii Škodověnkám přezdívá „Mercedes Benz pro chudé“. Na to se hlasitě rozchechtá a podřadí.

Poté, co nás vysadí v historické části Bogoty zvané La Candelaria, hledáme hotel, kde složit pro teď věci a pro později hlavu. Najít zde normální hotel je však téměř nemožné. Všechny hotely vytlačily zřejmě tady oblíbené hostely, které jsou dražší, než pokoj v hotelu (alespoň pro dva lidi). Mám za to, že se tady dozvěděli o populárnosti hostelů pro baťůžkáře, tak všechny své hotýlky pomalovali barevnými obrázky zeměkoule a zvířátek, přidali písmeno „s“ do slova hotel, do názvu nacpali slovo jako „Arte, Lunas, Colibri, nebo Las Palmas“, zapálili vonnou tyčinku, na stolek u recepce nasypali hromadu letáčků s výlety a nastavili ceny evropských hostelů. Přitom jsou tady místní hotely, které jsou za jeden pokoj pro dva levnější a daleko klidnější. Ale musí se hledat. V Bogotě to však jde z tuha, ale nakonec jde.

Dnes je neděle a v neděli jsou zde všechna muzea pro veřejnost otevřena zdarma. Vybíráme hned jedno, které nás zaujalo nejvíc – armádní muzeum. Máme už ale málo času, tak procházíme jen tohle a je pěkné. Vrtulník, samopaly, uniformy, pistole od koloniálních dob po moderní zbraně, a další věci různých výrobců z různých zemí. Následující den ještě zajdeme do muzea umění, kde nejvíce vystavených děl má Kolumbijský umělec Fernando Botero. Všechny jeho obrazy a sochy představují obtloustlé postavy nebo věci. Ať už lidi, zvířata, ovoce, domy, cokoli. Po několika dílech mi to však začne připadat všechno stejné. Dále tu jsou nějaká díla od Picassa, Renoira a Dalího, ale při jejich slávě mi tyto tvorby nepřijdou jako žádná pecka. Zřejmě do bogotského muzea poslali II. jakost.

Samotná část La Candelaria a historické centrum je pěkné. Když jsme sem s Carlosem přijížděli, vypadala Bogota dost nevábně, až odpudivě. Jako kdyby jí prošel mor, ale tady ta část se mi začíná líbit. Je to taky přece jen turistický úsek střežený policisty. I tak je tady strašně moc bezdomovců a somráků. Když sedíme na schodech na centrálním náměstí, frekvence dotazů o almužnu je zhruba dva za minutu a to bez legrace. Jako v každém městě v Kolumbii, tak i tady je dle místních nebezpečno. Alespoň nám to říká jeden kluk, který nás zastaví, když přecházíme do jiné čtvrti se podívat na jednu stavbu. „Ani já tam raději nechodím,“ dodává, když mluví něco o delikvenci.

Jinak na hlavním tahu na ulici Carrera 7 táhnoucí se od Bolívar plaza je pěší zóna, kde se k večeru schází umělci a pouliční prodejci. Jsou tady malíři, tanečníci, muzikanti a jiní pouliční artisti a mimo to se tady odehrává těžký hazard s morčaty. Z několika misek otočených dnem vzhůru a s otvorem pro vchod jsou udělané malé domečky. Je jich cca 20. Na dno této mísy si může člověk vsadit částku, do kterého si myslí, že morče vběhne. Pak muž vlastnící morčata jedno vybere z řady sedmi morčat, které se krčí a klepou zimou asi osm metrů od domečků a vypustí jej. Do kterého se morče schová, ten vyhrává dvojnásobek vložené částky. Zbytek si morčatový krupiér nechává.

Bogota je na mě moc velká, a když Carlos říkal, když jsme sem přijížděli, že se táhne od severu k jihu a s aglomerací její délka měří 80 km a na šířku 40, skoro jsem upustil slzu. O její velikosti se přesvědčíme, když Bogotu opouštíme. Trvá nám to busem k prvnímu menšímu městu za Bogotou tři hodiny. Pak s pocitem, jako bych si vysvlekl svěrací kazajku, můžu volně stopovat. Dnes pouze jeden, ale o to delší stop s kamioňákem Georgem. Jedeme krásnou krajinou skrze hory. George je tichý a jen sem tam něco pronese. Jako třeba když ukáže rukou a řekne: „Cordilera central“. Nebo u skalnatého převisu nad cestou řekne: „Nariz del diablo“ (ďáblův nos). Pak taky několikrát mávne rukou přes krajinu a prohlásí: „Gerilla, mucho.“

Když se stmívá, dojíždíme do malé vesničky Cajamarca, kde si vystoupíme a rozloučíme se. Je tady klid a příjemné horské klima. Vesnice čítá kolem patnácti set obyvatel a v porovnání s osmi milionovou Bogotou je neuvěřitelně roztomilá. Byli bychom tu i déle, ale malinko nás tlačí čas. Chceme ještě navštívit Salento a Valle del Cocora. Tam se bez problému dostáváme další den třemi stopy. Salento je město na vršku shlížející na údolí Cocora. Je to další z vyhlášených míst v Kolumbii, ale moc hezké a hlavně v přírodě.

Na informacích nám pán dá rady kam jít v okolí na výlet. Vypadá to, že to má pěkně naučené a k mapě okolí dostaneme přednášku kudy a kam. Další den tedy jedeme jeepem do Valle del Cocora a údolím míříme do kopců. V lese je malá osada zvaná Acaime, kde by mělo být spoustu kolibříků. Vstup stojí 5000 pesos, ale dostaneme ke vstupu horkou čokoládu, která je sladší než plyšový medvídek. Kolibříků tady pár lítá ke svým pítkům s nektarem, které zde mají připravené jako lákadlo, aby turisti nějakého zahlédli. Taky vidíme nosála červeného, který je malý a neškodný. Celkově jsme ale čekali víc. Nic naplat, i tak je tady moc hezky, tak si spíš užíváme procházky lesem a horami. Cestou zpět jdeme přes farmu La Montaňa. Celé je to takový okružní trek. Scházíme holou strání, kde je několik desítek vysokých palem. Prý mají dvě stě až dvě stě padesát let a je zákaz je kácet.

V Salentu si z důvodu hezké lokality prodlužujeme pobyt o den a na cestu do Cali nám snad postačí jeden den. Taky že jo. Sice to chvilku na cestě vypadalo, že se nevymotáme ze spleti před městem Calarcá, ale pak se poštěstí a do Cali uháníme chvílemi 160 s mladíkem z Bogoty. Je to mechanik, ale myslím, že by se měl dát spíše k letectvu. Dvě stě kilometrů zvládl za hodinu a půl.

V Cali máme domluvené spaní u jedné ženy Paoly, která učí na univerzitě anglický jazyk. Dojdeme na místo, kde máme sraz a čekáme na ni. Píše, že šla na oběd, tak si skočíme taky. Pak máme jet s ní a jejími kamarády na vrchol nad městem pojmenovaným Cristo Rey. Důvodem je socha Krista s rozpaženýma rukama shlížející na město. Vypadá podobně jako ten v Riu, ale je „pouze“ (jak píši na ceduli) o 12 metrů menší. Je tady však parádní výhled na město ležící jako placka pod kopcem. Pak nás ještě bere do parku s kostelem San Antonio. V téhle části je asi turistický střed, kde je spousta barů a restaurací a stánků se suvenýry a je tu dost živo. Na indiánskou hudbu tady tančí a předcvičuje jeden muž, ke kterému se přidávají ostatní lidé. Kolumbijci mají rádi hudbu a nestydí se zatančit či zazpívat kdekoli.

Kromě těchto míst a pár zajímavých staveb v historickém jádru Cali, o velikosti asi tří bloků, tady celkově nic extra zajímavého není. Ovšem při procházení města si tady člověk uvědomí pravou Kolumbii bez pozlátek a zametených a barevných čtvrtí uměle vytvořených pro cizince. Tyhle místa jsou však malinko drsnější a na každém rohu někdo v otrhaném oblečení spí, nebo somruje, pokud je vzhůru. Sem tam zahlédneme, jak si někdo stáhne kalhoty a přičapne na trávě u cesty a vykoná potřebu. Místní vágusové na nás nevěřícně koukají a místní obyčejní lidé se rychle přesouvají z místa na místo a ani se nezastavují. Pár ulic tady zabírá bazar, kde hraje nahlas muzika a člověk se musí protáhnout mezi davem lidí. Alespoň trochu jiný pohled na město, říkám si, když schovávám foťák do tašky.  

V tomto městě končíme Kolumbii. Ve městě Cali, odkud využíváme nuceně zakoupenou jízdenku na autobus, koupenou v Panamě jako podmínka pro leteckou společnost, že opustíme tento stát. Tak co no. Aspoň se o něco rychleji posuneme blíž k rovníku. V Kolumbii jsme pobyli měsíc a dá se říct, že mě dost bavila a užíval jsem si ji. Nyní bych asi prohlásil, že to byl nejlepší a nejhezčí stát, který jsme na téhle cestě za tři a půl měsíce projeli. Jsme zvědavý, co vytasí Ekvádor, země na rovníku, tohoto času bohužel postihnutý zemětřesením. Jak je možné, že když někam jedu na delší cestu, tak pár dní, než jedu do nějaké oblasti, vypukne zemětřesení? V roce 2011, když jsme byli na západním pobřeží Turecka, nastalo zemětřesení ve východní část kolem Vanu.

Tak se mějte…