Dopisy z Asie 2011 - 2012 - Pákistán - čas tady hrozně rychle stojí...

Servus Evropo!

Čas v Pákistánu hrozně rychle stojí…Minuty na ulicích, ve vlaku, v hotelu, na policejních stanicích jsou nekonečné, ovšem dny tady lítají jeden za druhým jako vlaštovky na jaře. A to je zase další den v pr…osincovém čase za mnou.

Co se událo za poslední dny, bylo pro mne hodně nové a zkušenost zajímavě nezábavná, ale taky zkušenost. Týden s policajtem se samopalem za prdelí, který jen střídal tvář. Chvílemi to s nimi bylo těžší než vyhrát mikádo s epileptickým záchvatem…

Probuzení v Qvettě začalo velmi ošklivě, jelikož v sedm ráno začali bušit na dveře hotelní, že zavírají hotel. Jak můžou zavřít hotel??!! Když jsme vyšli před hotel, všude se hemžilo plno ozbrojených a uzavírali ulice. Potom nám zavolali eskortu na vlak. Nasedli jsme do pick-upu, týpek se postavil za kabinu s kulometem před prsy a projížděli jsme labyrintem uzavřených ulic starého města Qvetty. Dnes ani neotevřeli obchody s trojkolkami před hotelem, to znamenalo jen jedno…děti si dnes trojkolku nekoupí.

Odjíždíme poledním vlakem do Larkany. Cesta přes nekonečnou aglomeraci Qvetty, mezi pouštními skalisky a poté nížinami Indu trvala 13 hodin. Policajti se o nás ve vlaku starali jídlem a když procházeli, vždycky pozdravili a zeptali se, jestli je vše O.K. Bylo!

V Larkaně vyfasujeme dalšího náčelníka, který měl něco s nohama. Jelikož jsme byli ospalí, pádili jsme najít hotel. Celou cestu jsme poslouchali za zády „why, so quickly?“ Proč nám posílají hendikepované policajty? Vlezli jsme do jednoho laciného hostelu, který stál v přepočtu asi 30 korun na osobu. Taky to pak tak vypadalo. Vypadalo to jako cela ve filmu „Motýlek“, ne ale tak male, jen špinavě. K tomu k nám posadili před dveře fusatého četníka s kulometem. Cítím se jako president…

Dalšího dne dostaneme přídělem mladého ohebného mladíka, se kterým brouzdáme ulicemi Larkany a sháníme foťák a mapu Pakistánu. Obojí seženeme. Foťák dokonce za 2 tisíce korun, celkem dobrý. Potom odjíždíme busem do 30 kilometru vzdáleného městečka a archeologicky plodného místa s bájnou civilizací, Moen Jo Dara. Chudák policista, si zase vyslechl. Potom jsme k sobě ale chytli Stockholmský syndrom a celkem jsme se spřátelili. Prošli jsme si vykopávky a muzeum a bylo nám dovoleno postavit si stan před hotelem na trávě.

Ráno jsme jeli zpět do Larkany a poté malým vanem do města Rohri. Prvně nás opět další policista nechtěl pustit samy, ale nakonec se usmál, dal nám cigáro na cestu a zamával na cestu. Policajti se prvně tváři přísně, ale potom změknou a jsou to taky jen lidi a většina z nich i správní chlapi, co musí jen dělat rozkazy. Do toho se jim to snaží nějací turisti znepříjemnit…

Z Rohri opět přejezd vlakem, a to do města Multan, kde bychom měli mít svobodu. Baluchistán a Sindh jsou prostě nebezpečné oblasti. Punjab už by měl být příjemnější. V Multanu po druhé hodině ranní stavíme stan v parčíku za nádražím. Zbytek noci pořád rikšoví kluci, kteří asi mají večírek či co, hekají, rozbíjí všelijaké věci, řvou a kdoví co všechno. Po rozednění se na nás koukají, jako na mimozemšťany, fotí si nás a dokonce pomáhají se sklízením stanu. Kdypak asi spí?

Jedeme za Multan projít pár vesniček. Našli jsme jednu hezkou, Seitwala, kde opět nevěřícně zírají a když procházíme, zastaví práci a všechno, aby mohli shlédnou bělocha s batohem. Jedna rodina nás hostí a pomáhá s doplněním slovíček urdštiny. I když nás přemlouvají k noclehu, odcházíme za vísku, že chceme být chvíli bez lidí. Když zahýbáme do polí, hulákají na nás, že je tam nebezpečno, ať šlapeme po ulici jen. Na jednom poli potkáme rodinu, se kterou se dáme do řeči a dovolí nám postavit si stan zde. Postupem času se zde schází snad půl vesnice, aby se na nás podívali. Fronta na nás, je jak na Lenina před mauzoleem. Po setmění nám ještě donesou kuře a krupici. Chvíli na to, když chceme jít spát, začne nám někdo kopat do stanu. Muž s baterkou svítící mi do obličeje si žádá pasy a prohledává mi batoh! Naštěstí nenarazil na laptop, po kterém se ptal. Prohlašoval, že je policista, i když těžko říct. Lidi zde mají panickou hrůzu s američanů. Všude a všechny musíme uklidňovat s mapou, že jsme z Evropy, z České republiky. Jejich podezdření a naše vysvětlování stěžuje neznalost geografie světa. Znají jen 5 států. Irán, Indii, Afghanistán, svůj vlastní státostán a Ameriku. Zbytek je pro ně tabu. Největší zeměpisní fajnšmekři znají Čínu a Japonsko, jelikož, většina vozového parku, pochází právě z Japonska. Chlap v pyžamu, říkajíc o sobě, že je policista po dlouhé době vrací pasy a prý máme v klidu spát. Moc v klidu neusínáme. Když se nám to ale podaří, o dvě hodiny později nás opět budí hluk a svítilny. Když vyndám hlavu ze stanu, venku je asi 20 lidí. Ona rodina a koukají na nás. No potěž! Přes světla moc nevidím, ale lesknou se mi do obličeje tři přezky opasků Multanské policie. No aspoň, že tak a ne vesničani s motykami a vlastní domobranou. Příkaz sbalení stanu provedeme a odjíždíme s jedním policistou pryč. Je tu nebezpečno všude. Zlí lidi, zlé zvířata, zlé všechno prostě. Jsme nasraní a rozhodujeme se opustit Pákistán. Policista, opět po nějaké době se mění v charaktera, a když z nás upadne adrenalin, pocit nasranosti a uklidníme se, přijímáme jeho pozvání na rybí farmu, kde můžeme přespat. Už nás to tady nebaví…

Ráno moudřejší večera…po projití se kolem rybníku a zhlédnutí síťového výlovu ryb, rozhodneme se to zkusit naposledy a jet do Isamabádu a podívat se na tu Karákorám, když už sem nikdy nepojedeme. Rozloučíme se s Akramem, tím policistou, a jedeme tedy po obědě autobusem, asi 8 hodin do hlavního města. Kolem deváté nacházíme dražší hotel, ale o to hezčí, jelikož si ho i zasloužíme po tom zmatku. Je i s teplou vodou. To jsem se přesvědčil následujícího dne, kdy jsem se vrátil z obchůzky města a donesli mi plechový lavor s uvařenou vodou. Hrníčková metoda funguje všude!

8.12. tři dny čekám a Mikuláš, ta sketa, mi pořád nic nedonesl! Snad ho nedoprovází ten kulhavej čert z Larkany…

Renča dostala virózu a den tráví v posteli. Jdu tedy na obhlídku hlavního města Pakistánu sám. Je velmi hezky uspořádané. Šachovnicová metoda tady dobře funguje. Není tady ani nějaká stará čtvrť, nejspíš to bude město nové. Až budu na netu mrknu na to…

Taxikář, jenž sám staví a nechce ani peníze, mě hodí až k mešitě velké a obří „Panshil Mosque“. Procházím si tu nádhernou stavbu naboso, jak je tady zvykem. Potom lítám po městě a sháním nějaký obchod s chlastem, prý tady je. Procházím ambasadovými čtvrti, kolem parlamentu, kde se stávkuje, tak se tam moc nezdržuju, jelikož nemusím tyhle akce, zvláště tady to mají s třaskavinami a tolikero decibelů bych nemusel zvládnout. Dozvídám se, že se dá koupit v hotelu Sandria nějaká dobrota, jdu tedy tam. Když tam dojdu, jsem prošacen, jestli nemám zbraň a pak puštěn dovnitř. Celkově v týchle čtvrtích, které jsou čtvercově rozděleny na sektory, jsou ostře hlídány. Hotely diplomatů, senát, ambasády atd. Všude kulomety, pípáky jako na letišti a všechno kolem. Tyhle budovy jsou ale dány jen do sektorů na pravé straně Islamabad highway (F-4-F-8). Řekl bych šikovně rozděleno město.

Jsem před oným hotel a jdu si pro něco k pití. Chlap, sedící za okýnkem, vypadá jako v doku. Za sebou bedny s alkoholem a ptá se, jestli mám papír na alkohol. Co?! No, že si ho musím vyřídit na fízlarně za 200 rupií. No paráda, povolení k pití nemám. Naštěstí se zde ocitli dva černoši. Dva diplomaté z Jihoafrické republiky, kteří si přišli pro nápoj omamující. Kupují tedy na sebe dvě láhve vodky pro mě ke svým čtyřem a jedné whisky. Za 140 korun sedmičku vodky, v zemi prohibiční, to je dobré. Jeden z nich se jmenoval Michael. Oba ale úsměvaví, obtloustlí, menší černoušci. Mám známý na jihoafrický ambasádě v Islamabadu. Když jsem se ptal, zda mají dnes večírek, odpověděli, že ne, že „normal day“. Mě to zase bude sloužit jako topení na Karakorámu, odpověděl jsem a mazal na hotel. Cestou po dálnici mě staví policista na motorce a bere mě asi 5 kilometrů k hotelu. Tak jsou i nápomocni kluci…

No a potom jsem se šel osprchovat, teda okbelíčkovat.

Další den se přesouváme z Islamabádu do 600 kilometru dalekého Karimabádu. Cesta po Karakoram Highway trvala přes 26 hodin, ale stála za to, i když to drnčelo jako prase, tak mě ještě teď bolí prdel. Původně jsme chtěli jen do prvního městečka, Bashman, co jsme viděli na mapě, ale zakázali nám tam pobyt, jelikož nějakých 40 kilometrů odtud je základna Al-kajdy, či co. Tudíž jsme jeli dál do hor údolím řeky Indus, mezi Hindušem a Karákorámem, a před brzkým ránem jsme projížděli kolem Nagha Parbatu, ale přes tmu moc nešla vidět. Snad cestou zpět. Jinak jsme se ubytovali v hotýlku laciném obklopeni několika 7-tisícovkami a 6-ti tisícovkami, takže nádhera. Jak je na tom počasí? Je tady večer zima, ale přes den je to i na krátký rukáv. Nejspíš tady zůstaneme pár dní a uděláme malinké treky kolem, takže fotky až potom. Taky jsme shodou náhod a okolností opět natrefili na Tondu, se kterým jsme byli v Iránu. Večer tady moc nejde elektrika, tak jsme večeřeli při svíčkách polívku a rýži. Trošku vánoce už…

Ahoj a mějte se hezky

Ochutnávka z Karákorámu

Výlov ryb

Na střeše autobusu

Místní tiráky

V Mohen Jo Daru s průvodcem

S hodným policajtem

Děti na periferii Qvetty...cesta vlakem